Z Národního muzea

Divadelní oddělení má své stálé externí spolupracovníky, neboť pečlivé restaurátorky z konzervační dílny knihovny Národního muzea - Jana Náprstková a Jana Tomšů - nemohou samozřejmě vše zvládnout. Zvláště když Národní muzeum potká taková katastrofa, jakou byla povodeň v roce 2002.

Povodeň v roce 2002 odstřihla Terezín, kde má divadelní oddělení velkou část svých depozitářů, od okolního světa - a voda nenávratně odplavila maňásky Jaroslava Krále či Zdeňka Juřeny, rozmočila hliněné hlavičky od výtvarníků Ladislava Šalouna a Karla Štapfera, hrozivě poničila kašírované loutky z Ústředního loutkového divadla, opony a dekorace lidových loutkářů i z divadla Říše loutek (to samo bylo navíc v roce 2002 také zatopeno), zaplavila na 300 plastik významných českých divadelních osobností. Nad fotografiemi padá na člověka beznaděj.

Loutky z Ústředního loutkového divadla byly vzhledem k použitým materiálům a pojidlům (sádra, papír, textil, klih a škrob) poničeny zásadně, k restaurování tedy byla vybrána zhruba desetina (loutky z nejvýznamnějších inscenací, vyráběné speciální technologií). Mikuláš Havlík loutky demontoval na jednotlivé komponenty, vyčistil, vydezinfikoval, konzervoval a opravil konstrukce loutek a dotvořil zničené části - a především: podařilo se mu zrekonstruovat původní tvar kašírovaných hlaviček! A tak kluk Filip s Dirigentem z Aškenazyho Šlamastyky s měsícem i Polárník s Pilotem z Hrdinů severu mohli být na sklonku roku 2005 instalováni na výstavě v náchodském muzeu.

Zní to hrozivě, čteme-li v restaurátorské zprávě Radany Hamsíkové o dekoracích mladého smrkového lesa z Říše loutek: “Překližky byly po celém dolním okraji rozpojené a ulámané až do výše 10 cm. Vodou poškozené části byly pokryté černou plísní a malba v těchto místech zcela zničená. Na mnoha místech v ploše byla dekorace lokálně poškozená. V celé ploše byly viditelné vodní skvrny ztmavlé nečistotou.” Restaurátorka poškozené části překližky dořezala, doplnila malbu, přední a zadní části dezinfikovala a odstranila nečistoty. Odlepené části okrajů stromů doplnila novými částmi překližky, stopy po hřebících zatmelila. Poškozená místa zaretušovala, zpráškovatělou malbu fixovala - a dekoraci je možno opět vystavit, stejně jako další z Říše loutek (loutky Vojtěcha Suchardy byly naštěstí v hlavní budově Národního muzea, a tak zůstaly vodou netknuty). Škoda, že na černobíle přetištěných fotografiích není tak dobře vidět, jak např. prokoukla selská chalupa poté, co restaurátorka nastavila okrajové části plátna a připevnila ho na původní trám, jehož poškozenou dolní část (cca 20 cm) doplnila. Barevnou vrstvu v celé ploše fixovala, povrch očistila a poškozená místa doretušovala.

Následující fotografie dokládají záchranu dvou plastik, které patřily k těm povodněmi nejponičenějším (přičemž zrestaurovat se podařilo všechny zaplavené!). Nechme opět mluvit odborníky - nejprve akademickou sochařku Ninu Jindřichovou o sádrovém poprsí Karla Čapka: “Plastika je silně znečištěna a poškozena. Sokl je poškozen na hranách, hlava plastiky je rozbitá na jednotlivé kusy, které jsou provizorně přilepeny lepící páskou. Drobnější střepy jsou přichyceny buničinou k zadní straně soklu. Pravé rameno rozlomené a část střepu visí na jutové výztuze. Celá plastika je odražená od soklu, kýve se a z přední strany je viditelná prasklina. Patina je místy zteřelá a práší.” A cesta k obnově? “Plastika byla omyta v odmašťovacím roztoku. Hlava byla zrekonstruována z dodaných střepů, některé střepy nebyly zachovány. Skořepina hlavy byla vykašírována jutou ve dvou vrstvách a díry překašírovány. Ze zadní strany plastiky byla umístněna železná trubková výztuha, která byla zapuštěna do soklu plastiky a poté překryta jutovou výztuhou přes celou vnitřní stranu poprsí a ramen. Zadní strana plastiky byla poté přebroušena a doplněny uražené hrany soklu. Retuš spár sádrou a doplnění modelace chybějících částí vlasů a tváře. Doplnění vyplavené modelace po celém povrchu plastiky. Napouštění penetračním roztokem Sokratu v ředění 1:10 z vnější strany. Závěrečné patinování přírodními pigmenty s malým přídavkem akrylového pojiva a šelakovým lakem.”

