Divadlo bez krize% (Německé divadlo v Moravské Ostravě)

“Pozoruhodné město, tahle Moravská Ostrava! Město zlatokopů - 150 000 obyvatel - a je ve stálém růstu, město fascinující tváře; vedle velkoměstských ulic s mrakodrapy stojí dvacetimetrové haldy uhelné kaše, prstenec vysokých pecí chrlí oheň; těžní věže, na náměstích kavárny enormních rozměrů, které přetrumfnou dokonce Vídeň; v noci jsou nacpané k prasknutí; vedle baru, který servíruje nahé tanečnice, jsou slumy černé od sazí, jež neustále táhnou nad městem z obrovských komínů; město pompézně matoucí slovansky rozmazanými konturami, Rusko s nádechem Paříže, Třígrošová opera po česku!”1

Tento popis pochází od Franze Theodora Csokora, který pobýval v Moravské Ostravě při příležitosti prvního provedení svého kusu Gewesene Menschen na začátku roku 1935. Ve městě, jež bylo centrem československého kraje Moravská Ostrava, leželo uprostřed rozsáhlých černouhelných revírů, poznamenané železárnami, válcovnami a chemickým a kožedělným průmyslem, žilo v roce 1933 asi 22.000 Němců, jejichž kulturní život se točil kolem německé scény. Podobně jako jiná sudetoněmecká města získala i Moravská Ostrava na začátku 20. století nové divadlo.2

Budova z roku 1907, která pojala 850 diváků, přešla ale po založení republiky na základě změněných většinových poměrů v novém územním členění do české správy.3 Německá představení - od roku 1921 pod jménem Německé divadlo Moravská Ostrava - nalezla útočiště v Německém domě, jehož sál měl též 850 sedadel. Dvacátá léta byla poznamenána atmosférou nejistoty a “neustávajícím bojem o udržení německého divadla” (Ostrauer Zeitung 27. 2. 1937). Poměry se zlepšily teprve v roce 1929, kdy se stal ředitelem Rudolf Zeisel. Zatímco před ním každý ředitel finančně zkrachoval (Prager Tagblatt 17. 7. 1928), jemu se podařila umělecká, hospodářská i administrativní konsolidace.

Zeisel pocházel z Moravy. Narodil se nedaleko Brna; vyškolil ho Ferdinand Gregori. Povolání divadelníka se věnoval od roku 1905. Přes Berlín a různá říšskoněmecká divadla přišel v roce 1916 do Brna, které 1921 vyměnil za Raimundtheater a Deutsches Theater ve Vídni, 1921 odešel do Lessingtheater v Berlíně a zůstal zde do doby, než převzal vedení v Moravské Ostravě.4 Jeho nástup zahájil období “ozdravění a budování” a záhy si získal “svou cílevědomou prací a vynikajícím vedením divadla mimořádně velký umělecký a společenský kredit” (Ostrauer Zeitung 27. 2. 1937). Zatímco v jiných městech s německým divadlem, Prahu a Brno nevyjímaje, ovlivňovaly v této době práci vleklé finanční krize a opakovaně ohrožovaly samu existenci scén, platila Moravská Ostrava v odborných kruzích i mimo ně za “divadlo bez krize”, což působilo o to překvapivěji, že dokonce i české divadlo v tomto městě, Národní divadlo moravsko-slezské,5 vězelo v závažných finančních problémech.6

Zeiselův umělecký koncept vycházel z možností úsporného divadla: redukoval provoz na činohru, což nevylučovalo menší hudební díla, sázel na výkony uměleckých sil a na kvalitu představení. Jeho ctižádostí bylo, jak poznamenal list Ostrauer Zeitung 14. 7. 1938, “vypilovat představení do posledního detailu”. Dokázal také hlídat ekonomickou rentabilitu. V jeho personálu nebylo více než 75 osob, včetně techniky a správy, přičemž umělecký personál tvořilo asi 25 herců. Soubor byl složen ze zkušených, osvědčených umělců a nadaného dorostu, pro který byla Ostrava startovní čárou.

