14.06.2002 00:00

Loutkář 2/2002 – Kurýr

KALENDÁRIUM ROKU 2002 DUBEN-KVĚTEN-ČERVEN

duben

2. 4. 1917 – 85 let František PÍSEK, nestor amatérského loutkářství, do r. 1999 umělecký vedoucí souboru Jitřenka, Brno

13. 4. 1942 – 60 let Jana HALÍŘOVÁ, loutkoherečka, dlouholetá členka a v letech 1971-76 „prozatímní ředitelka“ Divadla Alfa Plzeň

25. 4. 1937 – 65 let Boris ŠLECHTA, loutkoherec, bývalý člen hradeckého Divadla DRAK

29. 4.1942 – 60 let Pavel KALFUS, výtvarník loutek, scénograf, režisér, pedagog (dnes prorektor AMU)

květen

3. 5. 1947 – 55 let Petr NOSÁLEK, loutkoherec, režisér, autor, v současnosti umělecký šéf Divadla loutek v Ostravě

5. 5. 1947 – 55 let Zdeňka ŠAFÁŘOVÁ, loutkoherečka

6. 5. 1927 – 75 let Emil HAVLÍK, zakládající a dlouholetý člen Ústředního loutkového divadla, loutkoherec, pedagog

13. 5. 1952 – 50 let Vladimíra NOSÁLKOVÁ-HAVLÍČKOVÁ, loutkoherečka, členka Divadla loutek v Ostravě

15. 5. 1952 – 50 let Stanislav DOUBRAVA, tajemník a vedoucí souboru Divadla dětí Alfa (1982-1989), manažer a od r. 1991 umělecký ředitel Naivního divadla Liberec a ředitel festivalu Mateřinka, předseda Sdružení profesionálních loutkářů, od r. 2000 člen exekutivy UNIMA

18. 5. 1942 – 60 let Božena KNAPPOVÁ, loutkoherečka

24. 5. 1922 – 80 let Ladislav DVOŘÁK, loutkoherec, režisér, ředitel (1966-1971) a dlouholetý člen Divadla dětí Alfa

červen

12. 6. 1952 – 50 let Ivana VÍTOVÁ, loutkoherečka

13. 6. 1937 – 65 let Eva LAVICKÁ, loutkoherečka, dramaturgyně

2O. 6. 1942 – 60 let Marie KOPECKÁ, loutkoherečka

27. 6. 1952 – 50 let Zora ULBERTOVÁ, loutkoherečka, v letech xxxx-xxxx členka hradeckého Divadla DRAK, dnes agentura

28. 6. 1932 – 70 let Zdeněk FLORIAN, loutkoherec, autor, dlouholetý člen Divadla loutek v Ostravě

 

