Na zábradlí čeří české divadelní vody již 50 let
Praha 1. prosince (ČTK) - Počátkem 60. let bylo průkopníkem absurdního dramatu v Čechách, za normalizace poskytlo azyl zakázaným filmových režisérům a v 90. letech čeřilo české divadelní vody kontroverzními inscenacemi režiséra Petra Lébla. Za 50 let existence odkojilo pražské Divadlo Na zábradlí dlouhou řadu osobností a zůstalo věrné svému původnímu konceptu - být otevřené svobodné divadelní hře živě komunikující s dobou i diváky. Pod jeho křídly také 30 let působila, svého času evropsky unikátní, skupinová pantomima Ladislava Fialky.
"Dobu Na zábradlí vnímám jako asi nejšťastnější období svého života... Vydobyli jsme si určitý svobodný prostor," vzpomněl před dvěma lety exprezident Václav Havel, který v Divadle Na zábradlí vystřídal řadu funkcí (od kulisáka a osvětlovače až po dramaturga) a který pro toto malé divadlo napsal své první hry Zahradní slavnost, Vyrozumění či Ztížená možnost soustředění. V první polovině 60. let, kdy byl šéfem činohry režisér Jan Grossman, sklízelo Divadlo Na zábradlí úspěchy i v zahraničí, zejména s legendárním Králem Ubu a Kafkovým Procesem.
U zrodu Divadla Na zábradlí, jež dostalo jméno podle uličky vedoucí z Anenského náměstí na nábřeží, stáli čtyři divadelníci - Helena Philippová, Jiří Suchý, Vladimír Vodička a Ivan Vyskočil. Jako první se hrálo 9. prosince 1958 leporelo Kdyby tisíc klarinetů (později zfilmováno) a ve vyprodaném hledišti seděli mimo jiné Miloš Forman, Jiří Trnka či Alfréd Radok. Vstupné se prý házelo do krabice od bot, topilo se v kamnech a v zadní části hlediště herci zatloukli pár hřebíků místo šatny. V březnu 1959 se k Divadlu Na zábradlí připojil Ladislav Fialka a činohra a pantomima vedle sebe existovaly až Fialkovy smrti v roce 1991.
Zlatá éra 60. let skončila rokem 1968, kdy byl z Divadla Na zábradlí nucen odejít Grossman i Havel. Vystřídali je mimo jiné režiséři Jiří Menzel či Jiří Krejčík a od roku 1976 k nim přibyl Evald Schorm, jehož shakespearovské inscenace Macbeth, Hamlet a Dostojevského Bratři Karamazovi se řadí ke klenotům české divadelní scény. Členy činohry Divadla Na zábradlí byla v té době řada později populárních herců, například Jiří Krampol, Jiří Bartoška, Pavel Zedníček, Karel Heřmánek či Jana Preissová, která v něm působila 22 let.
Po roce 1989, kdy se vrátil Jan Grossman, řada herců odešla a někteří založili pod vedením Heřmánka v roce 1992 Divadlo Bez zábradlí. Po Grossmanově smrti v roce 1993 se stala ředitelkou Divadla Na zábradlí Doubravka Svobodová (ve funkci dodnes) a uměleckým šéfem Petr Lébl, jehož svébytné pojetí klasických her vyneslo divadlu nejen opět četné diváky, ale i prestižní Ceny Alfréda Radoka. V letech 1994 a 1997 byly oceněny jako nejlepší inscenace Čechovův Racek a Ivanov v Léblově režii i Divadlo Na zábradlí jako Divadlo roku.
Za Léblova vedení sklízely Radokovy ceny i dvě hry Thomase Bernharda v režii Jana Antonína Pitínského: v roce 1996 za nejlepší inscenaci i ženský (Emília Vášaryová) a mužský (Jiří Ornest) herecký výkon v Ritter, Dene, Voss a o tři roky později byla nejlepší inscenací roku vyhlášena hra Divadelník, v níž exceloval, rovněž oceněný, Martin Huba. Tato úspěšná éra však skončila tragicky 12. prosince 1999, kdy se Lébl v Divadle Na zábradlí oběsil.
K dalším výrazným osobnostem Divadla Na zábradlí od 90. let patřil zejména herec a překladatel Leoš Suchařípa, který okouzloval diváky nejen v dílech jeho oblíbených ruských dramatiků a jehož osobitá dikce zní i po jeho smrti (v roce 2005) v divadle před každým představením (nabádá diváky k vypnutí mobilních telefonů). Z hereček vyčnívala Marie Málková, která za dvě role - v Bernhardově Náměstí Hrdinů v roce 2003 a v Carrierově Terase v roce 2001 - rovněž získala Ceny Alfreda Radoka.
Své průkopnické pověsti dostálo Divadlo Na zábradlí naposledy v letech 2005 až 2007, kdy v rámci projektu Československé jaro uvádělo ve světových premiérách původní hry českých současných autorů.
Šárka Nobilisová rmi
