Z Národního muzea

České historické loutky jsou rozptýleny po celém území naší republiky - po institucích i soukromých sbírkách. Menší sbírky jsou v mnoha regionálních muzeích (přičemž stálá expozice je např. v Týně nad Vltavou - jejím základem je sbírka loutek Tomáše Dubského), významnou sbírku vlastní brněnské Moravské zemské muzeum. Vůdčí postavení má samozřejmě Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, které vlastní přes 40.000 sbírkových předmětů, z toho více než 8.000 loutek ze 40 zemí všech kontinentů (a vedle toho scénické návrhy, makety, kulisy, výtvarná díla s loutkářskou tematikou, plakáty a programy, fotografie, rukopisy atd.), nabízí dvě stálé expozice a desítku výstav putovních.

Národní muzeum má ovšem též rozsáhlou loutkářskou sbírku, přičemž donedávna vystavovalo jen její zlomek na příležitostných výstavách, a to především v zahraničí. Od roku 2002 jsou loutky zapůjčeny do stálé expozice, kterou v Českém Krumlově s fantazií vytvořil tehdejší kurátor sbírky Jan Kostroun - v Kabinetu loutek Národního muzea je k vidění Mechanické divadlo hraběte J. Chotka ze zámku Kačina (theatrum mundi, které roku 1819 sestavil Anton Watzel) a k tomu na 170 loutek aranžovaných v tematické celky, textově provázané s jihočeskou historií a legendami. V krumlovském Pohádkovém domě se tak návštěvníci nad loutkami vojáků a policajtů dozví něco o schwarzenberské granátnické gardě, nad loutkami pracovitých trpaslíků o hornictví v Českém Krumlově, nad loutkami hostinských a kuchtíků o krumlovských hospodách, u vitríny s Faustem, kašpárkem a čerty si přečtou pověst o prelátovi a čertu, u vitríny s vodníky vodní legendy a nad vesnickými loutkami si mohou představit jihočeskou svatbu.

Necelých 40 km od Pohádkového domu letos Jindřiška Patková s Lenkou Šaldovou vytvořily loutkářskou expozici Národního muzea, ovšem jiného charakteru - s ambicí prezentovat vývoj a význam českého loutkářství (především marionetového divadla) od lidových loutkářů přes rodinná divadla až k amatérským scénám 1. poloviny 20. století, tedy z období, které lze s pomocí loutkářské sbírky Národního muzea velmi reprezentativně zmapovat. Exponáty jsou doplněny panely s obsáhlým textovým i obrazovým materiálem: historická fakta i poetické vzpomínky mají přiblížit významné osobnosti českého loutkářství i situaci, ve které žily a tvořily: nelehké životní podmínky lidových loutkářů i nadšení a obětavost, díky nimž se rodily amatérské scény.

Arnošta Kopecká, vnučka legendárního Matěje Kopeckého, musela např. kvůli tíživé finanční situaci v roce 1911 prodat své loutky Svazu přátel loutkového divadla, který je v roce 1927 předal Národnímu muzeu. V tuto chvíli tak kolekce šestadvaceti marionet Arnošty Kopecké (Anka, uhlíř, loupežník, generál, husar, Don Šajn, turečtí lupiči, princezna, královna, komorná, poustevník, sluha, baron, hostinský, mládenec, lokaj, čert, kašpárek, kalupinka, žonglér, žonglérka a kolečko tanečníků), její opony a jejího flašinetu patří k nejvzácnějším exponátům v Prachaticích. Návštěvníci mohou obdivovat umění řezbáře Mikoláše Sichrovského a zároveň si na základě dobových vzpomínek představit ženu, která dle slov Jindřicha Veselého dojala ty, kteří “vybalovali garderobu loutek, prodaných Svazu, jak každý kousíček prádýlka, každý límeček, každá kraječka, vše bylo vypráno, naškrobeno, vyžehleno a složeno, že by žádná maminka nemohla s větší láskou složiti výbavu své nejmilejší dcerušce”.

Rozmach rodinných divadel na přelomu 19. a 20. století připomene např. divadélko, které na vánoce roku 1917 daroval Eduard Vojan Rudolfu Deylovi staršímu s lístkem: “Deyli, posílám slíbené divadlo a vzpomínám všech radostí, kterých z něho měla má nebožka holčička. Proto bych rád, aby se dostalo do dobrých rukou. Napovědovu budku neposílám, bude-li syn po vás, nebude ji potřebovat. Váš Eduard Vojan.” Loutky z několika dalších pražských rodinných divadélek (také od Karla Svolinského či Růženy Boettingerové) jsou společně s loutkami sériově vyráběnými k vidění na jakémsi mikulášském - předvánočním trhu, kde texty připomenou zaniklé staropražské loutkové divadlo: Jesle. A “čarodějníkův” loutkářský krám Jana a Elišky Králových, o němž tak krásně vypráví František Langer: “Představte si: Máte na mysli jednu nebo dvě loutky a vstoupíte do pološeré světnice, která na jedné straně do výšky, kam až člověk dosáhne, je pokryta pověšenými malými lidskými postavičkami, a všude jinde po stěnách jsou poličky, prkýnka, zásuvky, z kterých na vás upínají, kulí a vyvalují oči tisíceré hlavičky, jež teprve budou nasazeny. A mezi nimi, opět a zase figurky a figurečky. Několik set drobných lidiček, homunkulů, nestvůrek a robotků kouká na příchozího upřeně, jako by čekaly na nějaký povel.”