V Z P O M Í N Á M E

Pravidelní čtenáři časopisu Loutkář si jistě všimli, že rubrika Vzpomínáme absentovala již v minulém ročníku, ale i v letošním prvním čísle. Od šířeji pojednaných medailonů významných loutkářských osobností jsme programově upustili, protože většině z nich byla věnována pozornost v ročnících Loutkáře od r. 1993 (a zejména systematičtěji od r. 1995), kdy se jejich portrétům s příznačnou péčí detailně věnoval Pavel Vašíček. Letošní rok je však na významná jubilea obzvláště bohatý, a tak i přes to, že chceme v Kurýru upřednostňovat především aktuální zprávy ze současného světového i českého loutkářství před historickými ohlédnutími, dovolte nám alespoň heslovitá připomenutí. Některým z těchto osobností chceme věnovat v letošním ročníku samostatné články. Jejich řadu zahajují v tomto čísle materiály vížící se k Edwardu Gordonu Craigovi, Josefu Skupovi i Miloši Kirschnerovi.
Edward Gordon Craig (16. 1. 1872 – 19. 7. 1966), herec, scénograf, architekt, divadelní teoretik, historik a dramatik. Jedna z nejvýznamnějších osobností XX.století, jejichž tvorba ovlivnila podobu moderního divadla.
Nina Jakovlevna Simonovič- Jefimová (21. 1. 1877 – 18. 5. 1992), ruská výtvarnice, malířka, loutkářka, jejíž tvorba (společně s jejím mužem Ivanem S.Jefimovem) položila základy moderního ruského loutkové divadlo a byla nespornou inspirací pro tvorbu S.V.Obrazcova.
Joseph Leonard Schmid /též papa Schmid/ (29. 1. 1822 – 31. 12. 1912) významný mnichovský loutkář, spolutvůrce ( spolu s autorem F.Poccim) a interpret komediální postavy Kaspara Larifariho.
Josef Skupa (16. 1. 1892 – 8. 1. 1957) -110 let od narození grundera českého moderního loutkového divadla, pedagoga, výtvarníka, autora a loutkáře spojeného v historii českého divadla především s postavami Spejbla a Hurvínka, které se díky jeho interpretaci staly světoznámými.
Jiří Trnka (24. 4. 1912 – 30. 12. 1969) – 90 let od narození žák a spolupracovník Josefa Skupy, malíř, ilustrátor, sochař, loutkář, autor, scénárista, režisér, nejvýraznější představitel českého animovaného filmu XX.století, jehož loutkové filmy pronikly do celého světa.
Miloš Kirschner (16. 3. 1927 – 2. 7. 1996) – 75 let od narození, Skupův žák a pokračovatel jeho tradice v interpretaci dvojice S+H, autor, režisér, loutkář.

 

K U R Ý R

Z DOMOVA

2. března si z pražské Lucerny odnesl hned dvě ocenění filmový režisér Jan Švankmajer. Jeho film Otesánek (Švankmajer je autorem námětu, scénáře, kostýmů, výtvarníkem a režisérem) natočený r. 2000 získal Českého lva 2001 jako Nejlepší film. Eva a Jan Švankmajerovi si také za tento film odnesli dalšího Českého lva, a to v kategorii Nejlepší výtvarné řešení. Pro kontroverzního Jana Švankmajera bylo (soudě podle jeho reakce při předávání cen na slavnostním večeru) největším překvapením právě ocenění jeho filmového horroru Otesánek.
Březen byl na řadě českých loutkových jevišť ve znamení profilových premiér (jejich přehled najdete na str.xx tohoto čísla), ale také mimořádného zaměřením na dětské publikum. V Praze se ve dnech 20.-23. 3. konala z iniciativy Divadelního ústavu/ Českého střediska mezinárodní nevládní organizace
ASSITEJ (Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež) a za spolupořadatelství hlavního města Prahy a Divadelní fakulty AMU Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež. Přehlídka se konala na několika místech: v Divadle v Dlouhé, v DISKU, v Divadle v Celetné a v Klubu Mlejn. Program zahrnoval celkem 15 představení a byl komponován z vybraných reprezentantů profesionálních divadel, agenturních skupin, amatérských divadel pro děti a divadla pro děti hraného dětmi. Z loutkových představení měli malí, větší i největší diváci možnost vidět např. Rytíře souboru Bořivoj, Variace na slavné téma Cyrano, Oslíka, Rybstory a Báj-báj popularitu si stále více získávajícího souboru DNO z Hradce Králové či Tři malá prasátka Buchet a loutek. S trojicí inscenací (Zázraky a divy, Cínový vojáček, Klub sebevrahů) se představilo i mladé brněnské Divadlo Polárka. Světový den divadla pro děti a mládež (20. 3. 2002), který se po celém světě slavil již podruhé, byl ve všech divadlech hrajících pro mladé publikum připomenut provoláním významného světového režiséra Petera Brooka: “ Pro každého, mladého i starého, je život stále složitější, víc a víc frustrující, nebezpečný. To ale není celé. Život je život, je plný radosti, pohybu, dobrodružství. O tom všem je divadlo, v divadle můžeme jít kamkoli, dělat cokoli, potkat se s kýmkoli, plnit neřešitelné úkoly, podstupovat rizika, při kterých se ježí vlasy na hlavě.
Proto francouzsky jouer, německy spielen, rusky igrať, malajsky kali a tak dále a tak dále, pokaždé znamená HRÁT.“
Při příležitosti festivalu i oslav Světového dne divadla pro děti a mládež získal režisér Divadla v Dlouhé Jan Borna ocenění Českého střediska ASSITEJ za svůj přínos v oblasti dětského divadla. Z řady jeho inscenací jmenujme např. Inscenace Zpívej, klaune! v hradeckém DRAKu, kabaret Vian- Cami, či úspěšnou adaptaci Aškenazyho Vánoční povídky, která je pod názvem Jak jsem se ztratil na repertoáru Divadla v Dlouhé.
Ve znamení dětí byl i první Dětský den divadla Minor, který se konal o víkendu 23. a 24. 3. 2002 u příležitosti dvou dalších nových premiér – klauniády Hurá do Afriky,JáTyAhoj a Tlukot a bubnování. V Galerii divadla probíhala soutěž v dětské kresbě, na Malé scéně se konal rychlokurz herectví a slávy, ve 2.foyeru mohly děti vidět ukázky řezby a výroby loutek a konečně v baru „Loutka“ navštívit výstavu loutek ze starších inscenací divadla a třeba si i zakoupit některou loutku z dílen českých loutkářů. Na závěr odpoledne mohly děti zhlédnout projekce řady dětských animovaných filmů.
Benátky chtějí vytvořit novou scénu pro loutkové divadlo. Poslední stálou loutkovou scénu na Mladoboleslavsku se rozhodla zachránit radnice v Benátkách nad Jizerou. Pro loutkáře ze souboru Rolnička chce vytvořit nové prostory v zámeckých sklepích. Původní scénu souboru poškodila povodeň před dvěma lety. Radnice již zadala vypracování studie na přestavbu sklepů a v příštím roce se pokusí scénu i přes omezené finanční možnosti vybudovat.

