Bonner Biennale 2002 – anotace uvedených her
Dramaturgie festivalu Bonner Biennale, který se koná od 13. do 22. června, je zaměřena na současnou evropskou hru. Přinášíme proto program festivalu spolu s krátkými anotacemi všech uváděných her - jako informaci jak o současných trendech ve výběru témat dramatických textů, tak i o zájmu některých evropských divadel o současnou tvorbu.
Bonner Biennale - nejdůležitější festival současného dramatu na celém světě pozval 23 inscenací z 18 zemí, které budou uvedeny na různých scénách Schauspiel Bonn v původních jazycích a se simultánním překladem do němčiny. Výběr inscenací probíhá především na základě doporučení věhlasných dramatiků ze zúčastněných zemí, kteří se počítají mezi tzv. "patrony" festivalu. Představení hostujících inscenací doplní rozsáhlý doprovodný program složený ze seminářů, workshopů, čtení, diskusí a setkání s autory. Umělečtí ředitelé: Dr. Manfred Beilharz / Tankred Dorst a Ursula Ehler / Iris Laufenberg
Na organizaci Bonner Biennale se podílí European Theatre Convention. Bienále je financováno z fondů Německé federace, z příspěvků Německé zahraniční kanceláře a z vlastních zdrojů Schauspiel Bonn.
VELKÁ BRITÁNIE
Sarah Kane: Žádostivost (Crave)
Původní inscenace, Royal Court Theatre, Paines Plough, Londýn
režie: Vicky Featherstone
Charakteristickým znakem lásky je touha po budoucnosti. Čtyři lidé promlouvají za záchranu svého života, ačkoliv jsou již po smrti. Zemřeli na předávkování touhou. Hra je obscénní, náboženská, nevinná, rebelantská i nespasená.
Sarah Kane: Psychóza ve 4.48 (4.48 Psychosis)
Původní inscenace, Royal Court Theatre, Londýn
režie: James MacDonald
Ve 4.48, až na mě padne deprese, se pověsím - časový údaj v názvu poslední hry Sarah Kane označuje moment úplného prozření, kdy se člověk rozhodne dobrovolně zemřít. Sarah Kane spáchala sebevraždu v roce 1999 v psychiatrické léčebně v Londýně ve věku 28 let. V té době již byly její hry uváděny v režiích proslulých režisérů po celém světě.
FINSKO
Kristian Smeds: Ledové obrázky (Jääkuvia)
Kemin Kaupunginteatteri, Kemin
režie: Samuli Reunanen
Hra vypráví příběh matky, která už je unavená péčí o své děti a touží po nespoutané zábavě, příběh dcery, která chce opustit chudý venkovský dům a odejít do velkého města, a příběh malého chlapce, který se ponoří do temných vod a zůstane tam, aby pozoroval svět nad sebou. Komická, groteskní interpretace "rodinného alba", hraná zběsilou rychlostí a s velkou představivostí.
POLSKO
Ingmar Villqist: Helverova noc (Noc Helvera)
Teatr Powszechny im. Zygmunda Hübnera, Varšava
režie: Zbigniew Brzoza
Tíživá komorní hra: žena a muž jsou spojeni svazkem plným lásky a vzájemné závislosti. Venku na ulicích se zřejmě odehrávají znepokojující věci. Oba jsou vystrašeni blíže neurčeným totalitním režimem. Nebo se vše odehrává jen v mužově představivosti? Potom však okno rozbije kámen. Kdo je v tomto schématu obět a kdo je viník?
BĚLORUSKO
Uladzimir Drazdow: Štěstěna (Madame Bonne Chance)
Nacionalnyj academiceskij dramaticeskij teatr imeni Jakuba Kolasa, Vitebsk
režie: Wital Barkovski
Když sedmnáctiletý Chaem Soutine přijede z rodného Minsku do Francie, stane se jeho nejlepším přítelem a obdivovatelem jeho umění italský malíř a sochař Amedeo Modigliani. Spolu se snaží prožít svůj sen, sen o štěstí a uměleckém uznání. Štěstěna, Rozkoš a Láska se stanou symboly jejich tužeb.
