Světový den divadla – 27. března
Na 9. Kongresu Mezinárodního divadelního ústavu (International Theatre Institute-ITI) - nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizace pro scénická umění, který se konal v červnu 1961 ve Vídni, navrhl předseda finského střediska ITI Arvi Kivimaa jménem finských a všech skandinávských divadelníků vyhlásit jeden den v roce jako Světový den divadla. Smyslem a cílem tohoto Světového dne divadla je vést divadelníky na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa, podpořit jejich úsilí o prosazování základních morálních a společenských vlastností uměleckými prostředky, napomáhat myšlenkám vzájemného porozumění mezi národy.
UNESCO tuto iniciativu přijalo, stanovilo datum tohoto Dne na 27. března (den zahájení přehlídky "Divadlo národů" v Paříži) a zařadilo jej do svého Kalendáře výročí. A tak od roku 1962 je tento svátek divadelníků slaven každý rok, rozmanitými způsoby, prostřednictvím ITI středisek nyní již ve více než 100 zemích světa.
Mezinárodní divadelní ústav požádá každoročně některou z významných světových divadelních osobností k napsání poselství, které je pak čteno dne 27. března ve všech divadlech na celém světě. Autory mezinárodních Poselství byli např. Jean Cocteau, Arthur Miller, Laurence Olivier, Eugene Ionesco, Peter Brook, Richard Burton, Edward Albee, a další. V roce 1994 byl autorem Poselství Václav Havel.
Toto Poselství bývá nejen čteno v divadlech, ale publikováno v tisku, přenášeno rozhlasem a televizí. Často jsou s tímto dnem spojena i speciální divadelní představení (třeba charitativní benefice) a oslavy, zahájení divadelních festivalů, sympozií a konferencí, vyznamenávání hereckých osobností, dramatiků apod. V průběhu let se zrodily i některé další originálnější iniciativy: vydávání speciálních poštovních známek a razítek k tomuto dni, plakátů, prohlídky divadel pro veřejnost. V některých zemích se Světový den divadla slaví různými divadelními přehlídkami celý týden, soustřeďují se k tomuto datu významné premiéry či otevření nových divadelních budov či sálů, kulturních stánků, apod. V mnoha zemích hrají v tento den divadla zdarma.
Mezinárodní poselství indického dramatika Girishe Karnada
Natjásástra je jedním z nejstarších pojednání o divadle na světě. Vzniklo nejpozději ve třetím stol. př. Kr. První kapitola líčí zrození dramatu.
V oné době byl svět ve stavu mravní otupělosti. Lidé se stali otroky iracionálních vášní. Bylo třeba nalézt nový způsob ("lahodící oku i uchu a zároveň povznášející"), jak z tohoto stavu vyvést lidstvo. Proto použil Brahma, Stvořitel, části ze čtyř Véd (posvátných knih) a vytvořil text pátý, Védu o divadelním představení. Ježto se však bohové nedokáží podřídit disciplině dramatu, byla nová Véda předána člověku, Bhárátovi. Ten pak se svými sto syny a několika nebeskými tanečníky, seslanými Brahmou, uvedl první hru. Bohové nadšeně pomáhali vylepšit výrazové prostředky nového umění.
Hra, kterou Bháráta nastudoval, líčila střet bohů a démonů a byla oslavou konečného vítězství bohů. Ale démoni v obecenstvu se cítili hluboce uraženi a proto použili svých nadpřirozených schopností a představení narušili: ochromili jazyk, pohyby i paměť herců. Bohové vzápětí démony napadli a mnohé zabili.
Došlo k vzájemnému mrzačení. Proto přistoupil Brahma, Stvořitel, k démonům a promluvil k nim. Vysvětlil jim, že drama ukazuje stav tří světů. Zahrnuje etické cíle života - duchovní, světské a smyslné -, i jeho radosti a žal. Neexistuje jediná moudrost, jediné umění, jediná emoce, která by nebyla v dramatu obsažena.
Poté požádal Brahma Bhárátu, aby v představení pokračoval. Nevíme, zda druhé představení bylo úspěšnější než to první.
Učenci komentující tuto kapitolu automaticky předpokládají, že mýtus odsuzuje démony. Domnívají se, že chování démonů dokazuje, že nepochopili pravou podstatu divadla. Brahmův projev o divadle se stává podstatou mýtu.
To je podle mého názoru absolutní nepochopení mýtu. Sama skutečnost, že démoni (na rozdíl od bohů) nepoužívají fyzického násilí, ale napadají pouze "jazyk, pohyby a paměť" herců, dokazuje, že pochopili jemnější stránky představení.
Důležitější však je, že zde máme uctívaný text, napsaný proto, aby nás poučil o umění a technice inscenování her, a tento text hovoří o vůbec prvním divadelním představení v lidských dějinách. Sám Stvořitel se na projektu podílel spolu s ostatními bohy, nebeskými nymfami a školenými herci. Výsledek měl být neobyčejně úspěšný. My se však dovídáme, že to byla katastrofa.
V textu je nevyslovené prohlášení, jemuž se vědci vyhýbají. Snad jim poněkud vadí. Jeho implikace rozhodně jsou v rozporu s pozdější indickou estetikou, která tvrdí, že hlavním smyslem divadla je odpoutat obecenstvo od vnějšího světa a uvést je do sdíleného stavu potěšení.
