Španělská choreografka uvedla v Praze dokumentární představení
Klíčové dílo historie tance ve 20. století, choreografii Kurta Joosse Zelený stůl, si vzala za námět svého představení i výzkumu španělská tvůrkyně Olga de Soto. Choreografie Zelený stůl z roku 1932 byla nejen odvážnou kritikou společnosti, která nedokázala zabránit druhé světové válce, ale i nejcennějším Joossovým dílem. Olga de Soto své představení An Introduction vycházející z Joossovy choreografie dnes uvedla na festivalu Tanec Praha.
Německý choreograf Kurt Jooss (1901 až 1979) vytvořil novou divadelní formu taneční divadlo, v níž kombinoval prvky baletu s divadlem. Proslavil se baletem Zelený stůl na hudbu Fritze Alexandra Cohena, který se dostal do repertoáru mnohých světových divadel. Podle autorky je Zelený stůl politicky nejangažovanějším baletem v dějinách a hraje se od svého vzniku až do dneška.
Jádrem choreografie je středověký danse macabre, tanec smrti, představovaný kostlivcem. Několik obrazů ukazovalo diplomatická jednání evropských státníků kolem zeleného stolu. Státníci byli charakterizováni pohybem strnulé loutky bez vlastních názorů, vlastních myšlenek, jako by byli manipulování cizí vůlí. Běsnícímu smrtelnému tanci nemá šanci nikdo uniknout. Marná a bezvýsledná jednání státníků, slepých i hluchých k válečné hrozbě, předjímala varovný hlas nástupu fašismu k moci.
Olga de Soto, španělská choreografka, tanečnice a taneční výzkumnice působící v Bruselu, se s pečlivostí historika a imaginací umělce vydala po stopách tohoto díla. Získala množství dokumentů, dopisů, našla pamětníky z řad diváků i performerů a snažila se zjistit, jak se tvořila kolektivní paměť diváků, historiků i tanečníků spjatých s tímto dílem. Ve své dokumentární performanci se ptá, jak vlastně vzniká inscenace, jak se stává součástí historie, jaká je role tanečníka a jaké je jeho místo v dějinách. Její představení má zčásti formu přednášky, divákům rozdává fotografie k tématu a přiměje je zabývat se historií legendárního baletu.
Olga de Soto vystudovala tanec a hudbu, její choreografická dráha začala v roce 1992 s vytvořením sóla Patios v Bruselu, které bylo prezentováno v Praze o rok později. Seznamuje diváky i se svými výzkumnými postupy, s tím, proč se zabývá dílem vytvořeným někým jiným a jak lze tuto paměť prozkoumávat navzdory tomu, že podstatou tance je absence materiálních stop.
