50 let od založení Divadla za branou
23. listopadu 1965 bylo otevřeno jedno z nejproslulejších divadel šedesátých let, Divadlo za branou. Jeho bývalí zaměstnanci a spolupracovníci chtějí toto výročí v listopadu připomenout výstavou i krátkými vzpomínkovými texty. Další z nich zde, spolu s pozvánkou na výstavu, zveřejňujeme.
„...vítejte v říši svobody!“ Ano, právě těmito slovy přivítal v druhé půli sedmdesátých let Josefa Topola parťák potápěčů pan Vrba, politický vězeň z let padesátých. Excelentní dramatik a básník našel po velké protekci konečně zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci... Ale koneckonců při jisté dávce fantazie kamenické práce při tehdejší opravě Karlova mostu tak nějak s kulturní historií souvisely také. V Památníku písemnictví, Knižním velkoobchodu, dokonce i v podniku Sady, lesy, zahradnictví se Topola zaměstnat obávali. I když po podpisu Charty 77 tušil, že to „velká sranda nebude“, jak řekl v rozhovoru o čtyřiadvacet let později, toto nejspíš neočekával.
Josef Topol už není mezi námi, na věčnost odešel i režisér Otomar Krejča, stejně jako oba dramaturgové divadla a překladatelé Karel Kraus a Josef Balvín. Neodešla však paměť, nevytratily se vzpomínky na ně. Z divadla, jež společným úsilím vydupali ze země, a z něhož režijním umem, dramaturgickou náplní, hereckou pospolitostí a v neposlední řadě scénografickou originalitou třetího, též už nežijícího Josefa, tedy Josefa Svobody, učinili scénu prvořadého významu domácího i zahraničního. Divadlo za branou dožilo by se v letošním listopadu padesáti let. Je nicméně smutné, že stejně jako o zmíněných čelných protagonistech, musíme i o samotném divadle mluvit v minulém čase. O to smutnější je skutečnost, že pakliže smrt původního divadla zapříčinila v roce 1972 zlovůle komunistických aparátníků, nepochybně v čele s tehdejším vedoucím oddělení kultury na ÚV KSČ soudruhem Müllerem, jeho druhý skon způsobil na počátku 90. let nezájem (eufemisticky řečeno) již demokraticky zvolených činovníků. Námitka, že Divadlo za branou II nemělo pro nezbytnou dotační výpomoc patřičnou návštěvnost, neobstojí, neb Krejčovu úsilí, navázat po návratu z exilu na tradici zaniklé scény, nebyla dána dostatečná příležitost. Škoda.
Jiří Tichý
Galerie Antonína Navrátila v žižkovské Husinecké ulici, patřící Novému sdružení pražských malířů, laskavě propůjčila ve dnech 23. – 25.11.2015 svůj výstavní prostor, aby významné jubileum zaniklého divadla veřejnosti připomněla. Vždyť právě 23.11.1965 uvedlo Divadlo za branou své první premiérové tituly - Topolovu Kočku na kolejích a Ghelderodovy Maškary z Ostende. A jak vědí divadelní odborníci, ale i někdejší diváci, genius loci Divadla za branou nespočíval pouze v režisérské dovednosti, dramaturgické vynalézavosti či hereckých výkonech sehraného souboru, nýbrž i v mimořádné soudržnosti se všemi ostatními nepostradatelnými jevištními profesemi. Právě divadelní harcovník z jevištní a osvětlovací techniky Pavel Štaral shromažďoval a schraňoval po zániku (zákazu) divadla v roce 1972 nejrůznější fotografické, textové či rekvizitové materiály (v neposlední řadě unikátní, pololegálně natáčené videozáznamy jednotlivých komedií) dokumentující historii tohoto dramatického tělesa. Nezávisle na možných připomenutí výročí divadla oficiálními institucemi, rozhodl se s několika dalšími nadšenci (a za podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, který slíbil poskytnout materiály ze svých fondů) zorganizovat a uspořádat vzpomenutý výstavní projekt.
Tento text, upozorňující na významné výročí, klade si mj. za cíl vyzvat čtenáře k zapůjčení dokumentačních materiálů souvisejících s divadlem, popřípadě věnovat je následně Divadelnímu ústavu k vyplnění bílých míst v jeho archivu.
Post scriptum: Výstavní projekt bude doplněn o videozáznamy z divadelních představení Provaz o jednom konci, Oidipus a Tři sestry.
kontaktní adresa: Pavel Štaral, Rybalkova 43, 101 00, Praha 10 – Vršovice
mail: staralp@email.cz