Moravská Ostrava provozovala šesti až sedmiměsíční sezonu, v níž se v průměru ve 230 - 250 představeních dávalo přibližně šedesát her, od klasiků po dobové zábavné kusy.7 Zatímco “malé” hudební večery zvládal soubor sám, přivážely “velké” operety hostující soubory, většinou z Opavy nebo z Brna. Jako na všech provinčních jevištích konala se též dvojitá představení (odpolední a večerní) a čas od času zájezdy. Během sezony nebo na jejím konci hostovali prominenti, buď s vlastním ansámblem, nebo jako sólisté, a přijíždělo vídeňské divadlo.8

Zeiselova hospodářská strategie byla doplňkem k příspěvkům od města a země. Protože dosažitelná subvence ve výši 150.000 Kč nestačila (1934, v roce 1936 to bylo pouze 125.000 Kč),9 bylo možné udržet stabilitu jen novým systémem předplatného. Přijatelné ceny a kulantně stanovené možnosti jejich úhrady vycházely publiku vstříc a umožňovaly například v nejlevnější kategorii míst k sezení získat měsíční abonentku v ceně 8,35 Kč, což znamená, že při šesti představeních za čtyři týdny připadala na jednotlivé večery v divadle jedna koruna a čtyřicet haléřů.10 Kromě abonentek se poskytovalo také žákovské vstupné školákům z Moravské Ostravy a jejího okolí a pořádala se lidová a odpolední představení za snížené ceny. Obsazená sedadla ušetřila divadlo na konci sezony červených čísel.

Tuto potěšitelnou bilanci je možné připsat k dobru souboru, obezřetnému vedení ředitele i bohatému a rozmanitému repertoáru. Zejména soubor, který se sešel v Moravské Ostravě v roce 1933, se mohl měřit s každým velkoměstským divadlem; patřilo k němu nemálo herců, kteří v hitlerovském Německu už nenašli žádnou možnost uplatnění. Když byl Franz Theodor Csokor na začátku roku 1935 přítomen na zkouškách své hry, padli mu do oka “mladí a ctižádostiví herci”, v nichž “hořela láska k divadlu a vášeň pro ně”. Potvrdilo se mu často vyslovované mínění, že “Zeiselovo divadlo [...] se řadí mezi německými scénami v Československu včetně Prahy mezi nejlepší”.11

V Moravské Ostravě působili jistý čas nebo delší dobu Magda Garden, Dolores Moncasi, Christa Bichler, Fritta Brod, Irene Basch, Alfred Lohner, Sigurd Lohde, Josef Almas, Paul Marx, Martin Miller, Peter Winner, Leo Bieber, Ernst Duschy, Walter Szurowy, Richard Duschinsky, později Hermann Vallentin a Paul Demel. Vedle těchto kmenových herců se vyvíjel nadaný dorost - většinou Zeiselovy objevy -, který měl kariéru před sebou, jako Hansi Knotek, Karl Hödl, který o sobě dal později vědět jako Hans Holt, stejně jako herci a herečky Olly Holzmann, Gretl Schörg a Walter Müller, který přišel z Brna v roce 1937, všichni schopní účinkovat i v hudebních dílech.

Jak opakovaně zjišťoval tisk, měl Zeiselův repertoár specifickou tvář (Prager Tagblatt 17. 7. 1938). Byl sestaven tak, aby bral ohled na zájmy různých skupin diváků a vytvářel oblouk od Shakespeara a MoliŹra, přes Ibsena a Gerharta Hauptmanna až k soudobým zábavným kusům. Vedle klasických děl, jež obvykle zahajovala sezonu,12 dával Zeisel přednost prvním provedením nebo místním novinkám, přičemž uváděl i exilové autory. Rakušan Csokor byl po mezinárodním kongresu PEN klubu v roce 1933 v Třetí říši persona non grata; Moravská Ostrava mu pro jeho hru Gewesene Menschen, pojednávající o vztahu ruského knížete v emigraci k německé hraběnce, nabídla veřejný prostor, stejně jako Jakobu Wassermannovi pro drama Lukardis (únor 1934) či Ödönovi von Horváth. Horváthova hra Der jungste Tag byla v Ostravě poprvé provedena v prosinci 1937 v režii Paula Marxe, hráli Sigurd Lohde, Hermann Vallentin, Josef Almas, Irene Basch a Gretl Schörg. K příběhu o železničním neštěstí, o porušení povinnosti, vině a hříchu napsal brněnský list Tagesbote: “V naší době, v níž lidé dopouštějí, aby docházelo k tisícinásobnému bezpráví, a své svědomí uklidňují tím, že si je nepřáli, staví básník požadavek absolutní spravedlnosti o sobě. Je to vzácné umělecké dílo, které chce udělat z jeviště opět morální instanci” (15. 12. 1937).

