Z Národního muzea

Dlouhodobě opomíjenou oblast představovalo v divadelním oddělení kompletní zpracovávání přírůstků sbírky. Na konci padesátých let značně narostl jejich počet i objem - částečně díky poměrně častým převodům materiálu z různých institucí a z velké části i díky darům nebo nákupům pozůstalostí. Do sbírek se i v dalších desetiletích dostávala spousta cenného materiálu - vzhledem k nevelkému počtu pracovníků a k jejich specializaci (na určité typy materiálu i na určitá témata) se ale často stávalo, že byly ze získaného souboru vybrány pouze některé předměty, které byly zpracovány přednostně (plakáty, režijní knihy apod.), a zbytek byl ponechán v balících v depozitáři. Materiál se tak postupně neúměrně hromadil a zůstával po léta nezpracován.

Tento stav je značným dluhem divadelního oddělení vůči badatelské veřejnosti, proto byl kurátor sbírky rukopisů pověřen, aby jako prioritu prováděl práce spojené se zpřístupněním nezpracovaných, a tudíž pro badatelskou veřejnost nepřístupných materiálů.

Základní otázkou bylo, jakou zvolit pro zpracování metodu: zda materiály zpracovávat původním sbírkovým způsobem (tj. členit je do podsbírek podle typu sbírkového předmětu), nebo nově archivním způsobem. Po zvážení všech aspektů byl zvolen kompromis: přírůstek je vždy zpracován kompletně, a to archivním způsobem: v první fázi dostává každý předmět nebo soubor své pořadové číslo. V soupise je ale zároveň zařazen do jedné z deseti základních kategorií podle typu materiálu (např. rukopis, plakát, fotografie), případně podkategorie (např. rukopis - režijní kniha, rukopis - korespondence). Předměty jsou stručně popsány a uloženy do standardních archivních krabic dle pořadových čísel - nový způsob uložení je méně náročný na prostor a zároveň předměty lépe chrání před vnějšími vlivy (ostatně jedním z podnětů k intenzivní práci s přírůstky byl také jejich plánovaný přesun do Terezína v souvislosti s připravovanou rekonstrukcí Národního muzea).

Tento systém může být východiskem pro další, podrobnější zpracování jednotlivých předmětů, umožňuje však především přístup k materiálům ještě před provedením detailního zpracování. V tištěném soupise jsou předměty seřazeny dle kategorií (pro rychlou orientaci badatele i kurátora sbírky), díky elektronické databázi je ale samozřejmě možno vyhledávat i dalšími způsoby dle zaměření uživatele.

Hlavním cílem je zachovat převzaté materiály v jejich původních celcích (platí především o pozůstalostech) a zároveň umožnit jejich intenzivní badatelské využití. Zachování souborů v úplnosti tak, jak byly získány, zvětšuje jejich vypovídací hodnotu a ukazuje často souvislosti, které při izolování jednotlivostí do podsbírek zanikají. V případě, že z přírůstku již byla část materiálu dříve zpracována, se nebude provádět rekonstrukce původního celku, skutečnost bude pouze uvedena v úvodu k soupisu.

Zkušebně byl pro zpracovávání přírůstků upraven program Acces (níže popsané materiály byly zpracovány jako pilotní projekt v tomto programu), následné zkušenosti ukázaly, že zvolená cesta umožňuje relativně rychlý postup prací, ale upravený program bohužel nemá všechny potřebné vlastnosti pro jednoduché využívání. Zakoupením archivního programu Bach tak byla zahájena nová etapa při zpřístupňování skrytých „pokladů“ depozitářů divadelního oddělení.

Jako první byla touto metodou na konci roku 2006 zpracována pozůstalost Josefa Waltnera, kterou zakoupilo divadelní oddělení Národního muzea v roce 1961 od jeho sestry. Celek je nyní uložen v depozitáři v Terezíně, v badatelně divadelního oddělení je k dispozici tištěný soupis a záhy bude přístupná i jeho elektronická podoba.