Štěstěna byla poprvé s velkým úspěchem uvedena na Fringe Festivalu v Edinburku v roce 2001.
RUSKO
Tamara Petkevich: Mluvte, Petkevičová! (Po tu storonu smusla)
Teatr Yunykh Zriteley im. A. A. Bryantseva, Petěrburk
režie: Alexander Kladko
Mladá žena se krčí strachem na židli a mladý muž v uniformě ji zpoza stolu vyslýchá. Sovětský svaz, čtyřicátá léta. Mladá žena byla na základě udání zatčena, ačkoliv se v politice nikdy neangažovala. Hra je působivá ne proto, že pojednává o stalinském teroru, ale protože ukazuje vztah mezi mužem coby ztělesněním státní moci a ženou coby bezmocným jednotlivcem. Žena přestává věřit v loajalitu svých přátel a dokonce svého manžela. Děj této poutavé hry, hrané s velkým nasazením, vychází ze vzpomínek dvaaosmdesátileté Tamary Petkevich, která strávila sedm let v sovětském koncentračním táboře.
Jevgenij Griškovec: Město (Gorod)
Teatr Shkola Sovremennoy Piesy, Moskva
režie: Yosif Raikhelgaus
Mladý pár kolem třicítky se ocitá v krizi. On chce pryč z města. Ona dojde k názoru, že muži a ženy se k sobě prostě nehodí. Griškovcovy dialogy se zdají prosté, jako každodenní zvuky života, a přesto jim diváci fascinovaně naslouchají. Od Bonner Biennale 2000, na kterém byla uvedena Griškovcova hra Zápisky ruského cestovatele, se šestatřicetiletý dramatik, režisér a herec stal mezinárodně uznávaným umělcem.
Vassilij Sigarev: Plastelína (Plastilin)
Tsentr dramaturgii i rezhissury, Moskva
režie: Kirill Serebrennikov
Útočná, úsečná hra, plná černého humoru, o krátkém životě chlapce z nižší vrstvy ruské společnosti. Maxime je sotva odrostlé dítě, nikdy však neměl žádnou budoucnost. Nedůstojný pohřeb spolužáka je pouze jeden z těch neškodných zážitků, se kterými se musí ve světě prostituce, sadismu a špíny vypořádávat. Plastelína, z pera čtyřiadvacetiletého Sigareva, vypráví Maximův příběh v působivých obrazech, které oscilují mezi klišé, surovou realitou a nedosažitelnými sny. Nápaditá inscenace staví vedle sebe kruté, násilné scény a komické, fraškovité situace. Představení, doporučované znalci moskevské divadelní scény, se již stalo diváckým hitem.
Ivan Latyshev: Vánoce 1942 - dopisy od Volhy (Roshdestvo 1942 - pisma a Volge)
(Podle dopisů německých vojáků bojujících ve 2. světové válce)
Teatr Yunykh Zriteley im. A. A. Bryantseva, Petěrburk
režie: Ivan Latyshev
Zima 1942: němečtí vojáci, obklíčeni ve Stalingradu ze všech stran, píšou svým rodinám dopisy na rozloučenou. Tyto dopisy se ke svým adresátům nikdy nedostaly a byly objeveny až po válce. Soubor mladých herců nastudoval na základě 27 dopisů dojímavé divadelní představení, které v Petěrburku vyvolalo velký ohlas a kontroverzní diskuse.
BULHARSKO
Boyan Papazov: Uctívání vší (Baja si na bulhite)
Teater "Bulgarska Armiya", Sofie
režie: Krikor Azaryan
Rodinu Avrama Tanourkova tíží prokletí: jako mladý pastevec našel truhlu plnou zlata. Aby si ji však mohl nechat, musel obětovat život mladšího bratra. Již tři generace Tanourkova klanu se marně snaží najít klid. Papazovy postavy vypráví zvučným jazykem a v působivých obrazech o krveprolití a odplatě, o náboženství a pověře, o pronásledování a vykořenění.
