Z Národního muzea

Sbírku se daří dále rozšiřovat - přes skromné možnosti oddělení tu a tam nákupem, především ale díky milým dárcům. V posledních letech divadelní oddělení získalo několik významných a pozoruhodných přírůstků, které postupně zpracovává, aby byly k dispozici badatelům.

Kvapil - Stanislavskij

Rodina Kvapilovy dcery MUDr. Evy Pittrové pietně uchovávala dokumenty, které se vážou ke spolupráci Jaroslava Kvapila s vedoucími představiteli souboru Moskevského uměleckého divadla, především přímo s K. S. Stanislavským.

Unikátní je v první řadě režijní kniha (necelého) prvního dějství Čechovových Tří sester, kterou na Stanislavského pokyn a pod jeho vedením pro Kvapila vypracoval V. L. Mčedělov jako kopii režijního řešení inscenace MCHT. Jedná se o tištěný exemplář Čechovovy hry, opatřený rukopisnými poznámkami včetně podrobného popisu dekorací, náčrtků rozmístění jednajících postav na scéně, jejich vzájemných vztahů i pohybu, soupisu použitých rekvizit, poznámek o nasvícení jednotlivých výstupů či postav, případně o zvucích za scénou atd. Poznámky jsou přímo v textu na některých místech přeloženy, doslovný překlad poznámek podle očíslovaných stran textu je přiložen zvlášť.

Podle dopisu K. S. Stanislavského, který Kvapil patrně dostal zároveň s režijní knihou a jinými materiály pro inscenaci, vznikaly zápisy postupně a speciálně pro Prahu, protože, jak se v dopise píše, “mise en scŹne nebyla zapsána”. A nebyla zřejmě zapsána ani dodatečně, v každém případě v archivu MCHATu není k dispozici. Pro první dějství Tří sester tam najdeme pouze nekvalitní fotokopie “pražského exempláře”.

Divadlo věnovalo přípravě materiálů pro Prahu velkou péči - výtvarníci překreslovali scénické a kostýmní návrhy1, pro fotografování byly na scéně zvlášť postaveny kompletní dekorace, také herci byli snímáni se zřetelem ke kostýmům i maskování. Kostýmování, jak vyplývá ze Stanislavského odpovědi, zřejmě Kvapilovi dělalo starost. Zjišťoval dokonce možnost objednat hotové uniformy přímo z Ruska. Byl však velmi diplomaticky odmítnut s tím, že kostýmy, a to zejména uniformy, je nutné šít přímo herci na míru, jinak by postava mohla nechtěně působit komicky.

Stanislavskij se v dopise zmiňuje také o neklidné a napjaté společenské situaci v současném Rusku, kde “umění bylo odsunuto do pozadí a uvolnilo místo politice a vraždám”. Hlediště Uměleckého divadla je sice vždy plné, publikum však vypadá sklíčeně a špatně reaguje na podněty ze scény. Seznamuje tu Kvapila také s dramaturgickými plány divadla na nejbližší dobu - chtěli by inscenovat Ibsenova Branda, Hamsunovo Drama života a novou hru Andrejevovu, Maeterlinckovu, Hauptmannovu a Najděnovovu. Velmi rád by uvítal v Moskvě návštěvu z Prahy, konkrétně zmiňuje kromě manželů Kvapilových také G. Schmoranze. Zajímavá je v této souvislosti poznámka o M. Reinhardtovi, jehož se pozvání také týká a “s nímž neměl možnost se seznámit”, ačkoliv si jeho práce velmi váží.

Přírůstek obsahuje ještě jeden zajímavý dopis, diktovaný a podepsaný Stanislavským. Dopis je datován 16. 11. 1911 (ovšem předrevoluční Rusko se řídilo jiným kalendářem než Evropa) a obsahuje poděkování za zaslané fotografie a blahopřání k úspěchu inscenace, o němž byl z Prahy informován. Pravděpodobně se jednalo o snímky z inscenace Gogolova Revizora v režii J. Kvapila, jejíž premiéra byla v září toho roku. Vazba na další Kvapilovu inscenaci ruského repertoáru - Tolstého Živou mrtvolu - je problematická (ačkoliv materiál obsahuje podrobný režijní rozbor této hry včetně 10 stránek scénických rozkresů) - premiéra Tolstého hry byla totiž v Národním divadle 18. 11. 1911. Potvrdit zatím ovšem nelze ani jednu z těchto “teorií”. Fotografie se v archivu MCHATu ani ve fondu Muzea K. S. Stanislavského nepodařilo dohledat.

Kromě rukopisných materiálů a několika drobných tisků (např. poděkování za blahopřání k 10. výročí založení divadla nebo Stanislavského vizitka s českým textem) obsahoval přírůstek také okolo 60 fotografií většinou s podpisy, případně s věnováním. Až na malé výjimky (snímek mladého V. I. Němiroviče-Dančenka) se ale jedná o běžné snímky, které divadlo vozilo při svých zahraničních zájezdech s sebou, a navíc, většina z nich se neváže k zájezdu do Prahy v roce 1906, ale až k pohostinským hrám ve 20. letech.

