17.12.2003 00:00

Nová úprava Nestroyova Lumpacivagabunda v Městském divadle Zlín

Poslední premiéra letošního roku se uskuteční ve zlínském Městském divadle 20. 12. 2003. Bude jí tragikomická fraška Johanna Nepomuka Nestroye Lumpacivagabundus, kterou upravili dramaturg Vladimír Fekar a hostující režisér Jakub Maceček. Začíná v 19 hodin ve Velkém sále divadla.

Tajemného lumpa v „Království našem“ řádění neboli Zlý duch LUMPACIVAGABUNDUS v boji urputném s Bohy Dobra o nadvládu nad světem celým, tudíž i nad královstvím naším či také Ludrácký trojlístek a pes v čase války Bohů. Takto barokně rozmáchle nazvali svou úpravu známé Nestroyovy tragické frašky Vladimír Fekar společně s režisérem inscenace Jakubem Macečkem, kterým jsme položili několik otázek.

Hlavní zápletkou hry je sázka, kterou uzavřeli bohové, a v níž jde o hodně: zda na Zemi zvítězí dobro nebo zlo. Vše je v rukou tří kamarádů pochybné pověsti. Proč jste si vybrali toto téma a podle čeho jste obsazovali role?

Ono vlastně nejde ani tak o boj dobra a zla, jako spíše o boj konformismu a nonkonformismu. Konformní dobro je u Nestroye vnímáno jako něco nehybného, statického, starobylého a archaického a on sám svými hrami docela fandí těm rošťákům, kteří dokážou žít po svém, zcela osobitě. Nestroy sám žil v manželství s konvenční, nic neříkající maskou maloměšťáka a osvobozením z tohoto manželství mu bylo právě divadlo, v němž jemnou satirou si dokázal dělat legraci z bizarnosti doby, kterou žil. Ale bez jistoty manželství by nejspíše nenapsal tolik her, protože posedlý zlým duchem Lumpacivagabundem poztrácel by se v něm řád a chuť psát novou a novou hru a světová dramatika by jistojistě byla připravena o mnohé groteskní opusy, které mohou i dnes na jevišti překvapit. Dobro je v této komedii vnímáno tedy poněkud pokřiveně. Štěstí jako jistota blahobytu, konvenční splývání s masou dobrých, neproblematických jedinců. Láska spíše jako manželství, ve kterém více než prudké, někdy až bolestivé vzplanutí srdcí vítězí racionální úvaha o tom, že milovat je potřeba toho, kdo zajistí dům a rodinu. Naše bohyně lásky a štěstí reprezentující božský tábor dobra tedy jednají pod tímto zorným úhlem. K tomu pustit se do látky tak starobylé a na první pohled vyčpělé nás přivedlo to, že jsme se v osudech Nitky, Klihy a Floka tak trochu našli. Přimělo nás to k domněnce, že když se v jejich smolařských osudech poznáváme my, mohl by se s nimi identifikovat i divák a jejich příběh by nemusel zůstat bez odezvy. My, totiž dramaturg a režisér, se ve svých životech pohybujeme někdy od extrému k extrému. Někdy si říkáme, že i takto myšlené konvenční dobro by vneslo klid a rovnováhu do našich životů, ale pak, pak se zalekneme toho, že bychom se mohli připravit o svou vnitřní svobodu, která by s takto vnímaným dobrem mohla souviset a velice rádi „propadneme“ zlému duchovi Lumpacivagabundovi, který nás k té svobodě navrací. Lumpáctví třech řemeslníků nám bylo blízké mimo jiné tím, že za jejich komickými osudy se skrývá tragická podstata bytí, přestože to zdánlivě není patrné. Určitě ne náhodou napsal Hans Wiegel, že Lumpacivagabundus pojednává „o trojí podobě zpustlosti jako ochraně člověka proti peklu existence“. Představa o hlavních představitelích se chvíli rodila, ale bylo nám jasné, že chceme mít v hlavních rolích kluky, kterým je lumpáctví obsažené v postavách blízké a rádi se společně s námi vydají na to dobrodružství zkoumat jejich hranice. Teď před koncem zkoušení můžeme přiznat, že to byla cesta více než strastiplná, ale přesto jsme rádi, že tu ústřední trojici hrají Radovan Král, Rostislav Marek a Jan Leflík.