NĚMECKO
Fritz Kater: Vineta (Oderwassersucht)
Deutsches Theater in Göttingen
režie: Tilman Gersch
Steve chce jít přesně tam, odkud se všichni ostatní snaží utéct: do Frankfurtu na řece Odře. Tam vyrůstal, než přeběhl na "druhou stranu". Po devíti letech na Západě se vrací k řece, se kterou se dříve přátelil. Musí najít zbytek svého domova - tam v brandeburském písku, a zejména v boxu, kterému se kdysi aktivně věnoval. Ale žádnou připomínku domova nenachází a řeka mu neodhalí ani město snů - dávno zatopenou Vinetu.
Franz Kater ví, o čem píše. Tento dramatik (pod svým pravým jménem Armin Petras známý režisér) má za sebou bohatou minulost mezi Východem a Západem. Režisér Tilman Gersch, proslulý svými inscenacemi v hamburském Thalia Theater a kolínském Schauspiel, nastudoval vynikající provedení této hry.
LOTYŠSKO
Inga Äbele: Černý jelen (Tumšie Brieži)
Abra Producing Company, Riga
režie: Viesturs Kairišs
Dívce Rie bude zanedlouho patnáct. Prožívá první erotické zážitky s dávným přítelem svého otce. Otec se jí věnuje jen zřídka, nevlastní matka je nemocná a jejich manželství se rozpadá. Otec je biolog a pokouší se chovat vysokou na pozemku svých rodičů - s mizivým úspěchem. Ria se vzbouří proti rodičům a osvobodí zvířata, aby je uchránila před smrtí.
Mladá lotyšská spisovatelka, doposud známá především svými prózami a poezií, sklidila s Černým jelenem velký úspěch. Režisér Kairišs je mladý, úspěšný filmař. Touto hrou se Lotyšsko poprvé naplno účastní Bonner Biennale.
IRSKO
Enda Walsh: Upoutaní na lůžko (Bedbound)
EIRCOM Dublin Theatre Festival
režie: Enda Walsh
Na jevišti stojí postel - a to je vše. Otec a dcera v té posteli žijí - dívka ochrnutá po obrně, otec neúspěšný podnikatel. Muž začne z náhlého nutkání vyprávět o svém ctižádostivém snu stát se úspěšným obchodníkem s nábytkem. Tomuto snu zasvětil celý život a obětoval rodinu.
Tato strhující, rychlá a emocionální stylizace o destruktivním vztahu mezi otcem a dcerou svým ohlasem navazuje na debut Endy Walsh, DISCO PIGS, uvedený na Bonner Biennale v roce 1998.
TURECKO
Özen Yula: Odchylka měsíce (Ay Tedirginligi)
5. Sokak Tiyatrosu, Istanbul
režie: Mustafa Avkiran
Muž a žena se náhodně potkají na břehu moře. Vypadá to, že se do sebe zamilovali - to je alespoň jedna strana příběhu, promítaného na tři různá plátna. Zároveň s filmem hrají na jevišti dva vynikající herci. Příběh, který vypráví, je zcela odlišný od toho prvního, ačkoliv synchronně odříkávají text filmu. Láska, nenávist, okamžiky štěstí a hrozba smrti - v rovinách, které si člověk normálně nespojí - spolu vytváří tajnůstkářskou atmosféru nabitou erotikou.
FRANCIE
Noelle Renaude: Madame Ka
Compagnie La Roque d'Alric, La Faeencerie - Théatre de Creil, Théatre National Dijon - Bourgogne, Théatre Jean Lurcat - Scene National d'Aubusson
režie: Florence Giorgetti
Madame Ka žije ve světě snů, na samém pokraji skutečnosti. Její sny nejsou velkých rozměrů. Předmětem jejích jak veselých, tak filozofických myšlenek a povídek jsou malé a jednoduché věci: lidé, zvířata a neživé věci, se kterými se setkává. Florence Giorgetti inscenaci režíruje a hraje v ní i hlavní roli, obklopená temperamentní společností. NoĎlle Renaude se řadí k předním francouzským dramatikům.
