Směšná temnota ‒ subverzivní „hra ze současnosti“ poprvé na českém jevišti
Jako svou třetí premiéru sezony 2016/17 a zároveň druhou premiéru celosezonního dramaturgického cyklu MY a ONI (Sebereflexe) uvede HaDivadlo 11. 1. 2017 inscenaci Směšná temnota. Oceňovaná hra Wolframa Lotze bude na českém jevišti inscenována vůbec poprvé.
Celosezonní dramaturgický cyklus HaDivadla MY a ONI (sebereflexivně) zkoumá čím dál tím výraznější dělící čáry procházející naší společností ‒ jejich podoby, příčiny i důsledky. Směšná temnota, hra jednoho z nejoceňovanějších a nejtalentovanějších německých současných dramatiků, Wolframa Lotze, toto téma zpracovává hned z několika perspektiv.
Lotz, autor neobvykle vtipných a subverzivních textů na sebe upozornil již v roce 2011 hrou Pár vzkazů Veškerenstvu, kterou poprvé roku 2012 uvedl vídeňský Akademietheater. Ovšem až Směšná temnota, původně koncipovaná jako rozhlasová hra, se stala skutečným sukcesem a Lotze ověnčila několika významnými cenami. „Temnota“ byla uvedena na několika německých scénách, získala titul Hry roku v prestižní anketě Theater heute a dokonce její inscenace v režii Dušana D. Pařízka na scéně Burgtheateru sklidila ve stejné anketě několik ocenění.
Směšná temnota je v nejlepším slova smyslu hrou ze současnosti. „Slyšel jsem o soudním procesu proti somálskému pirátovi, který vedl soud v Hamburku. To pro mě bylo k nevydržení. To, že se tu soudí lidé, o kterých v podstatě vůbec nic nevíme. A také to, že tu mým jménem mluví takzvané právo ‒ a tedy i já mám zodpovědnost za celý ten nesmysl,“ přibližuje výchozí impulz k napsání Směšné temnoty Wolfram Lotz. Autor vytváří velmi osobitou příběhovou krajinu z klišé, obrazů a citací (mediálního) dneška. Konfrontuje zde ty, kteří (si myslí že) mají právo mluvit s těmi, které nikdo mluvit nenechá, případně jim není schopen porozumět. Směšná temnota vědomě pracuje s vyprávěním „velkého evropského příběhu“, který díky autoritě narátora budí dojem pravdy. Lotz ovšem ve svém konceptu zachází dál. Nejen samotný příběh, ale i jeho konstruování, které mnohdy stojí více na dojmech než faktech, je mu tématem. Používá známý příběh Conradova Srdce temnoty, ale i Coppolovu Apokalypsu, cituje a paroduje tak na druhou. Z dobrodružné cesty do nitra džungle se ovšem stává putování do útrob autora samotného.
Režisér inscenace Filip Nuckolls se do HaDivadla vrací po čtyřech letech. Naposledy si zde ‒jako vůbec první v Česku ‒ troufl na Lotze, konkrétně na jeho Velemarš. „Texty Wolframa Lotze zbožňuju pro jejich inteligenci, nelaskavý humor a lidskost. Tato lidskost se projevuje v poetické absurdnosti až dadaismu, který je, podle mě, v dnešní době velice příhodnou formou k zachycení údělu člověka v naší rapidní a přelomové době různých ismů. Myslím, že Čechům je Lotz velmi blízký, neboť jeho kořeny vyrůstají z podobné půdy jako před sto lety kořeny Haška a Kafky,“ uvádí Nuckolls. Jeho inscenace je „temně lákavým světem“ naší nadřazené pozice, ze které tak rádi řídíme tuto planetu zmuchlanou, až tekutou googlemapu plnou nepotřebného (lidského) harampádí. To se na scéně Jana C. Löbla vyplavuje v nečekaně vtipných a podvratných konstelacích. Nuckolls těmito ponurými pralesy obrazů a klišé – reprezentovaných v našich myslích těmi druhými, těmi co nejsou MY, ale ONI ‒nechává pod velením Jana Lepšíka, jakožto vrchního rotmistra Pellnera, proplouvat celou mladší částí souboru. Autorem originálních nekonečných zvukových pralesů je Tomáš Vtípil.
Diskuze A2 Post-pravda: Fakta, emoce a digitální barbarství
Již tradičně před připravovanou premiérou proběhne v HaDivadle 6. 1. 2017 od 19.30 hod. jako „teoretický prolog“ další Diskuze A2. Na téma „Post-pravda“ budou diskutovat socioložka Anna Pospěch Durnová a politický komentátor Petr Bittner. Diskuzi moderuje socioložka Gaby Khazalová.
Brexit, prezidentské volby v USA, popírání klimatické změny, konspirace o uprchlické krizi, xenofobie či novodobý kolonialismus a orientalismus. Svět dnes překypuje příklady rezignace na hledání jasné, absolutní pravdy a naplno dopadá na kluzkou plošinu postpravdy a stereotypizace založené na slabých, mediálně zprostředkovaných důkazech – v některých případech třeba zcela od základu vyfabrikovaných (jak tomu je u dezinformačních mediálních sdělení). Zdá se, že vztah k jinému a neznámému je čím dál víc zprostředkovaný, a i když se životy lidí stále více geograficky a temporálně prolínají, ve skutečnosti žijí ve zcela paralelních univerzech. Existuje pak ale vůbec nějaký rozdíl mezi post-pravdou a lží? Změnila se skutečnost, nebo jenom náš vztah k ní? Není post-pravda jenom završením post-moderního relativismu? A jestli ne, jak je vůbec možné produktivně navázat na situaci, kdy se zhroutila vědecká autorita a veřejná debata se definitivně fragmentarizovala do uzavřených skupin, jejichž soudržnost je dále posilována cyklickými algoritmy sociálních sítí a dalších internetových gigantů? Byla vůbec někdy média reprezentacemi reality, nebo jen producenty mnohovrstevnatých, personalizovaných realit?