K autorům, které Zeisel uváděl opakovaně, patřil Richard Duschinsky. Tento píšící vídeňský herec a režisér dosáhl významného úspěchu v roce 1929 svou hrou Stempelbrüder, jež v předvečer světové hospodářské krize tematizovala problém nezaměstnanosti. Moravská Ostrava mu uvedla hry Komparserie, Der Charmeur von London, a dvě premiéry: Anny (v říjnu 1934) a Die blaue Universität (v prosinci 1937). V obou případech autor představení také nastudoval a hrál v něm. V jeho Anny, veselohře se sociálním pozadím, se líbily jemně vypracované herecké výkony a výstižná výprava (Prager Montagsblatt 22. 10. 1934). Komedie Die blaue Universität pojednává o mladých nezaměstnaných hercích, kteří aktivně vzdorují každodenní mizérii a chtějí založit divadlo pro malé formy. S literární předlohou se autorovi podařilo napsat “jeden z nejlepších obrazů doby z posledních let”, soudil list Ostrauer Zeitung z 10. října 1937.

V letech 1933 - 1938 se v repertoáru ostravského divadla objevily i méně závažné dramatické práce, než byly premiéry a místní premiéry, mezi nimi četné veselohry, frašky a lákadla pro diváky. Naznačují to už názvy: Hochzeit zu dritt [Svatba ve třech], Alarm im Radio, Das letzte Rezept [Poslední recept], všechny tři v sezoně 1937/38.13

Některé novinky, například činohra Ich habe es getan od Martina Gläsera a komedie Ladislava Fodora Eine Frau lügt, vyšly z Moravské Ostravy a našly cestu na jiná jeviště.14

Zvláštní místo vyhradil Rudolf Zeisel současné české dramatické tvorbě a nebudeme přehánět, když řekneme, že provádění českých děl pokládal za demokratickou povinnost. Stejně jako pražský ředitel dr. Paul Eger byl Zeisel toho názoru, že úkolem německých divadel v zemi je sloužit dorozumění mezi národy a přibližovat hry českých autorů německému publiku, v neposlední řadě jako protiváhu nacionalistické propagandy, kterou praktikovala sudetoněmecká strana. Zeisel nastudoval Čapkovu Věc Makropulos a hru o robotech RUR, Konrádovu Kvočnu, od manželky Karla Čapka Olgy Scheinpflugové Houpačku a Kde jsem byl tuto noc?, od Františka Langera Obrácení Ferdyše Pištory, Manželství s ručením omezeným, Periferii, Jízdní hlídku a poprvé v němčině hru Andělé mezi námi [Engel unter uns], kterou Zeisel na jaře 1934 inscenoval také v Brně. Repertoár obsahoval i hru Viléma Wernera Komediant Hermelín [Glorius, der Wunderkomödiant], ale když byla na sezonu 1937/38 ohlášena Wernerova nejúspěšnější práce Lidé na kře, zakročila Sudetoněmecká strana. “Právě tuto hru musíme odmítnout pro její rozvracečský obsah a typicky pražský český pesimismus, ač pojednává o aktuálních problémech obratným a překvapivým způsobem. Je zřejmé, že pro divadlo, jež má něco budovat, podobná díla nepřicházejí v úvahu” (Die Zeit 13. 9. 1936).