ŠPANĚLSKO
Rodrigo García: Za sluncem (After Sun)
La Carnicería Teatro, Madrid
Za sluncem si pohrává s mýtem o Faethonovi, synu boha Slunce, a vypráví o mladší generaci - o jejím přeceňování sebe sama, o touze po neomezené svobodě a vzrušujících proměnách smrti - a o konečném pádu k zemi. Herci, Juan a Patricia, si hrají a improvizují s rychlostí, vztekem a ironií. V jedné replice se jasně říká: "Náhoda mění experiment v báseň". Hlavním znakem díla Rodriga Garcíi je právě radost z experimentu a hledání nových divadelních forem.
ŠVÝCARSKO
Ruedi Häusermann: Otče náš (Vater Unser )
koprodukce Schauspielhaus Zürich s Münchner Opern-Festspiele
režie: Ruedi Häusermann
Čtyři muži budují švýcarskou idylku. Pracují s kladivem a pilou, hrají na hudební nástroje. Nakonec vznikne obrázek domova: švýcarská podhorská pastvina, kostel, krávy, traktor, ptáci - a muži v plstěných pantoflích pokuřující dýmky. Sebeironizující pohled na život na švýcarském venkově.
Ruedi Häusermann je hudebník, herec a režisér v jedné osobě. Otče náš je třetí částí trilogie, která byla poprvé uvedena na začátku této sezóny v Curychu.
ŘECKO
Thanassis Papathanassiou a Michalis Reppas: Přes řeku Evros (O Evros apenanti)
Theatro Kivotos, Atény
Dva páry si žijí svůj lehce chaotický život v blízkosti řecko-turecké hranice. Jednoho večera se v jejich domě objeví kurdský uprchlík, který si zranil nohu při útěku přes řeku Evros. Neochotně ho pozvou dál a starají se o něj. Muži plánují loupež, aby mohli vyrovnat své dluhy. Mají v úmyslu uprchlíka nechat na místě činu jako obětního beránka. Avšak Kurd už může opět chodit.
SLOVINSKO
Matjaž Zupančič: Nahý pianista (Goli pianist)
Mestno Gledališče, Lublaň
režie: Matjaž Zupančič
Pianista skočí z okna. Žena se dozví z novin, že se nedávno vdala. Správce domu zuřivě hledá známky neexistujících vodních map na údajně promáčeném stropě a poté prodá nábytek mrtvého hudebníka, který mu nepatří. Vdova nabízí koláč, který nikdo nechce. Uprostřed všeho se objeví nový pianista, který se chce nastěhovat do prázdné místnosti se svým pianem. Najednou zjistí, že má ženu, objeví vodní mapu, šatní skříň, osamělou vdovu a celou tlupu sousedů. V této černé komedii Zupančič vypráví o zvycích a rituálech, ale i o svobodě a právu se odlišovat.
MOLDÁVIE
Dumitru Crudu, Mihai Fusu a Nicoleta Esinencu: Sedmnáctá kavárna (A saptea kafana)
Centrul de Arte Coliseum, Kišiněv
režie: Mihai Fusu
Šest hereček vypráví příběhy různých dívek a mladých žen, které byly prodány do sousedních zemí jako prostitutky a se kterými se zachází jako s otroky. Hra vychází z autentických příběhů prodaných žen. Dramatikům se podařilo dosáhnout jímavé kombinace dokumentu a provokativního divadla. Toto je první moldavská inscenace, která se účastní Bonner Biennale.
NORSKO
Jon Fosse: Nádherný (Vakkert)
Det Norske Teatret, Oslo
režie: Kai Johnsen
Manželský pár tráví s dcerou léto u moře. Už je to dávno, co se spolu manželé cítili šťastni. V loděnici potkají manželova dávného přítele, který strávil celý svůj život u moře. Nakonec se žena a přítel setkají o samotě.
