Z Národního muzea

V Lobkovickém paláci nezůstala opomenuta žádná z činností Erika Kolára - jednoho z předních loutkářů počátků profesionální éry českého loutkového divadelnictví, režiséra, dramaturga, kritika, teoretika a loutkářského pedagoga. A co víc: výstava bez patosu vyprávěla o nelehkém osudu pozoruhodného člověka. Erik Kolár ve své knížce Sto plus jedna kapitola o režii napsal: “Režisér musí být osobnost, a to jak v oblasti obecně kulturní, tak ve svém oboru. Musí mít jasný, nekompromisní a neschematický světový názor. Má to být člověk mravný a ne egocentrický.” A takový sám opravdu byl - alespoň dle svědectví, které vydala Jindřiška Patková spolu s Jiřím Středou, dalším Kolárovým žákem.

Sto plus jedna kapitola o režii jsou velmi poučná skripta pro režiséry - částečně vycházejí z metodiky a slovníku K. S. Stanislavského a zahrnují jak teoretické definice, tak konkrétní rady zkušeného praktika (“Kontrolujte osobně dochvilnost loutkoherců na představeních. [...] Hlídejte inscenaci pravidelnou návštěvou repríz, kontrolujte její minutáž, neboť se nemá odchylovat od premiérové.”), jakož i nejrůznější cvičení, která mají tříbit dovednosti režiséra, jeho fantazii, paměť atd. Mnohé vypovídají též o Kolárovi - režisérovi, o jeho ideálech. A praxe? V divadelním oddělení NM jsou desítky Kolárových režijních knih s detailními analýzami děl i s konkrétním popisem jevištního jednání - od Kolárových prvních režií ve Studentské scéně (kterou založil v roce 1924 společně s Václavem Sojkou) až po jeho poslední inscenaci z roku 1972 (v Malém divadle v Českých Budějovicích): Provazníkové Hru o Aucassinovi a Nicolettě. Do režijní knihy je podle Kolára třeba zapisovat vše “od prvního dojmu, přes formulování témat, idejí, hlavního řídícího úkolu inscenace, přes analýzy postav a vytvoření předhistorie a dohry až k náčrtu misanscén, poznámkám o světle, zvucích a různých druzích modulací”. A co víc, režijní kniha by podle něj neměla ukazovat jen prvotní vizi režiséra, ale měla by být (doplněna o vše, co vzniklo na zkouškách) podrobným záznamem inscenace!

Zachoval se tak jedinečný pramen pro poznání mnoha Kolárových inscenací, zvláště když k nim existují i fotografie a další podstatné dokumenty. Kolár např. vyžadoval, aby režisér s odstupem (po několika reprízách) sepsal závěrečné hodnocení. “Buďte při hodnocení maximálně objektivní, velice přísní (jinak soubor neporoste), ale ohleduplní ve formulacích. A buďte také velice sebekritičtí,” radil. Kolárova závěrečná hodnocení výmluvně dokládají jeho schopnost kritické reflexe i sebereflexe a vypovídají i o podmínkách, ve kterých v různých divadlech inscenace vznikaly.

Kapitolou, kterou lze na základě sbírky divadelního oddělení zmapovat zvláště dobře, je Kolárova spolupráce s Loutkovou scénou Umělecké výchovy, kde odehrál na 600 představení a vytvořil (od počátku 30. let 20. století až do roku 1953) desítky inscenací - počínaje Maškovým Pohádkovým zákonem, jehož interpretací se hned zapsal do historie režie českého loutkového divadla. Divadelní oddělení NM má téměř kompletní soubor plakátů (cedulí) této scény, desítky fotografií - a především postupně soustředilo téměř stovku loutek, se kterými se tu hrálo (velká část loutek byla do muzea převedena už v roce 1964) - od výtvarníků Víta Skály, Bohumila Buděšínského, Jana Malíka, Františka Vojáčka, Vladimíra Leštiny ad. Kromě toho jsou ve sbírce desítky návrhů loutek od těchto výtvarníků, jakož i od Ladislava Šalouna, který je jako režisér podepsán pod vůbec první inscenací Loutkové scény Umělecké výchovy - Škroupovým Dráteníkem (z roku 1914). Šaloun zde poté spolupracoval jako režisér a výtvarník i na dalších inscenacích - a kromě návrhů loutek a scénických návrhů se zachovaly i návrhy na nástěnné malby pro nový sál divadla.