Pozůstalost zdaleka nevypovídá jen o tvorbě samotného Josefa Waltnera, ale dokumentuje dobu národních zpěváků, zpěvních síní, šantánů a kabaretů již od roku 1860. Waltner připravoval knihu o dějinách zpěvních síní a kabaretů - a tak sesbíral mnoho kupletů (někdy včetně notových záznamů), divadelních výstupů a aktovek svých předchůdců, kolegů i konkurentů. V jeho pozůstalosti tak je např. sbírka komických výstupů Josefa Bachmana (včetně informace o jejich policejním schválení), divadelní vzpomínky S Zöllnerovou divadelní společností 1851 - 1882 (s ukázkami repertoáru), pásmo zapomenutých lidových, zlidovělých, operetních a populárních popěvků z let 1870 - 1890 s názvem Ať to v Čechách jak chce chodí či rukopis politických písniček a veršů z let 1860 - 1880. Unikátní je soubor fotografií herců a zpěváků pražských síní, šantánů, barů a kabaretů z let 1880 - 1930.

Waltner knihu sice nedopsal, ale o poctivé přípravné práci svědčí soupisy pražských zpěvních síní, šantánů, orfeů a kabaretů (včetně jmen ředitelů společností a doby jejich působení), texty přednášek a množství novinových a časopiseckých výstřižků, ze kterých čerpal informace pro své pořady (jejich scénáře jsou v pozůstalosti samozřejmě též).

Pozůstalost Josefa Waltnera je přitom patrně pouze torzem archivu Jednoty národních zpěváků, založené již v roce 1888 a zaniklé na počátku dvacátých let 20. století. Waltner byl členem a posledním funkcionářem tohoto sdružení, z jehož bohatého archivu byla v roce 1934 na výstavě v Městské knihovně vystavována řada dokumentů, včetně fotografického alba lidových zpěváků, založeného již v roce 1890 právě péčí Jednoty národních zpěváků. Osud tehdy vystavovaných materiálů je neznámý.

Z pozůstalosti režiséra Julia Lebla, kterou získalo divadelní oddělení Národního muzea darem v červnu 1961, byly již dříve vyjmuty režijní knihy. Zbylý materiál přitom tvoří pouze doprovodnou část k již zpracovanému materiálu - jde o další režijní poznámky, jednotlivá čísla různých českých i cizojazyčných časopisů, drobné tisky, programy, výstřižky.

Pozůstalost spisovatele, dramatika a malíře Emmericha Aloise Hrušky byla zapsána do přírůstkové knihy v květnu 1959, nicméně dostala se do Národního muzea pravděpodobně již dříve. V roce 1969 pak Památník národního písemnictví převedl do knihovny Národního muzea dvě desítky faksimile písniček z 19. století s Hruškovými obrázky.

Také soubor, který je k dispozici v divadelním oddělení, vypovídá o Hruškovi - výtvarníkovi: obsahuje kresby, drobnou grafiku, návrhy obálek knih, ex libris. Především jsou tu ale desítky jeho dramatických textů s přípravným materiálem a nejrůznější podklady (bohužel většinou bez určení původu) k dějinám pražských divadel, které patrně používal při psaní drobných novinových a časopiseckých článků.

Depozitář přírůstků obsahuje množství tištěných divadelních her, které se do sbírek dostaly nejrůznějšími způsoby a z nichž je dosud v knihovně divadelního oddělení evidována jen malá část. Knihovna oddělení vznikala jako sbírka (tisky jsou tedy převážně sbírkovými předměty) a orientace v ní je poměrně složitá (viz Theatralia v knihovně divadelního oddělení Národního muzea v Praze, Scénografický ústav, Praha 1974). Rozhodli jsme se proto vytvořit nově a přehledně fond divadelních her - a vyloučit při té příležitosti velké množství duplikátů a multiplikátů (různý typ zápisu v průběhu let přitom do značné míry komplikuje identifikaci již evidovaných duplikátů). Zvlášť - jako rukopisy - evidujeme všechny texty, v nichž jsou zaneseny režisérské i jiné poznámky, škrty a další úpravy.

Východiskem nově vyčleněného fondu se stal přírůstek 70/60, předaný divadelnímu oddělení v roce 1960 z okresního archivu Pardubice. Obsahoval divadelní hry z knihoven zrušených ochotnických a dalších spolků v okresu Pardubice. V této době má soupis (po vyloučení duplikátů a multiplikátů) přes 1600 jednotek. Počítačové zpracování i v tomto případě umožňuje snazší orientaci a vyhledávání - a nový způsob uložení podstatně šetří prostor, aniž by se zhoršila přístupnost. V budoucnu bude databáze přístupná v badatelně divadelního oddělení.