Sáro, nepíšu milá, protože jsi mrtvá. Před šesti lety se mi stala zvláštní věc, která se později přetavila do jedinečního zážitku. Přečetl jsem Tvou hru Blasted a docela se nakrknul. Přesto jsem ale, přitom zapřísáhlý odpůrce násilí i ignorant morbidit a hnusu na všechny podoby, nemohl přestat myslet na všechna podobenství, která byla v oné hře zjevena. Viděl jem metaforu Srebrenici přesazenou do tchatherovské Anglie, slabochy na jedné kupě, jak se naprosto neangažovaně vystavují stejnému proudu sil jako loutky v Shakespearově Macbethovi, přitom s rezignací na formální hudebnost... Ale ta vnitřní!!!
Říkal jsem si, to se nedá realizovat! Co si to dovoluje! Co si to myslí o hercích?! Že budou masturbovat a souložit a žrát mrtvé děti? To bylo to, co mě vtahovalo. Byl jsem do té doby, stejně jako my všichni fascinován jinými díly plnými krutosti: Její pastorkyní Gabriely Preissové, BuEuelem, Starým zákonem, Ladislavem Klímou atd. atd., ale ta osobní investice, ta jedinečná lhostejnost k tomu, co řeknou ostatní, ta potřeba za každou cenu i mimo všechna pravidla překračovat pomyslné meze mi zaimponovala.
Vzpomínám si, jak jsem Ti, jako tehdejší umělecký šéf Činoherního studia, trapně slavnostně rozhodnut oznamoval, že tuto Tvou hru na každý pád uvedu v Čechách. Dívala ses na mě jako na plesnivou tenisku, a i když jsi byla zdvořilá a ochotna ten kousek dát zadarmo, rděla ses jako pastýřka. Ruměnec a zrzoblond, sražená ramena v militantní bundě, těžké botky a hlavně, v následujících hodinách výraz: dejte mi všichni pokoj, ale co mám dělat, když tu musím být.
V oné sezóně 95-96 pak v Činoherním studiu absolutně nebyly podmínky pro její uvedení, to bychom si tehdy uřízli větev na které jsme se chtěli oběsit, Michal Dočekal v Divadle Komedie taky potřeboval spíš diváky pro divadlo získat. Po pár letech se v Činoherním studiu uvedla Tvá hra Crave, v náramně citlivém režijním zpracování Davida Czesaného, ten by se Ti líbil... Je pravda, že to Tvoje řvaní, úpění, kvílení, ječení, svinské řvaní je pro mne hudbou minulosti. Vše se stalo v tom čase, kdy se to stalo a svět se teď mění. Možná se jednou bude celý svět stavět i za konkrétního jednotlivce. Vše se v dobré obrátí. Jako v Čechovovi. Cha. Říkal jsem si, ta buchta je úplně švihlá. Buďto je to Chaplin nebo patří do blázince. Ani jedno ani druhé. Ty patříš do nebe a jsi to jenom Ty. Nenapodobitelně, jedinečně a zoufale toužící po lásce, Sarah Kane, divadelník.
Tuhletu znáš? Přijde jitrnice do nebe, svatý Petr rozdlábí bránu a civí. Jitrnice taky. Ptá se jí, co tam pohledává a ona civí. Nic. Po chvíli se shromáždí dav čumilů a začne diskutovat. Někoho napadne zavolat Ježíše. Ten se po chvíli dostaví, dav se rozestoupí, on omrkne situaci, zvedne mobil a volá: „Táto, vrátil se duch svatý.“ Ha ha ha.
Sáro, přeji Ti, aby ses příště inkarnovala jako pasačka koz a ovcí v mírumilované zemi, daleko od města a našla si prince z pohádky. Bůh Ti žehnej
JIŘÍ POKORNÝ
Brno 2002