V ý s t a v y

V hlavní budově Muzea loutkářských kultur byla počátkem února otevřena v jednom z prostorů v 1.patře výstava Touláme se světem věnovaná divadlu Julie a spol, které v roce 2000 oslavilo 25 let své činnosti. Výstava tohoto divadla je skutečně velmi pěkně aranžovaná (jsou zde nejen loutky, části dekorací, ale i scéna z dnes již slavné inscenace Hamleta, pozvánky, letáky, programy a fotografie) poskytující dobrý přehled nejen o činnosti této skupiny, ale nepřímo vypovídající i o atmosféře představení a duchu celého svérázného divadelního společenství. Vytknout by se dalo jen to, že zde u jednotlivých exponátů či celků dlouho chyběly popisky, ale to je opravdu jen malá piha na kráse. Pohled do kuchyně Julie a spol. stojí za to.
V galerii muzea v Břetislavově ulici vystavoval známý loutkářský výtvarník Miroslav Trejtnar své Loutkářské objekty. Letos čtyřicetiletý Miroslav Trejtnar, absolvent pražské loutkářské katedry DAMU, má na svém kontě už docela bohatý soupis činností. Kromě nejrůznějších stáží a zaměstnání, je od r. 1989 podepsán pod dvanácti realizacemi (návrhy a provedení scén i loutek) inscenací v Čechách, ve Francii, Německu i Číně. V současné době se zaměřuje na produkci dřevěných hraček, nábytku i soch podle vlastních návrhů a ve svém pražském atelieru i na organizaci workshopů souvisejících s výrobou a animací loutek. Po nedávné výstavě v brněnském Divadle na provázku se zájemci mohli i v chrudimské galerii (od 13.- 31. 3.) seznámit s průřezem jeho tvorby.

Přehlídky a setkávání

Osm představení nábídl letošní 37. ročník loutkářské přehlídky Skupovy Strakonice, který se uskutečnil o víkendu 4.-6. dubna. Součástí přehlídky byla také výstava k 110. výročí narození Josefa Skupy, jehož rodným městem jsou právě Strakonice. Seminář, zaměřený tentokráte na výrobu a manipulaci loutek, vedl tentokráte Slávek Kuschmitz se ženou, kteří mají – pokud jde o podobné workshopy – bohaté (i zahraniční) zkušenosti.