Jako ostatní Fosseovy hry pojednává i tato o nevyřčeném, o promeškaných příležitostech, o zakrnělosti nevyjádřených citů a o nespasených lidech.
NIZOZEMÍ
Gerardjan Rijnders: Vosí továrna (De Wespenfabriek)
(Podle stejnojmenného románu Iaina Bankse)
ro theater, Rotterdam
režie: Guy Cassiers
Chlapec Tom žije na opuštěném ostrově spolu s otcem. Jediný kontakt s okolním světem představují telefonní rozhovory se starší bratrem Erikem. Zdánlivě nevzrušeně vypráví Tom o třech vraždách, které měl spáchat, a o tajemství jediné místnosti v domě, do které nesmí vkročit.
Rijnders, který byl hostem Bonner Biennale 1994 se svou hrou Počítej svá požehnání (Count Your Blessings), adaptoval román skotského autora Iaina Bankse a režisér Guy Cassiers nastudoval strhující a znepokojující představení.
SCHAUSPIEL BONN UVÁDÍ HOSTA FESTIVALU:
Filip Šovagović: Ptáci (Ptičice)
Německá premiéra
režie: Paolo Magelli
Pět bláznivých chlapíků sedí ve věznici někde v Chorvatsku. Spojí se dohromady a začnou si představovat nový život, zatímco venku politika dál ničí zemi. Objeví se cizinec a jejich bublina praskne… Ptáci jsou třetí hrou chorvatského dramatika Filipa Šovagoviće. Jeho druhá hra, Cihla (Cigla), byla v režii Paola Magelliho s nadšením přijata na Bonner Biennale 2000.
NĚMECKO
Tankred Dorst a Ursula Ehler: Radost ze života (Die Freude am Leben)
Původní inscenace
režie: Harald Clemen
Mladá žena leží mrtvá. Kdo ji zabil? Byl to chirurg Hallwachs nebo popletený pan Neuner nebo pedantický pan Griebel nebo jeden z jejích mnoha milenců? Nebo dokonce její manžel? Realistické scény se mísí se subjektivními představami. Padnou výstřely, oběti vstanou a setřou si smrtelná zranění, bez vzpomínek, nedotčeny.
Poslední hra Tankreda Dorsta a Ursuly Ehler (oba jsou uměleckými řediteli Bonner Biennale od roku 1982) měla premiéru tuto sezónu v Schauspiel Bonn.
Volker Maria Engel: Spoutej mě! (Fessle mich!)
(Podle stejnojmenného filmu Pedra Almodóvara)
Původní inscenace
režie: Tobias Materna
Ricky, nedávno propuštěný z psychiatrické léčebny, chce v životě pouze jedinou věc: mít normální rodinu. Jeho vyhlédnutá nevěsta se jmenuje Marina a pracuje jako pornoherečka. Počíhá si na ní, přiváže ji k posteli a láskyplně prohlásí: "Budu tě věznit, dokud mě nezačneš milovat."
Tento žertovný a ztřeštěný příběh vymyslel španělský režisér a držitel Oskara Pedro Almodóvar, jehož stejnojmenný film byl s obrovským úspěchem uveden na Berlinnale v roce 1990.
Roland Schimmelpfennig: Nahoru 1-3 (Push Up 1-3)
režie: Jessica Steinke
Úspěšní lidé z obchodních společností ví, kam směřují: až na vrchol. Udělají cokoliv, aby dosáhli svého cíle. Budou za něj bojovat, muži i ženy, rozhodnuti uspět za každou cenu, nemilosrdně kreativní, inovativní a kdykoliv připraveni podat vysoké výkony. Protože všichni dobře vědí: vítěz je jen jeden a kdo prohraje, je ztracen. Jediná cesta je směrem nahoru!
Mladý dramatik Ronald Schimmelpfennig ukazuje strategie, touhy a cenu lekcí "jak přežít na pracovišti" ve třech tragikomických, drtivých zápasech. Nahoru 1 byla poprvé uvedena v rámci projektu "Leibschreiben" v Schauspiel Bonn.
Zpracovala Pavla Kuchařová