Ivan a Jaroslava Pastrnkovi zrestaurovali silně znečištěnou bystu Františka Kolára - sádra byla narušena působením vody, celé části patiny odpadávaly. Levý zadní roh soklu byl uražen, drobně byl poškozen celý povrch. A tak Pastrnkovi bystu jemně mechanicky vyčistili a dochovanou patinu upevnily k povrchu plastiky (injektáží roztokem polyakrylátu). Ošetřili ji proti plísni, doplnili levý zadní roh soklu novou sádrou a vyztužili ho měděnou armaturou. Doplnili mechanická poškození po celém povrchu plastiky, sádrové doplňky zpevnili ředěným penetračním roztokem polyakrylátu. Provedli barevnou zcelující retuš, kterou zafixovali nástřikem přírodního bezbarvého šelaku. Bystu pak voskovali včelím voskem v benzinu, zatupovali pigmenty a lehce přeleštili.

Do divadelního oddělení přicházejí rukopisy, scénické a kostýmní návrhy, loutky i další předměty ve stavu velmi různém - a v různé míře též stárnou. A tak není třeba katastrof - restaurátoři mají stále co dělat, aby se mohlo bádat i vystavovat.

V restaurátorské zprávě Ireny Brunnhoferové se např. dočteme, jak bylo naloženo s kostýmním návrhem Františka Zelenky: arch papíru z obou stran opatrně čistila mechanickým gumováním chlebovou střídou. Z rubové strany za vlhčení benzinem odstranila igelitové lepicí pásky a pomocí benzinu vytřela zbylé lepy, papírovou lepicí pásku odstranila po provlhčení methylcelulosovým lepidlem Glutofix 600. Všechny trhliny a probodaná místa podlepila proužky japanu a současně dolepila papírové záplaty vytrhané z velmi podobného typu strojového papíru - při hraně použila záplaty s vroubkovaným okrajem. Upravený list po dokonalém proschnutí vyrovnávala vlhčením z rubové strany přes filtrační papír a opakovaným lisováním.

Na restaurování čekají svázané divadelní cedule z Prozatímního divadla - v divadelním oddělení jsou desítky svazků, přičemž k vyspravení těch poničenějších jsou třeba desítky tisíc korun. A o tom, že by zásahu vskutku bylo třeba, svědčí analýza Ireny Brunnhoferové: “Knižní vazba poškozena vytrženým hřbetem v drážkách, přelepeným v několika vrstvách izolepou (částečně stržena). Kožené rohy vydřené, z části chybí, lepenka v těchto místech roztřepena. Papírový potah vydřený po hranách, v ploše poškozen odřením, poškrábáním. V původních přelepech izolepou vytržená místa papírového potahu i kůže. Blok vytržen, složky částečně uvolněny. Předsádky přetrženy ve hřbetu, poškozeny trhlinami, pomačkáním, přelepy trhlin izolepou. Divadelní cedule vlepené do složek po přeložení, popř. složené do formátu knihy povrchově znečištěny. Papír zkřehlý, potrhaný po okrajích, v místech překladů a lomů, pomačkaný po krajích a ve skladech špatným zavíráním knihy. Trhliny mnohdy přelepeny izolepami, klihovými lepícími páskami a papírovými štítky. Drobné části některých cedulí chybí. Tisk v některých místech propadlý, tiskařská čerň místy migruje na protilehlý papír.”

Ninu Jindřichovou práce na restaurování a částečné rekonstrukci voskového panoptika dokonce přiměla k sepsání textu o problematice voskových figurín - naturalistických portrétů lidí z parafínové směsi. Soubor se skládá z téměř úplné mechanické Mořské panny a z několika portrétů: Krista, Jidáše, Římského vojáka, Indory - krotitelky hadů, Amorka, Johanky z Arcu, Umírající ženy po těžkém porodu, Vousaté ženy, a z fragmentů rukou a nohou.