Navštívili nás

Na počátku jara nás v redakci navštívili manželé Bedřich Hányš a Dana Bufková, kteří před 25 lety založili černodivadelní skupinu Velvets. Oba jsou absolventy loutkářské katedry DAMU a spjati s divadelním životem Prahy 60.let (začínali ve skupině Černého divadla Praha vedeného Hanou Lamkovou, Dana Bufková vystupovala také v pražském Paravanu a Alhambře, Bedřich Hányš působil v Laterně magice). Po r. 1968 #velveti# začali hrát v zahraničí (mj. Ve Švýcarsku, Itálii, Francii, Anglii) a také vystupovat v televizi. Dnes jsou hosty řady zahraničních festivalů a na jejich repertoáru se objevuje např. pro děti Colodiho Pinocchio nebo pohádková Sněhurka, pro dospělé pak Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Mozartova Kouelná flétna a dokonce i Dvořákova Rusalka. V roce 1996 otevřel Velvets Black and Light Theater vlastní divadelní scénu v německém Wiesbadenu.
V současné době mohou vidět diváci nejen v Německu, ale i v Rakousku v podání tohoto divadla adaptaci Exupéryho Malého prince. Ve výčtu činnosti tohoto souboru je přece jen jedno bílé místo: i když se soubor představil v r.1990 v několika pohostinských představeních na scéně Laterny magiky v Praze, rádi by přivezli ukázat svou práci na některý český loutkářský festival.

Amatérská scéna blahopřála

První letošní číslo Amatérské scény 1/2002 má na obálce známou tvář – je jí prof. Jan Císař. V rozsáhlém rozhovoru uvnitř čísla pak jubilant odpovídá Lence Lázňovské na řadu otázek týkajících se současného českého amatérské divadla. Jak by také ne, profesor Císař je patrně jediný z divadelních teoretiků a historiků, který české amatérské divadlo v posledních desetiletích sledoval opravdu pečlivě. I my se ještě jednou připojujeme k blahopřání a těšíme se,že až pominou týdny svázané s oslavami jeho životního jubilea, že dojde i na některé jeho nepředložené sliby týkající se článků o českém (nejen amatérském) loutkovém divadle, které před časem učinil.
Právě vychází I. díl Místopisu českého amatérského divadla, který připravili Vítězslava Šrámková a Jiří Valenta s širokým okruhem spolupracovníků. Zatímco Cesty českého amatérského divadla zachycují tendence vývoje v jednotlivých etapách, nutně zobecňují a dotýkají se jen mimořádných skutečností a událostí ovlivňujících tento vývoj, Místopis stručně zaznamenává stopy působení amatérských divadelních souborů v jednotlivých místech, ukazuje jejich místní specifika, a dokládá tak význam tohoto různorodého spontánního a velmi široce rozvětveného jevu. Práce je rozdělena do dvou dílů, I. díl obsahuje obce s názvem začínajícím písmeny A-M, II. díl N-Ž. První díl zachycuje na 520 stranách divadelní život 2075 míst a je doprovázen 678 obrázky. Cena tohoto dílu je 350,- Kč. Druhý díl, rozsáhlejší o 150 strn, vyjde na přelomu roku 2002/2003 a jeho cena bude 380,- Kč. Publikace (Cesty amatérského divadla, Bibliografie českého amatérského divadla a I.díl Místopisu) je možno zakoupit v knihkupectví PROSPERO v Divadelním ústavu, Celetná 17, Praha 1, dále v IPOS, sklad publikací, Praha 2, Blanická 4 a v útvaru ARTAMA, Křesomyslova 7, Praha 4- Nusle, e-mail: artama@volny.cz. Na adrese ARTAMA čekají také na vaše další doplňující informace k Místopisu, které se zde zaznamenávají do databáze.

Z CIZINY

Š v é d s k o
Švédská UNIMA oslavila 30 let svého trvání a tomuto jubileu věnovala i speciální číslo svého časopisu DOCTEATER 1 SVERIGE/2002 ve švédsko-anglické jazykové mutaci. Je zde několik zajímavých konfesí významných švédských profesionálních loutkářů (samozřejmě Michaela Meschkeho ze Stockholmu) i podrobná historie švédského loutkářství. Také paní Blanka Kaplanová přispěla do tohoto čísla několika články a při své nedávné pražské naávštěvě slíbila připravit do příštího čísla výběr a překlad nejzajímavějších informací právě z toho čísla.