Máte pocit, že dnešní lidé potřebují něco pozitivního?

Samozřejmě, že potřebujeme něco pozitivního. Ale ne proto, abychom si nalhávali, že realita je jenom pozitivní, abychom začali přehlížet věci, které pozitivní být ani nemohou. Být pozitivní pro nás znamená být schopen si z těchto věcí udělat legraci, satiru, dokázat je zvládat a pojmenovávat s nadhledem. Naše komedie o lumpácích – jak doufáme – právě s tímto nadhledem počítá a vědomě s ním nakládá. Lidé mají rádi písničky, kterých bude v inscenaci dost. Kdo je složil a o čem jsou? Hudba je v představení důležitá. I v neupraveném Nestroyově Lumpacivagabundovi se objevuje množství kupletů, které dotvářejí charakter postavy a jsou součástí situací, v duchu vídeňského lidového divadla. U nás je tomu víceméně obdobné, byť podřízeno naší úpravě textu. Hudbu napsal David Smečka, herec a skladatel brněnského Divadla Polárka, který je jakýmsi dvorním skladatelem režisérovým.

Řekněte v krátkosti něco o scéně a kostýmech.

Rozhodli jsme se vytvořit svět sám pro sebe, svět bizarní, svět Našeho království. Svět mající pravidla odrážející částečně naši realitu, dnešní realitu, ale s jistou hyperboličností, nadsázkou. V pohádkovém duchu scéna i kostýmy a rekvizity jemně upomínají na kvas zrodu průmyslové revoluce, kterou Nestroy zažil, dobu oslavy „pokroku“, který se nám jeví dnes mnohdy směšný, bizarní, někdy však až surrealistický. Dnešní důsledky mohou někomu z jiné planety připadat neméně bizarní, ale my s nimi žijeme, jako by k nám patřily po celá tisíciletí, zcela přirozeně.

Proč v inscenaci vystupuje pes?

Pes – přítel člověka. Švec Flok je mužem, který nevěří ženám, ale sám se sebou také tak úplně nevydrží. A tak nachází v psovi Vlajkovi jistotu svého pozemského údělu. Všechno se děje samozřejmě v duchu žánru frašky. A také, nechceme předbíhat, ale někdo na tom nebi musí být – po pádu Boha, někdo, kdo je – s trochou nadsázky řečeno – lidštější než člověk a božštější než Bůh. Je nová hra pro určitou kategorii diváků? Pohádkovostí celého výtvarného pojetí by měla být tato fraška přijatelná pro širší spektrum obecenstva – od druhé stupně počínaje až po stařečky. A dalšími rozměry této frašky – satirou na měšťáctví, pohrávání si s vynálezy, lidovou filozofičností některých promluv – snad můžeme zaujmout tu či onu kategorii méně, tu či onu zase více. Před divákem to bude i pro nás velké dobrodružství, na které momenty budou reagovat.

Podle programu k inscenaci je zřejmé, že vás inspirovala doba počátků reklam. Bude v tomto duchu i hra? Jestli ano, proč jste zvolili právě tento „styl“?

Nejde ani tak o důslednou inspiraci jazykem reklam 20. let, jako spíše o jejich krásnou naivitu, kouzlo a originalitu. Vycházeje z nestroyovské vídeňské lidové frašky pohráváme si s naivitou na více způsobů, a svět reklam, s nímž pracujeme v programu, je jedním z nich. A druhým důvodem je, že ty reklamy mnohdy upozorňovaly na věci nové, dříve nevídané, pokrokové. A takových bizarních vynálezů pár v představení taktéž máme.

V Městském divadle bylo autorské čtení Arnošta Goldflama, který je učitelem Jakuba Macečka. Drží nad svým žákem „pedagogický dozor“ – byl se na zkoušky podívat?

Arnošt Goldflam představení zhlédnul a mrzí ho, že nedojel na zkoušení víckrát. Ale velkou měrou přispěl především při úpravách původního Nestroye. Snad se jeho připomínky výrazně odrazily i v inscenaci. Ale to posoudí až divák.

Připravila Jarmila Trávníčková

travnickova@divadlo.zlin.cz

Autor článku: příspěvky veřejnosti