Z Národního muzea

Na konci minulého roku se divadelnímu oddělení Národního muzea ozvali dva vzácní dárci: Olga Jerneková, manželka a také klíčová spolupracovnice režiséra Karla Jerneka (jako kostýmní výtvarnice vystupovala pod jménem Olga Filipi), a ing. Josef Stejskal, bratr poslední manželky Jana Pivce. Sbírka divadelního oddělení se tak rozrůstá o dva velmi pozoruhodné přírůstky.

Na sklonku svého života Jan Pivec daroval svůj herecký archiv Divadelnímu ústavu: fotografie, dopisy, plakáty, kritiky. Vzhledem ke své povaze a zaměření ovšem Divadelní ústav v roce 1980 převedl významnou část Pivcova archivu do divadelního oddělení Národního muzea: přes tisíc fotografií z inscenací za celou Pivcovu hereckou kariéru, desítky rukopisů úřední povahy (smlouvy, výměry honorářů) a stovky dopisů, které působivě dokládají, s jakou úctou k Janu Pivcovi přistupovali nejen jeho nadšení obdivovatelé - diváci, ale i jeho kolegové Miroslav Horníček, Radovan Lukavský, Marie Tomášová, František Filipovský, Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Zdeněk Řehoř ad.

Nyní k tomuto celku přibývají další, vskutku unikátní materiály, které si (dnes již nežijící) Věra Pivcová ponechala u sebe a které výmluvně vypovídají o Janu Pivcovi - umělci, ale především o Janu Pivcovi - člověku.

Vedle Pivcových profesních fotografií nyní sbírka divadelního oddělení vlastní i více než dvěstě fotografií civilních: oficiální portréty od mládí až po stáří, ale také zcela soukromé momentky (případně drobně stylizované snímky), zachycující mladého Jana Pivce, jak střílí z luku, či postaršího Jana Pivce doma mezi knihami, zamyšleného před Národním divadlem atd. Je zde celé svatební album: 1. února 1958 si na Staroměstské radnici Jan Pivec vzal Věru Chomouckou, po jejímž boku poté strávil posledních dvacet let svého života. Ke svatebnímu albu patří i na stovku blahopřání - a do sbírky přibyly i další desítky blahopřání k narozeninám (šedesátinám, pětašedesátinám a sedmdesátinám). Mnohé z nich jsou přitom nejen prostou gratulací, ale především obdivným vyznáním kolegů i obdivovatelů z řad diváků. Zvláštní kapitolu tvoří ohlasy na Horníčkovy televizní Hovory H - natočil je poté, co se Jan Pivec rozhodl odejít z Národního divadla (v dopise tehdejšímu šéfovi činohry psal o přání tiše a nenápadně odejít, aniž by se mluvilo o zdravotních problémech, které ho k tomuto rozhodnutí asi nejvíce vedly). Diváci tehdy byli, jak z dopisů vysvítá, fascinováni pokorou, se kterou Horníček s Mistrem hovořil - a především Horníčkovým dojetím při loučení.

Dar obsahuje i dokumenty osobní - od křestního listu Jana Pivce i jeho rodičů, přes list oddací, výměr důchodu až po list domovský, včetně korespondence, v níž Filmové studio Barrandov i Národní divadlo bytovému družstvu naléhavě doporučují, aby povolil Janu Pivcovi výměnu do většího bytu, ve kterém by měl “svou pracovnu, kde by měl potřebný klid a mohl se soustřediti na studium rolí jak divadelních, tak filmových...”. Vysvědčení ze státní konzervatoře hudby v Praze dokazuje, že Pivec byl výborným žákem - ale je také pozoruhodným dokladem školství na sklonku dvacátých let 20. století: student dramatického oddělení se tehdy musel učit nejen deklamaci, studium rolí, jevištní praxi, výslovnost i výslovnost cizích jazyků, musel být poučen nejen v dějinách divadla a herectví, ale znát též českou literaturu, dějiny výtvarných umění, základy filozofie a psychologie - a absolvovat kurs moderních tanců a šerm! A ještě k výslovnosti: zachovalo se několik hereckých knížek Jana Pivce, v nichž si pečlivě zaznamenával přízvuky, důrazy, frázování.

Divadelnímu oddělení se díky ing. Stejskalovi dostalo dokumentů, které by rozhodně neměly jen zůstat ležet v archivu - proto připravujeme publikování některých dopisů či pasáží z nich.

K velmi obsáhlé pozůstalosti Karla Jerneka se v jednom z dalších čísel patrně ještě vrátíme - je to totiž nezvykle ucelený - a zatím ještě neprozkoumaný - materiál ke studiu režijní osobnosti, která rozhodně patřila v druhé půli 20. století k našim nejvýznamnějším. Divadelní oddělení získalo desítky partitur a klavírních výtahů s režijními poznámkami, ale např. i knížečku, v níž se Jernek rozepisuje o operním herectví. Vzhledem k tomu, že byl Karel Jernek výborný systematik, sám setřídil výstřižky k jednotlivým letům, zkompletoval obálky s materiály k jednotlivým inscenacím (programy, fotografie, výstřižky) a fotografie v albech pečlivě nalepil a popsal. Součástí daru je též soukromá korespondence - a tak se mnohé opět dozvíme také o Jernekovi - člověku. A celek je také svědectvím o době, ve které pracoval - výmluvné je to, jaké výstřižky o společenské situaci si schovává. Nicméně zvláště zajímavé jistě budou především deníky, které si režisér po léta psal. Nový přírůstek každopádně bude vynikají pramennou základnou pro badatele.