U S A
Již podruhé se uskuteční v Marlboru ve státě Vermont intenzivní třítýdenní loutkářský kurz vedený Ericem Basse, významným americkým loutkářem a členem divadla Sandglass. Kurz se koná od 30. 6.- 20. 7. a je určen loutkářům, učitelům, hercům, režisérům výtvarníkům i režisérům, kteří si chtějí rozšířit své znalosti o loutkovém divadle. Kontaktní adresa: Eric Bass, Artistic Director, Summer Theater Institut, Marlboro College, P.O.Box A, Marlboro, VT O5344, USA. Www.marlboro.edu/sandglass admissions@marlboro.edu

P o l s k o
S obsahem velmi striktního dopisu Prof. Henryka Jurkowského adresovaného generálnímu sekretáři UNIMA Miguelu Arrechemu byli seznámeni členové exekutivy UNIMA. Prof. Jurkowski zde rezignuje na funkci šéfredaktora WEPA – projektu Mezinárodní loutkářské encyklopedie, která měla být vydána v r.2004. Důvodem je nedodržení dohodnutých podmínek z kongresu UNIMA v Magdeburku a nemožnost převzít jako jednotlivec odpovědnost za vydání (tj. i veškeré výrobní a další s tím svázané problémy) tak obsáhlé a závažné publikace. Prof. Jurkowski věnoval tomuto projektu dlouhou řadu let – a to nejen při shromažďování materiálů z celého světa. Řada ze zasvěcených a zúčastněných na připravované publikaci si prostě nedovede neúčast prof. Jurkowského na celém díle představit. Další osudy Encyklopedie a nedorozumění, která kolem vydání vznikla, bude zcela jistě řešit Rada UNIMA na svém letošním červnovém zasedání v Atlantě.

Oprava
V rubrice UNIMA v Loutkáři 5/2001 v článku Margarety Niculescu UNIMA 2001 – 2004, její orientace a cíle, došlo v poledním odstavci k nepřesnosti. Správny překlad zní: Znovu aktivizovat Mezinárodní konvenci loutkářské výuky (CIEM) a jejím prostřednictvím přiblížit způsob výuky jiných kontinentů. Vystupme z Evropy!
U barevné přílohy Divadla Minor došlo k záměně označení fotografií. Na str. pod č. 3 má být uvedena inscenace Sedmero krkavců a pod č. 4 O hloupém Kubovi. Divadlu i interpretům se dodatečně omlouváme. – red-