Sbírka Národního muzea podstatně vypovídá také o starším amatérském loutkovém divadle - především o scénách, které po první světové válce začaly programově klást důraz na umělecká kritéria tvorby. Z Umělecké loutkové scény Liběny Odstrčilové se tak např. zachovalo původní proscénium, které vytvořil Karel Štapfer, z Loutkového divadla Umělecké výchovy divadelní oddělení vystavuje několik loutek Víta Skály, z Umělecké scény Říše loutek loutky Vojtěcha Suchardy (Dlouhý, Široký, Bystrozraký, kašpárek, Dupl, Dupla, drak) a reprodukce návrhů scén a kostýmů Anny Suchardové-Brichové (Národní muzeum jich má ve své sbírce přes stovku, od prvních inscenací Říše loutek až do čtyřicátých let, také nerealizované návrhy). Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni v expozici nezastupují jen populární loutky Hurvínka, Spejbla, Máničky a Žeryka, ale též repliky loutek (přímo pro expozici je vytvořil Dušan Soták) z podivuhodného varieté Jiřího Trnky: krasobruslařčiným piruetám tak přihlížejí vzpěrač Šimšula, klaunové Kiki a Koko, Pštros, Vrtinožka na jednokolce a Nosarini.

Divadelní oddělení Národního muzea se programově snaží loutkářskou sbírku doplňovat především o loutky, dekorace a další materiály do poloviny 20. století - i proto v Prachaticích exkurs do historie našeho loutkového divadla končí na prahu padesátých let. Nejmladším představeným divadlem je Ústřední loutkové divadlo: reprodukcemi návrhů Vojtěcha Cinybulka k jeho zahajovací inscenaci (Jiráskův Pan Johanes) a několika loutkami, které po povodních svým restaurátorským zásahem zachránil Mikuláš Havlík.

Divadelní oddělení bylo vyzváno, aby také prezentovalo svou sbírku cirkusového umění. Až do roku 2004 materiály s cirkusovou tematikou systematicky sice nesbíralo, nicméně jednotlivosti, uložené v jeho depozitářích, jsou bezpochyby unikátní: z první poloviny 19. století pocházejí grafické listy - cedule z nejstarších gymnastických (rozuměj: artistických) vystoupení, z koňských představení v jízdárnách či na “tumplacech”, z opičího divadla, světelných a mechanických programů pro veřejnost i z představování tolik oblíbených malířských panoramat.2 Původní sbírka obsahovala též kvalitní tisky převážně výtvarných plakátů cirkusů a varieté čtyřicátých až šedesátých let minulého století. Ve studijním materiálu byly vloženy zcela unikátní a pravděpodobně jinde neuchované tisky (návěští, programy, cirkusové časopisy, plakátky) největšího cirkusu své doby - podniku Kludských z prvních tří desetiletí 20. století.

V roce 2004 zakoupilo Národní muzeum největší soukromou sbírku cirkusového, varietního a kouzelnického materiálu - Cirkusový a varietní archiv Antonína Hančla z Brna. Čítá kolem 15.000 položek (včetně multiplikátů). Nejvíce je fotografií - 9.411, řazených podle jmen osobností či disciplín. Sbírka plakátů, jejíž těžiště je v době po roce 1945, čítá 3.225 položek. Pozoruhodný, jak tematicky, tak svou celistvostí, je fond cirkusové, varietní a kouzelnické literatury (historická, teoretická, instruktážní, ale i beletrie a fotografické publikace) - 708 knih ve 21 jazycích. Z 1.580 časopisů např. vyniká první ročník magazínu Der Artist z roku 1883 či samizdaty amatérských časopisů, které vytvářeli na ormigu před více než půlstoletím mladí artisté. Archiválie dokumentují cirkusový život od roku 1859 až do rozpadu monopolního podniku Československé cirkusy a varieté (1992) a do vzniku soukromých cirkusových podniků.

Cirkusový fond divadelního oddělení tak dnes poskytuje bohatou a rozmanitou škálu materiálů ojediněle komplexně mapující české a (v druhém plánu) evropské cirkusové umění. Přes své uložení v mimopražském depozitáři je připraven sloužit badatelům.