Domnívám se, že mýtus ukazuje podstatnou charakteristiku divadla, kterou Brahmovy smířlivé poznámky rozhodně nemohly připustit, že totiž každé představení - byť sebepečlivěji připravené - nese s sebou riziko neúspěchu, narušení a tudíž i násilí. To nejmenší, co každé představení potřebuje, je hrající člověk (to znamená předstírající, že je někým jiným) a pak nejméně jeden další, který se na něho dívá, a to je rozhodně situace plná nejistoty.
Svět ještě nikdy nepoznal tolik dramat jako dnes. Rozhlas, filmy, televize a video nás dramaty přímo zahlcují. Tyto formy sice dokáží obecenstvo zaujmout nebo i rozzuřit, ani v jednom případě však nedokáže divákova reakce změnit vlastní uměleckou událost. Mýtus o prvním představení zdůrazňuje, že v divadle tvoří dramatik, herci a obecenstvo kontinuum, které bude vždy nestabilní a tudíž potencionálně výbušné.
Proto kdykoliv se divadlo chce vyhnout riziku, podepisuje vlastní rozsudek smrti. A to je také důvod, proč bude divadlo, byť by se jeho budoucnost jevila černě, dál žít a provokovat.
Girish KARNAD - Indie (též Giríša Karnád)
Girish Karnad se narodil v roce 1938 v indickém Matheranu. Vystudoval Karnatakskou universitu v Dharwadu a pak studoval v Oxfordu na Rhodesovo stipendium. Po sedmiletém působení pro Oxford University Press v Indii rezignoval, aby se mohl věnovat psaní a filmu. V letech 1974 a 1975 byl ředitelem Filmového a televizního institutu v Puně. V současnosti je ředitelem Nehruova Centra, což je kulturní odbor Indického vysokého komisariátu v Londýně.
Karnad píše své hry v kannadštině, jazyce, jímž se hovoří v jihoindickém státu Karnátaka, kde žije, a sám si je překládá do angličtiny. Z jeho prací jsou nejznámější mytologická hra Jajáti (1961) a jeho druhá hra, Tughaq - Tughlakovci (1966), historické drama o mravní odpovědnosti panovníků, vyplývající z jejich postavení a moci. Úspěšná hra Hajavadana - Muž s koňskou hlavou (1971) byla přeložena do řady jazyků, mj. též do češtiny. Guthrie Theatre z Minneapolisu uvedlo v roce 1993 jeho hru Nagamandala na oslavách 30. výročí svého založení a pak si od něho objednalo další hru - Oheň a Déšť. Leicester Haymarket Theatre si objednalo hru Bali The Sacrifice (Oběť Bali), která má být uvedena v premiéře v červnu 2002.
V letech 1987-1988 působil Karnad na University of Chicago jako Fulbrightovský dramatik (Playwright in Residence) a hostující profesor. Indický prezident ho vyznamenal řádem Padma Bhushan. V letech 1988-93 byl Karnad předsedou Sangeet Natak Akademie, Národní akademie dramatických umění. V roce 1999 mu byla udělena nejvyšší indická literární cena Bharatiya Jnanpith.
Karnad je režisérem řady filmů, které získaly mnoho národních i mezinárodních ocenění a rovněž hrál ve filmech známých tvůrců jako např. Satyajita Raye, Mrinala Sena a Shyama Benegala.
- Autoři Poselství:
- 1962: Jean COCTEAU
- 1963: Arthur MILER
- 1964: Laurence OLIVIER - Jean-Louis BARRAULT
- 1965: Anonym
- 1966: René MAHEU, generální ředitel UNESCO
- 1967: Helen WEIGEL
- 1968: Miguel Angel ASTURIAS
- 1969: Peter BROOK
- 1970: Dimitrij ŠOSTAKOVIČ
- 1971: Pablo NERUDA
- 1972: Maurice BEJART
- 1973: Luchino VISCONTI
- 1974: Richard BURTON
- 1975: Ellen STEWART
- 1976: Eugene IONESCO
- 1977: Radu BELIGAN
- 1978: národní poselství
- 1979: národní poselství
- 1980: Janusz WARMINSKI
- 1981: národní poselství
- 1982: Lars af MALMBORG
- 1983: Amadou Mahtar M'BOW, generální ředitel UNESCO
- 1984: Michail CARJEV
- 1985: André-Louis PERINETTI
- 1986: Wole SOYINKA
- 1987: Antonio GALA
- 1988: Peter BROOK
- 1989: Martin ESSLIN
- 1990: Kirill LAVROV
- 1991: Federico MAYOR - generální ředitel UNESCO
- 1992: Jorge LAVELLI - Arturo USLAR PIETRI
- 1993: Edward ALBEE
- 1994: Václav HAVEL
- 1995: Humberto ORSINI
- 1996: Saadalla WANNOUS
- 1997: Jeong Ok KIM
- 1998: 50. výročí ITI - speciální poselství
- 1999: Vigdís FINNBOGADÓTTIR
- 2000: Michel TREMBLAY
- 2001: Iakovos KAMPANELLIS
- 2002: Girish KARNAD