ZASLANÉ BLAHOPŘÁNÍ

Kalfusovské zastavení
Kralování dnes není uznávaná funkce. A přece král našich mateřinek a loutkového výtvarna – Pavel Kalfus – sedí na svém trůnu zcela neotřesitelně. A co je ještě neuvěřitelnější – sedí tam více než třicet pět let a na svých monumentálních bedrech má už šest křížků. Kde je při svém tvůrčím mládí nabral, čert ví. On to neprozradí, stejně jako nepřizná své kralování. Ale těch třicet pět let naplnil soustředěnou fantazií a prací přenesenou do vnímatelné krásy nejen dětmi, ale námi všemi, kteří jsme jeho diváky a fandy. Rozpětí jeho představivosti a její naplnění výtvarnou podobou je úžasné: od oné Červené Karkulky v Liberci (námětem i datem) až po Radúze a Mahulenu v Národním divadle v Praze (námětem, ale hlavně místem realizace naplňující metu všech českých jevištních výtvarníků). A dokonce ještě dál. Jeminkote (jako titul i jako citoslovce podivení), vždyť ti Psohlavci jsou v jeho práci jen jedno malé zastavení. A to zdaleka ne první, protože třeba jen jeho rozsah tvorby s Pavlem Polákem (jako osou jejich oboustranného a celého vývoje) tvoří základ zastavení v mateřinkovské hravosti, kterou právě na jevišti kraluje. A souběžně další práce – až k oné dramatičtějíší a sochařsky náročné poloze, kdy je loutka především nosnou částí inscenace a Kalfus dokládá nakolik v ní věří: „Loutka je socha už tím, že je trojrozměrná… Dlouho jsem nevěděl, co obnaší. Věřím v ní, protože si myslím, že je jako výrazový prostředek výlučná a není pro každého. Loutka je zastavení…“
Nemluvím konkrétně, protože to, co vidíme na jevišti dnes, vůbec nejsou a nemohou být poslední příklady jeho tvorby od masky až po ty sochy. Příklady výtvarného zformování dramatické osoby jako obrazu člověka i myšlenky, akce i vtipu na jevišti. Zíráme na ně nejen s údivem, co všechno si může výtvarník dovolit, ale hlavně s obdivem k tomu, co všechno a jak výrazně to umí vyslovit. Protože maska – loutka – objekt jsou tři formy výtvarna v prostoru jeviště (zásadně si ho Kalfus vyčistil soustředěním na jednotné vykrytí) herny, nebo kdekoli mezi diváky, které postaví do vzájemného vztahu a tím vytvoří základní vstup do nálady inscenace – od té mateřinkovské skladby hraček a hraní si až po monumentalitu objektu – oltáře – tabernáklu, který kraluje jevišti, soustřeďuje hereckou akci a nám zatajuje dech. Tabernákl je Kalfusův příznačný samonosný prostorový útvar, účinný stejně na jevišti jako v libovolné herně, spojující akci živého herce s loutkou právě přes tento centrální výtvarný objekt, s respektem k typologii loutek a jejich hereckému sjednocení dotvářeném i přes hercův kostým.
Dá se říci, že tímto tabernáklem udělal herci – tomu živému ve spojení s výtvarným objektem – na jevišti místo, přímo jej přinutil ke svazku s tímto objektovým centrem, aby k oněm výtvarným formám přidal svůj pohyb i úsměv a zpřítomnil je divákovi. Ve vztahu prostorovém, stejně jako citově osobním, který formuje od hlaviček maňásků až po sochy dramatu. Ke všem těmto objektům musí najít herec vztah, a pak jsou oba živoucí v akci a výrazu, kterými nás oslovují myšlenkou i citem, lyrikou svého vidění i dramatem své skladby. Soulad výtvarné harmonie všech prvků ústí v hravou sdělnost významů, chápanou jak těmi nejmenšími dětmi (odtud mateřinky), tak i dospělým divákem, kterému umí naznačit řezbou loutky a jejím charakterem i obsah velmi hluboký (viz Máj nebo Kytice). Prvky jeho scény mají nadto vždy výtvarný řád, podtržený i rafinovaně kultivovanou barevnou škálou.
Rozdávat takto život a cit, dělat toto všechno více než třicepět let, to chce pěknou energii a výdrž. Obojí Kalfus má: když ho dnes vidíme majestátně opřeného o jeho hůl (i když si myslím, že to všechno předstírá a v duchu určitě skotačí a předehrává se svými panáky a objekty) a vnímáme ho v jeho figurální monumentalitě, ptáme se zcela udiveně, kde se ta hravost a dětská i lidská prostota vládnoucí jeho dílu bere? A pochopíme z tohoto obrazu ono zastavení, kterým je pro něj loutka. „…Loutka je zastavení. Zastavení, které nám dnes schází a které mě čím dále tím více zajímá. Zastavení není odpočinek, má i duchovní hodnotu. Prostě dát si chvíli nohy na trnož – snad to souviísí i s tím, že mám rád pohodu a pohodlí. A loutka je z toho rodu…“.
Těch šest křížků si to zastavení zasluhuje: musí hodnotit, ale hlavně dát ono nadechnutí k další tvorbě. Protože se chceme s kalfusovskou poezií – lyrickou i smavou – na našich scénách dále setkávat. Tak, Pavle, zastavení se ti povedlo, nyní vzhůru do práce.
Za všechny Sylva Šimáčková-Marešová

Autor článku: Loutkář