Nina Jindřichová na základě různých indicií usuzuje, že panoptikum vzniklo kolem roku 1900 pro kočovnou společnost - a to ovlivňuje i způsob provedení, odlišný od jiných panoptik známých z různých muzeí a zhotovovaných až do současnosti. Jde o velmi promyšlený a přitom jednoduchý stavebnicový systém - nutný k tomu, aby bylo možno figuríny převážet, před představením je složit a naaranžovat jednotlivé scenerie, aniž by se figuríny při opakovaných manipulacích poškodily (každý jednotlivý kus byl schraňován v hedvábném měkkém pytlíku).

I když se nedochovaly, vyjma Mořské panny, žádná těla figurín, je jasné, že se jednalo o vycpaniny (přičemž nejdostupnějším materiálem byly piliny), vyztužené jednoduchou dřevěnou konstrukcí a oblečené do kostýmů. Ruce jsou opatřeny tkalouny a popsány čísly (stejně jako část nohou) - každá figura měla patrně své číslo a při sesazování tak bylo snazší se v záplavě končetin orientovat.

Figuríny zřejmě vznikaly jako kolektivní dílo - zatímco zhotovení dřevěné konstrukce, kostýmů a různých kašírek nevyžadovalo větších řemeslných znalostí ani dílenské zázemí, ke zhotovení parafínových částí bylo již zapotřebí malé manufakturní dílny a znalosti několika řemeslných oborů. Nejprve bylo zapotřebí vymodelovat portrét v hlíně a zhotovit sádrový model - a sochařská forma jednotlivých portrétů ukazuje na školeného modeléra. Pak bylo nutno mít znalosti štukatérské pro zhotovení klínové sádrové formy, dělené přes nos, uši a temeno - při odlívání se máčely do vody, aby rychleji zchlazovaly horký parafín a ten se nepřichytil k sádrovému povrchu formy. Další potřebná profese: vlásenkářství - účesy, vousy, obočí a řasy jsou z lidských vlasů. Malíři zase kolorovali, jemně lazurně stínovali obličejové části. Oči z foukaného hutního skla dodávaly sklářské dílny. U řezbáře pak vznikaly různé detaily jako ploutve nebo halapartna.

Národní muzeum má tak v zrestaurovaném panoptikum rozhodně unikátní exponát pro své nové muzeum.

Divadelní oddělení Národního muzea totiž dne 18. května slavnostně otevře na Velkém náměstí v Prachaticích Muzeum české loutky a cirkusu. V expozici, která mapuje dávnou i nedávnou historii těchto fenoménů, je k vidění i ledacos z toho, co zachránili či vyspravili restaurátoři, o nichž byla na předchozích řádcích řeč.

Voskové panoptikum, včetně Mořské panny: dva metry dlouhé mechanické figuríny s ženským trupem a rybí polovinou těla. Původně rozdrcenou hlavu Nina Jindřichová zrekonstruovala ze střepů (zachovaly se z 80ti %), ňadra se opět důmyslným mechanismem nadzvedávají a odhalují z dekoltu.

Dále je v Prachaticích instalováno několik zachráněných loutek z prvních inscenací Ústředního loutkového divadla i historické loutky lidových loutkářů, ze kterých Mikuláš Havlík mj. odstranil nánosy pozdějších přemaleb a vrátil jim tak jednu ze starších podob. Loutky výtvarníků Víta Skály, Bohumila Buděšínského a Františka Vojáčka z Loutkové scény Umělecké výchovy zrestauroval další z vynikajících a vždy ochotných spolupracovníků divadelního oddělení, Dušan Soták - ten také pro prachatické muzeum vyrobil repliky loutek z Divadla Spejbla a Hurvínka a repliky podivuhodných varietních loutek Jiřího Trnky: Krasobruslařku, vzpěrače Šimšulu, saxofonistu Kiki, klauna Koko, Vrtinožku na jednokolce, Nosariniho a Pštrosa.

Vzhledem k tomu, že předpisy Evropské unie nedovolují, aby byly papírové materiály starší 50ti let vystavovány déle nežli 6 týdnů, návštěvníci Muzea české loutky a cirkusu uvidí pouze reprodukce několika desítek zrestaurovaných cirkusových, varietních a kouzelnických plakátů z let 1880 až 1950. Ovšem díky novým technologiím jsou dnes takové reprodukce často od originálu k nerozeznání. Ostatně přijďte se přesvědčit.