Ještě hlouběji do historie, do let 1886 - 1889, se můžeme podívat se souborem 44 dopisů, které byly až dosud uloženy v rodině publicisty Jana Weniga. Jedná se o dopisy F. A Šuberta, psané Anně Lauermannové (až na několik posledních dopisů) za jejího dlouhodobého pobytu v jižní Francii a Itálii. Korespondence ukazuje Šuberta z dost neočekávané stránky: ne jako suverénního, “všemocného” prvního ředitele Národního divadla, ale spíš jako nešťastně zamilovaného a odmítaného ctitele. Společenská a kulturně politická situace doby je zachycena jaksi mimochodem, umělecké problémy Národního divadla nestojí v korespondenci v centru pisatelova zájmu, ale jakoby na okraji. Zmiňuje se samozřejmě např. o aféře kolem Marie Pospíšilové, o odchodu Julie Šamberkové ze svazku divadla nebo o svých - ne vždy jednoduchých - vztazích k Jaroslavu Vrchlickému, Juliovi Zeyerovi nebo Ladislavu Stroupežnickému. Informuje o jednání s Giuseppe Verdim, k němuž byl doporučen Terezou Stolzovou, o skandálu kolem brožury V. V. Zeleného a velmi podrobně o ohlasu svých dramatických prací uváděných Národním divadlem, zejména Jana Výravy. Podstatná část dopisů je však věnována podrobnému a exaltovanému zachycení jeho duševních stavů, pocitům marnosti a zbytečnosti z nenaplněného vztahu. Také romantický slovník a styl dopisů je poněkud překvapující u Šuberta, autora realistických her. Snad jen (málo úspěšná) Láska Rafaellova, napsaná v té době na základě vzpomínek a dojmů z italské cesty, je námětem i stylem příbuzná zmíněné korespondenci.

Pozůstalost režiséra Jana Bora získalo divadelní oddělení postupně z rodiny jeho syna, režiséra Jana Strejčka. Celkem jsme obdrželi dokumentaci k osmadvaceti Borovým inscenacím - nejedná se sice ve všech případech přímo o režijní knihy, nicméně dochované exempláře nápovědních (nebo inspicientských) knih velmi věrně zachycují podobu té které inscenace. Převážná část režijních knih se vztahuje k vinohradskému období umělcovy činnosti a najdeme mezi nimi Borovy nejvýznamnější inscenace, jako byl např. Shakespearův Richard III. (1934), Brechtova Žebrácká opera (1930), Langrovo Obrácení Ferdyše Pištory (1929) a Jízdní hlídka (1935), Hebbelova Judita (1936), případně Shakespearovo Zkrocení zlé ženy (1932) - inscenace, která svému tvůrci přinesla obvinění z plagiátorství.

Režijní knihy jsou většinou opatřeny velkým množstvím textových úprav a variant, podrobných poznámek, popisu i nákresů hereckých akcí, jsou často doplňovány nejrůznějším studijním materiálem, soupisy rekvizit a návrhy mobiliáře, poznámkami pro scénickou hudbu atd. Hlavně však Borovými vlastními “scénickými návrhy”, často nejen rámcovými, ale podrobnými, k jednotlivým scénám a dokonce výstupům. Lze proto litovat, že právě k inscenacím Dostojevského se v převzatém materiálu nachází jenom dokumentace “druhotná” (pro Idiota, hraného ve Švandově divadle, je to nápovědní a cenzurní kniha, pro vinohradské Bratry Karamazovy textová úprava).

Svým způsobem výmluvnou skupinu tvoří exempláře režijních knih, do kterých k Borovým poznámkám své režijní postřehy poté vpisoval také režisér J. Strejček (např. Mahenův Janošík, MoliŹrův Domnělý paroháč nebo Regnardova Milostná bláznovství).

Pozůstalost registruje také Borovy mimodivadelní aktivity, např. velmi podrobné režijní plány scény Tyršův sen, vypracované pro IX. všesokolský slet v roce 1932, nebo text jubilejní scény na oslavu desetiletí Československé republiky. O Borově režii oslav 1. máje 1937 ve Zlíně se zase dovídáme z dopisu Z. Rossmanna. Přírůstek zahrnuje též konvolut osobních dokumentů, rukopis projevu o Strindbergovi, drobné náčrtky k portrétu H. Kvapilové a několik nepříliš podstatných dopisů.

Pozoruhodný dokument se někdy objeví na vskutku nečekaném místě: v likvidovaném archivu hudební sekce Dilia (obsahujícím především operetní texty) byla, obrazně řečeno - mezi Stambulskou růží a Netopýrem - nalezena Hilarova režijní kniha Námluv Telemachových z roku 1912. K prostudování je nyní též u nás, v divadelním oddělení Národního muzea.