Cirkusová muzea jsou v zahraničí dost hojná: největší jsou v USA (Baraboo ve Wisconsinu, Peru v Indianě a Sarasota na Floridě) a v ruském Petrohradu. Rozsáhlé sbírky s desetitisíci předmětů mají v Dánsku (Hvidovre u Kodaně) a ve Francii. Pozoruhodné sbírky (včetně dokumentů týkajících se některých umělců českého původu (Kludský, Kratky-Baschik) prezentuje Muzeum zábavného umění ve vídeňském Leopoldstadtu. Ze soukromých sbírek čerpá Artistické muzeum v braniborském Klosterfelde (severně od Berlína) - největší německé muzeum s touto tematikou však sídlí v poněkud vzdáleném Preetzu ve Šlesvicku-Holštýnsku. V Čechách se dosud nekonala ani žádná větší výstava cirkusového umění, jen výstavy plakátů (pozoruhodná například v Náprstkově muzeu 1998) či podniková výroční výstavka Československých cirkusů a varieté v sedmdesátých letech.

Hanuš Jordan, autor expozice v Prachaticích, tak byl postaven před složitý úkol, jak u nás poprvé ve větší míře prezentovat tak pomíjivé zábavné umění, jakými jsou výkony artistů, cvičených zvířat, či dokonce šálivá vystoupení magiků. A co více: jestliže k loutkovému divadlu existuje v českém prostředí teoretická i historiografická knižní produkce, několik časopisů s tradicí i profesní organizace, cirkusovému umění takové odborné zázemí chybí. Výjimku představují jen encyklopedické počiny J. Zolarové a A. Hančla3 či (rozsahem velmi omezené) příspěvky J. Brabce v Dějinách českého divadla.

Situace byla o to složitější, že ve sbírce Národního muzea nebyl dostatek trojrozměrných předmětů, které by spoluvytvářely divácky atraktivní stálou expozici. Mnohé exponáty tak pocházejí přímo z cirkusových rodin s dlouhou tradicí nebo z majetku bývalých artistů (Berouskovi, Joovi, Medyna Štaubertová, Karel Haase, Otto Bubeníček).

Oba sály cirkusové části expozice svou barevností a tvarem evokují manéž. V prvním z nich je v základních bodech zmapována historie cirkusu - od prvních vystoupení v Praze v roce 1803 (faksimile působivých grafik - návěští). Vznik prvních českých cirkusů a vystoupení v arénách připomene např. rotovací talíř, se kterým předváděl artistické umění všestranný Jindřich Mošna v Prozatímním divadle (Princezna Trebizondská, 1871). Frak s cylindrem Karla Kludského ml. z dvacátých let zase upomene na první vrchol české cirkusové historie. Představeny jsou některé významné cirkusové rodiny, jejichž tradice je delší než jedno století (mj. Berouskovi, Wertheimovi, Tříškovi a Kaiserovi, Štipkovi a Štaubertovi). Vlastimír Kašna do expozice zapůjčil model dvoumanéžového cirkusu Alfa (1959) v měřítku 1:43, provedený do takových detailů, jakými jsou lavice diváků, tribuna pro orchestr nebo postamenty (stojany) pod zvířata.

Poslední dva celky (od Soukromého ke státnímu a Sláva pokračuje) ve stručnosti mapují novodobou historii cirkusů. Zestátnění znamenalo konec významné etapy české cirkusové historie: konec přirozeného kočovného komediantského života, ztrátu zvířat a vozů. Na druhou stranu uměle vzniklý a státem podporovaný cirkus Humberto a další státní cirkusy (Slovan, Praga, Evropa aj.) šířily slávu nejnáročnější artistiky a drezúry dále.

Druhý cirkusový sál spíše pocitově (i díky hudbě) zachycuje atmosféru manéže: po jeho obvodu jsou rozmístěny předměty ilustrující jednotlivé disciplíny: klauny, žongléry, kontorsionistiku (plastická i kaučuková akrobacie, klíšnictví), drezúru šelem, výcvik koní.

Pozoruhodným exponátem, který z manéže vybočuje, je historické panoptikum - atrakce, která často, jak dokládají archiválie z fondů Národního muzea, doprovázela cirkusy, i ty největší. Panoptikum, jehož základ byl v roce 1890 vyroben v Hamburku a které karlovarští manželé Stejskalovi předváděli ještě kolem roku 1950, bylo náročně restaurováno pro potřeby prachatické expozice.

Kouzelnická expozice připomíná nejen zakladatelské osobnosti Viktora Ponrepa či Františka Kellnera, ale také “tátu” českých kouzelníků Leopolda Beránka, a dále největšího kouzelníka - více než dvoumetrového Longmarka, dokonalé manipulátory Karliniho či Balzara. Jádrem jsou historické rekvizity (nejstarší pocházejí z poloviny 19. století) ze soukromých sbírek českých magiků, zejména Pavla Langra, Josefa Kaisera a Pavla Doubka, bez jejichž podpory by tato ojedinělá stálá výstava nevznikla. Šanžír sak, Okito koule, becheršpíl, looping-loop, Marvelli karty - to jsou tajemné názvy pro rekvizity, které kouzelníci také předvádějí ve filmu natočeném přímo pro expozici v Prachaticích.

Prachatická expozice je prvním krokem k vybudování skutečného cirkusového muzea se všemi funkcemi. Tvůrce expozice se svými kolegy připravují během následujících dvou let otevření badatelny s knihovnou a sbírkami přístupnými zájemců nejen z ČR, ale také blízkého Rakouska a Německa.

POZNÁMKY