Z Národního muzea

V roce 1924 přešel dramatik a divadelní historik Jan Bartoš z intendantury Národního divadla do knihovny Národního muzea - i s archivem Sboru pro zřízení Národního divadla. O šest let později pod Bartošovým vedením vzniklo samostatné divadelní oddělení Národního muzea, které do dnešních dnů soustředilo na 750.000 sbírkových předmětů: rukopisů, divadelních plakátů (cedulí) a programů, scénografických a kostýmních návrhů i modelů, loutek, fotografií a negativů atd.

Zdá se nám, že ani odborná veřejnost nemá přesnou představu o současné činnosti oddělení, a tak s radostí přijímáme nabídku, abychom ji pravidelně prezentovali na stránkách Divadelní revue - my, tj. Vlasta Koubská (vedoucí oddělení), Hanuš Jordan, Vilemína Pecharová, Lenka Šaldová, Ivana Štěrbová a Marie Wenigová.

V roce 2005 bylo na oddělení zkatalogizováno 4.150 předmětů, fyzickou inventurou prošlo na 50.000 předmětů. Badatelům (studovnu jich navštěvovalo 94, z toho devět zahraničních) bylo předloženo na 14.000 sbírkových předmětů.

Sbírka divadelního oddělení se v roce 2005 rozrostla o soubor režijních knih Jana Bora, konvolut korespondence Karla Högera, Laghiho loutkové divadlo, divadelní plakáty od Jaroslava Maliny, kostýmní návrhy Jany Zbořilové atd. Zajímavé přírůstky představíme v jednom z dalších čísel - první okénko patří výstavám, na nichž se divadelní oddělení v uplynulém roce významně podílelo.

Ze sbírek divadelního oddělení samozřejmě každoročně čerpají autoři výstav po celé České republice i v zahraničí. V roce 2005 jsme tak například zapůjčili desítky kostýmních a scénických návrhů, modelů a plakátů Karla Vacy na výstavy v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě a poté v Západočeské galerii v Plzni.

V roce 2005 ovšem čtyři výstavy přímo připravila (coby autorka či komisařka) Vlasta Koubská. Výstava s názvem “...snad kvetou fialky tam na leštinské hrázi...” bude ve Stráži nad Nežárkou pro veřejnost otevřena až v květnu 2006 (po dobudování technického zázemí), místní obyvatelé ale dostali už v srpnu 2005 možnost si expozici věnovanou Emě Destinnové prohlédnout. Operní divě se dostává reprezentativní stálé expozice, která dává nahlédnout do jejího profesionálního i osobního života: vystaveny jsou divadelní kostýmy (Aida, Mařenka ad.) i domácí šat, cestovní klavír i tenisová raketa. Jakkoli je základní expozice, vycházející ze sbírky Národního muzea, připravena, počítá se s jejím stálým doplňováním - a zámek ve Stráži nad Nežárkou by se měl stát místem, které k poctě velké zpěvačky bude uchovávat a prezentovat nejrůznější památky na její osobnost a které by mělo pravidelně ožívat i hudebními akcemi.

V Salónu Kolowrat Vlasta Koubská postupně představila dva z nejvýznamnějších českých scénografů - výstavami Vlastislav Hofman - kostým a maska a Josef Svoboda - kaleidoskop vize. První z nich navázala na současně probíhající výstavu v pražském Obecním domě - zatímco ta ale dokumentovala především Hofmanovu tvorbu v oblasti užitého umění, architektury, urbanismu a scénografie, výstava v Salónu Kolowrat vycházela z Hofmanových teoretických studií o kostýmu a masce a snažila se zachytit, jak se v průběhu let proměňoval jeho pohled na divadelní kostým. Hofmanovu tvorbu autorka rozdělila do tří fází s názvy Od exprese k symbolu, Od karikatury ke znaku a Od dekorativismu k vnitřní vizi. Tedy za prvé: Hofman expresionista - kostýmy evokovaly nejen historické souvislosti, nýbrž hlavně jakýsi symbol ducha doby: nikoli renesanční kostým, nýbrž smysl a ducha renesance, nikoli antický kostým, ale sumarizaci antické doby. Figury využité v plakátové tvorbě obsahově i formálně korespondovaly se zcela novým chápáním kostýmu jako symbolu dramatické postavy. Za druhé: karikující zkratka (tvarově zajímavé paruky, výrazné obličejové líčení) určovala velmi přesně postavení herce v dramatickém ději. Herecká postava se stává znakem, jakousi obživlou sochou. Za třetí: nové vize nereálných světů a období, dekor nebo kostýmní symbol v hrách s fantaskními tématy a zachycení typického momentu určitého období v dramatech historických. Kostýmní a scénické návrhy, plakáty a fotografie (převážně z Hilarových inscenací) dokládaly momentální scénografovo myšlenkové a výtvarné směřování - a ve svém celku výstava prezentovala Vlastislava Hofmana jako osobnost stále hledající.

Bezprostředně následovala výstava dokládající neutuchající hledačství dalšího z našich světově proslulých výtvarníků - Josefa Svobody. Fotografie z domácích i zahraničních inscenací a makety Svobodových scén z inscenací Velké opery 5. května (Kunálovy oči, Zásnuby v klášteře, Tosca ad.) a pražského Národního divadla (Hrdličkova Kouzelná flétna, Krejčova Srpnová neděle, Kašlíkovy inscenace Rusalky, Dalibora, Prodané nevěsty ad.) Svobodu představovaly jako experimentátora se světlem, se zrcadly, s novými médii (Laterna magika, využití televizní techniky, diapolyekran) - v kontextu proměn scénografie od avantgardy. Spoluautorem výstavy byl Milan Kreuzzieger, část byla věnovaná také působení Josefa Svobody v italské Maceratě.

Cílem podzimního Salónu české scénografie bylo (slovy Ondřeje Černého, ředitele Divadelního ústavu, který spolu s Národním muzeem a Českou organizací scénografů, divadelních architektů a techniků výstavu pořádal) “v architektonicky semknuté podobě představit celou šíři české scénografické tvorby z let minulých, podat zprávu o jejím stavu, o jejích tendencích a kvalitě”. V Lobkovickém paláci vzorek ze své tvorby představilo na osmdesát umělců napříč generacemi (od Boženy Lesákové, Jarmily Křížkové, Luboše Hrůzy, Miroslava Meleny a Jaroslava Maliny až po studentky Eriku Čičmanovou, Danielu Klimešovou či Sylvu Markovou), renomovaní scénografové velkých oficiálních scén i umělci, kteří doslova z ničeho tvoří scény pro nejmenší skromné divadelní i nedivadelní prostory. Autorem architektonického řešení byl Osamu Okamura, kurátorkou Kateřina Knappová, nicméně formu prezentace si volil každý umělec sám: od skic, náčrtů, návrhů přes scénické modely až k samostatně fungujícím výtvarným objektům, které s přehlídkou souvisely jen okrajově.