Tón se přiostřil, když se některá německá divadla odvážila uvést Čapkovu Bílou nemoc. Henleinův hlavní list Die Zeit se postavil proti “štvavému dramatu, vnímanému mezi sudetskými Němci a v Německu obecně jako urážka” (12. 7. 1927). Moravská Ostrava patřila vedle Brna a Děčína-Podmokel [Tetschen-Bodenbach] ke skupince německých divadel, jež se odvážila antifašistickou hru provést (říjen 1937). Zeisel zařadil v téže sezoně (v březnu 1938) ještě Čapkovu Matku. “Toto otřesné drama,” soudil list Ostrauer Zeitung, “není jen dílem básníka, ale současně i obžalovacím dokumentem nepodplatitelného kritika doby, navíc je prorockým varováním jasnovidce [...] Bylo by neplodné chtít o něm obšírně referovat, jděte všichni a podívejte se!” (26. března 1938). Bílá nemoc, hra “proti nacionální nenávisti a rasistickému egoismu” (Sozialdemokrat 20. 10. 1937), to dotáhla na deset repríz a v sezoně 1937/38 stála v čele nejfrekventovanějších představení Německého divadla v Moravské Ostravě, vedle komedie Curta Goetze Dr. med. Hiob Prätorius a vedle jisté vídeňské veselohry. Tato skutečnost svědčí nejen o kvalitě provedení, jemuž dával list Ostrauer Zeitung přednost před českou inscenací v Národním divadle moravskoslezském (29. 10. 1937), ale také o postoji souboru a politické zralosti publika. Její rezonance byla jistě ovlivněna i tím, že od ledna 1937 působila v Moravské Ostravě jedna z poboček Klubu českých a německých divadelních pracovníků [Klub der deutschen und tschechischen Bühnenangehörigen], která se svými 75 členy sbližovala národnosti a sváděla dohromady antifašisty mezi herci moravskoslezských divadel. V čele sdružení stáli předsedové Karel Kugler a Hermann Vallentin, a stejně jako v Praze konalo se v obou divadlech společné představení starého pražského kusu Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec.15 Opakovalo se 17. dubna 1938 ve prospěch 42 herců-demokratů z brněnského německého divadla, kteří se na jaře 1938 oddělili od nacionalistické většiny souboru a začali pracovat samostatně.16

Tato repríza úspěšně ukončila sezonu s 240 představeními a ředitel Zeisel, jehož smlouva byla v roce 1937 prodloužena o dva roky, připravoval novou, pro niž byla angažována vídeňská herečka Adrienne Gessner a Friedrich Richter, který se vrátil do Československa z tehdejšího Sovětského svazu.17 Žádná nová sezona ředitele Rudolfa Zeisela ale už nezačala. Sudetoněmecká strana, které se repertoár německého divadla hodil stejně málo jako soubor s několika emigranty, použila změněného složení výboru ostravského Divadelního spolku po komunálních volbách v květnu 1938, aby se ředitele Zeisela zbavila. Tisková sdělení zřetelně ukazují ničemnost celého postupu.

V Lidových novinách, kam psal Karel Čapek, o tom stojí: “Po zglajchšaltování jiných německých divadel v Československu a po ‘vyčištění’ německého kulturního společenství v Brně přišla ted’ na řadu Moravská Ostrava. V lakonické zprávě dodané tisku se říká, že smlouva Divadelního spolku v Moravské Ostravě s ředitelem Zeiselem byla předčasně ukončena po vzájemné dohodě. Podle zpráv z informovaných míst se nejedná o výsledek vzájemné dohody, ale o závěr víceletého nátlaku, který nyní dosáhl vrcholu.” V orgánu českých národních socialistů České slovo čteme: “Henleinovi ostravští přívrženci usilovali [...] delší dobu o zglajchšaltování německého divadla, jehož nezglajchšaltovaný program jim byl trnem v oku.” Nakonec vykonávali na Zeisela tlak, který “se blížil teroru”.18

