Michal Pavlata píše Petru Svojtkovi

opožděný dopis

Michal Pavlata píše Petru Svojtkovi

Milý Petře!

Myslím, že se má vzpomínat a psát přitom dopis. Perem na papír. Pak psaní zalepit, odnést do poštovní schránky a doma čekat na odpověď. Tak se ta doba setkání pěkně natahuje. Dneska už si lidi nepíšou dopisy, máme mobily. To je, Petře, taková vysílačka, kterou taháme všichni pořád sebou. Dá se s tím telefonovat a dokonce psát tak zvané esem- esky. Je to hned a hned máš taky odpověď. Je to setkání v poklusu, hektické jako doba, kterou žijeme. Nikdo si neudělá čas na psaní. A přitom, lidi si mají psát. A má se psát i tam, odkud zatím ještě nikdy žádná odpověď nepřišla. Dělal jsem kdysi v rozhlase hru Nová utrpení mladého Werthera. Příběh kluka, který dělá chemické pokusy a při jednom z nich dojde k výbuchu. Mladík je operován, dostává se do klinické smrti a tím i do světa mrtvých. Tam se dozvídá, že naši zesnulí ožívají vždy jen na těch pár okamžiků, kdy na ně někdo na zemi myslí. Tak se na chvíli probuď, Péťo! Půjdeme do hospody. Třeba ke starýmu Kramperovi v Revoluční ulici, jak jsme tam jednou zamkli přiožralýho esenbáka do jeho vlastních pout a nechtěli mu dát klíček. To byla sladká léta šedesátá, my studovali na DAMU a Ty s Jirkou Ornestem jste, v černých anarchistických svetrech, pozitivně terorizovali celou divadelní fakultu. Měli jste spoustu plánů. Jenže přišel srpen 68 a za pár let, jak zpíval Petr Novák, »přestaly růže náhle kvést«. To bylo ještě před Růžovým paloučkem. Husákovského režimu sis užil 14 let. Potom jsi umřel. Oficiálně Tvoji smrt zavinila tramvaj, ale já myslím, že Ty jsi ten případ, kdy skutečná diagnóza byla jiná. Všichni jsme Ti tehdy vyčítali Tvůj vstup do komunistické strany a přestali s Tebou na čas mluvit. Kolik lidí z naší generace to udělalo taky a klidně to po nich steklo? Ty jsi s tím měl problémy. Trápilo Tě to, trápili jsme Tě i my. Prokop Voskovec Ti dokonce poslal otevřený dopis, ve kterém bylo napsáno, že od tohoto okamžiku Ti nezbývá nic jiného, než usilovat o nápravu věcí veřejných a neočekávat za to potlesk. To víš, Prokop je literát, já si z Tebe jen dělal srandu, že nemáš nárok nosit jeansy. Ale Ty jsi bral ten Prokopův dopis velmi vážně. Byli jsme v šoku, když jsi odložil černý svetr, koupil si decentní oblek, kravatu a takto vyšňořen jsi vyrazil na partajní schůzi Národního divadla s upřímným přesvědčením, že jdeš obrozovat stranu. Kdyby to nebyla taková hrůza, tak to snad bylo i komické. Jednou jsi mi řekl, že potřebuješ práci od rána do večera, aby ses nezbláznil. A bylo Ti jasné, že práci Ti, v tomto rozsahu, zajistí jedině ta červená knížka. Připočteme li k tomu Tvůj obrovský talent a touhu hrát divadlo, a hrát ho dobře, byl malér na světě. Brandauer o těchhle věcech natočil film. Jmenuje se Mefisto. Tvůj sen o proměně Národního divadla k lepšímu »skrze stranu« byl hodně naivní. To byla, Péťo, pitomost. Však jsi na to brzo přišel a chtěl utopit tu legitimaci v lihu. Jenže: Smutek v rumu neutopíš, umí plavat, jak říkal Gustav Opočenský a ten opravdu věděl, o čem mluví. Teď se mi zdá, že Ti přece jen trochu nadávám, tak to jsem Tě snad ani neměl budit. Je to všecko hrozně dávno a v souvislosti s tím, že dnes je místopředsedou sněmovny lustrovanej estébák, že v poslanecké lavici sedí za KSČM bachař, který se před televizními kamerami vysmívá do obličeje politickým vězňům, které mučil, je Tvoje tehdejší »vina« náhle velmi mrňavá. A tak radši vzpomenu na to, jak jste s Jirkou Ornestem a Danou Kolářovou založili divadlo Růžový palouček, jak jste tam skvěle hráli Morgensternovu Zítřejší hvězdu, představení, které se tolik líbilo panu Hiršalovi. Hudbu napsal Tomáš Vránek a na zvukovém záznamu vystoupil i náš školník z DAMU pan Žofka. Bylo to nádherné, když: …dva trychtýře šly noční tmou. Nedávno jsi byl v Úsměvech u Jardy Hanzlíka a tak jsme si mohli připomenout i Tvé filmové a televizní role. Měl jsi zvláštní herectví, plné tajemství. Prý je každý nahraditelný. Není to vždycky pravda. Když má někdo v sobě běsy, je to pro život trošku neštěstí, ale pro divadlo je to velká výhra. V Divadelním ústavu je taková zažloutlá obálka a na ní je modrou tužkou napsáno Petr Svojtka. Vypadly z ní výstřižky z novin, recenze a pár fotografií. Je tam i ta fotka s plyšovým opičákem z Rajmontových Milenců z kiosku, Tvůj Romeo od Wolkerů, vodník Michal z Lucerny, Ippolit z Idiota. Na Národním jsi ještě hrál Edmunda v Learovi, Givolu v Pleskotově Arturu Uiovi, Lucia v Hrátkách s čertem. Slíbeného Hamleta jsi v Národním divadle nedostal. Škoda, s tchánem, který to režíroval, se vám mohly nádherně pomíchat běsy. Spočítal jsem Tvé role na naší první scéně. Bylo jich 25. Před pětadvaceti lety jsi umřel. V noci z 8. na 9. května 1982. Jeli jsme ten den na zájezd do Ostravy a dozvěděli se tu zprávu ve vlaku. Jirka Ornest stál v chodbičce u otevřeného okna a dlouhé kilometry se díval ven. Na škole jsi zpíval písničku: My jsme herci, kdo by neznal herce? My jsme herci, kdo by neznal nás. Tak mě a Jirku bys už nepoznal. Já jsem skoro plešatej a Ornest vypadá jako hodně jetej Pavel Tigrid. V poslední Uhdeho premiéře Na zábradlí už hraje dědečka. Dědoušek, pára nad hrncem, ale frajírek. Za pár měsíců můžeme jít do penze, zatím co Ty jsi pořád mladej, ani ne šestatřicetiletej kluk. Ptal jsem se jednoho staršího kolegy, kde je ten úřad, co se tam žádá o rentu. Řekl mi: To je tam na Albertově, v té Svojtkově zatáčce.

Tvůj MICHAL PAVLATA