V roce 1939 byl Erik Kolár jako Žid přinucen z Loutkové scény Umělecké výchovy odejít - a dokumenty z následujícího období značně vypovídají především o Kolárovi - člověku. Podle výnosu ministra školství Protektorátu Čechy a Morava ze dne 27. 8. 1942 bylo zakázáno jakékoli vyučování židovských dětí. Ve Spálené ulici byl ale záhy otevřen pro židovské děti útulek - a Erik Kolár se v něm od roku 1942 dětem věnoval jako vychovatel. Mluvil s nimi o české literatuře, o umění, šlo mu totiž podle jeho vlastních slov “o to, aby děti srostly v dobrý kolektiv - to jim pomůže, až půjdou do transportu, a aby neztratily souvislost s českým duchovním životem, ze kterého byly vyobcovány proti své vůli”. V jeho pozůstalosti jsou programy besed s dětmi, soupisy témat pro denní referáty, her a řečnických cvičení, ale také vypracované úkoly - třeba vzpomínky dětí na nejmilejší knihu.

V roce 1943 Kolár s dětmi v útulku nastudoval hru Ludmily Tesařové Plaváček - ve výpravě Františka Zelenky (!), která děti inspirovala ke kresbám - i ty se zachovaly, stejně jako dopisy, které děti napsaly Kolárovi po premiéře. A dopisy a kresby, které mu potom posílaly z koncentračního tábora. Smutné období, o němž se ledacos dozvíme z Kolárova zápisníku o práci s dětmi, z jeho proslovů k “souboru” i k dětem, co odcházely do transportu. Říkal jim také: “Není poctivost pražská a poctivost terezínská, není jiná pravda tady a jiná pravda tam. Člověk buďto pravdivý a poctivý je, anebo není.” Z deseti dětí, které byly do Terezína odvezeny, se vrátily jen dvě...

Erik Kolár své vzpomínky z Terezína, kde nakonec též skončil (byť díky árijské manželce později), sepsal v povídce Cesta, která se stala podkladem pro scénář k filmu Daleká cesta. Scénář se do divadelního oddělení dostal s pozůstalostí další významné osobnosti českého divadla - Alfréda Radoka.

Po válce se Erik Kolár účastnil obrození organizace UNIMA, pracoval jako tajemník Syndikátu spisovatelů, následně Svazu spisovatelů, a se stejnou intenzitou se věnoval loutkářství. Od roku 1957 byl dramaturgem Ústředního loutkového divadla v Praze. Také k historii této scény má divadelní oddělení NM obsáhlou dokumentaci - především z pozůstalosti výtvarníka Vojtěcha Cinybulka (korespondence, kresby, scénické a kostýmní návrhy, návrhy loutek, návrhy na plakáty ad.), dále loutky (nedávno zrestaurované Mikulášem Havlíkem), plakáty, programy atd. A díky jednáním, která se zaujetím vedla Jindřiška Patková do posledních dní na tomto světě, se patrně záhy ještě sbírka rozroste o další důležité materiály.

Výstava v Lobkovickém paláci na jaře připomněla z období v Ústředním loutkovém divadle především spolupráci Erika Kolára s Josefem Kainarem, kterého (stejně jako další své přátele spisovatele a básníky - Františka Pavlíčka, Ludvíka Aškenazyho, Jana Vladislava, Věru Provazníkovou ad.) přivedl k loutkovému divadlu: Kainar pro něj napsal Zlatovlásku, která se záhy stala nejhranější loutkovou hrou u nás.

V roce 1952 stál Erik Kolár u vzniku prvního vysokoškolského loutkářského učiliště: loutkářské katedry Divadelní fakulty AMU, kde se stal záhy vedoucím katedry a přednášel režii a dramaturgii. Výstava v Lobkovickém paláci připomněla také desítky Kolárových žáků - mnozí se tam sešli, aby na svého učitele zavzpomínali. Sbírka divadelního oddělení Národního muzea nabízí jedinečnou možnost se k této inspirativní osobnosti i do budoucna vracet.