Demokratická veřejnost ve městě se postavila na stranu ředitele donuceného k odchodu a nešetřila projevy sympatií; vcelku jednoznačně dopadlo i zhodnocení jeho práce a jeho ředitelského období. List Ostrauer Zeitung psal o “těžké umělecké ztrátě” a podtrhl, že “Rudolf Zeisel byl nejsilnější osobností, která na našem jevišti kdy působila” (16. 7. 1938). Prager Tagblatt doplňoval: “Tento zasloužilý divadelník přetvořil systematickou prací od roku 1929 Moravskoslezské divadlo v životné a podnětné jeviště [...] a nejen umělecky, ale i v materiálním ohledu vedl Zeisel ostravské divadlo příkladně” (16. 7. 1938). Zvláště posledně uvedené hledisko zdůrazňoval český tisk. Podle Českého slova “Německé divadlo v Moravské Ostravě patřilo po dlouhou dobu k nejlepším nejen po umělecké, ale i finanční stránce”. Lidové noviny konstatovaly: “Ředitel Zeisel je jediný z ostravských ředitelů, jemuž se v posledních devíti letech podařilo udržet rozpočet německého divadla v rovnováze.”19

Henleinovým lidem byly Zeiselovy zásluhy lhostejné. Nasadili proti němu pomluvy, jež poškozovaly jeho pověst, a lacinou propagandu: “Radostně procitáme ze sna, který byl ještě včera noční můrou. Byly doby, kdy se nacionálněsocialisticky myslící člověk musel stydět do ostravského divadla vstoupit [...]. Zástupcům ostravského německého obyvatelstva muselo být zatěžko sedat si za jeden stůl s Židem a jednat s ním o věcech, s nimiž podle práva neměl mít co dělat.” Tak líčí ostravské poměry brněnský list Tagesbote, mezitím zglajchšaltovaný (17. 12. 1938).

Zeiselův vynucený odchod, který - jak ozřejmují reakce tisku - zdaleka nebyl jen lokální záležitostí, ukončil významný úsek činnosti jednoho z německých divadel v Československu, jehož ředitel patřil k nejschopnějším, nejodvážnějším a nejvyprofilovanějším vedoucím osobnostem v Čechách a na Moravě. Nelze se tedy divit, že 42 demokratických herců v Brně, jejichž soubor přijal jméno Nová činohra [Neues Schauspielhaus], v něm vidělo svého nového ředitele.20

Nástupcem Rudolfa Zeisela v Moravské Ostravě se stal Franz Stoss, ředitel divadla v Opavě, a jeho příchod oživil staré obavy, že by Německé divadlo v Ostravě mohlo ztratit svou samostatnost a spojit se s opavským. To se nestalo.

Franz Stoss nebyl ve svém ostravském úřadu dlouho. Po mnichovské dohodě převzal vedení divadla herec a režisér Kurt Labatt.21 V jeho souboru už sotva zůstali členové z Zeiselovy doby. Většina herců opustila město před odstoupením sudetských území, mezi nimi i emigranti, ale v srpnu 1938 se jim ještě jednou dostalo solidárního gesta od českých kolegů: “Herec Josef Almos [...] měl mít benefici, situace se však pod tlakem henleinovců přiostřila natolik, že k ní ředitel Německého divadla nedal svolení. Představení se přesto konalo, ale v českém divadle” (Anna Becker-Cajthamlová).22 Na tomto večeru na rozloučenou byla provedena Čechovova komedie Ženitba a Courtelineova fraška Boubouroche, v nichž vystupovali “oblíbení členové dosavadního ostravského souboru Paul Marx, Rolf Schreiber, Hugo Juhn, Erwin Zoller a mladistvá salonní dáma brněnské Nové činohry slečna Sascha Arden”. Tisková noticka pokračuje: “Umělecké vedení spočívá v osvědčených rukou režiséra Paula Marxe, scénickou úpravu navrhl výtvarník Jan Sládek z Národního divadla moravskoslezského” (Ostrauer Zeitung 27. 8. 1938).

Toto byl poslední společný umělecký čin německých a českých divadelníků v Moravské Ostravě. Ve druhé republice, jež se politicky posunula doprava, byli němečtí členové česko-německého Klubu vyloučeni a po zřízení protektorátu v roce 1939 padl likvidační fašistické mašinerii za oběť vedle nesčetných jiných také Rudolf Zeisel.23

Dr. Hansjörg Schneider (1925) byl od 1947 hercem, režisérem a intendantem v Drážďanech. Po studiu germanistiky působil 1968 - 90 jako vědecký pracovník Akademie der Künste Berlin (Ost). Zabýval se zvl. německým exilem a německým divadlem v českých zemích.

POZNÁMKY