Slovutný Mistře!
Často na Vás myslím. Zvláště takhle v květnu v červnu, kdy na Pražském jaru hrají Váš famózní cyklus symfonických básní a kdy přehlížím končící operní sezonu. Neboť vy jste celý ten kolotoč zvaný české operní divadlo roztočil (ti před Vámi takovou sílu neměli), byl jste na jeho samém počátku - a já každoročně nahlížím jeho konce. A snažím se dopídit odpovědi na vcelku prostou, ve skutečnosti čím dál zapeklitější otázku: k čemu nám dnes vlastně opera je? Vy jste měl jasno - opera byla za Vašich časů královnou umění, hlavní mírou národní potence vůči Němcům a Rakušanům, ale i vůči jiným velkým, už zavedeným národům. A uspěli jste tehdy, všechna čest! Sice jste si občas pomohli nějakými podvrženými rukopisy, jenže když vedly k Vaší Libuši, kdo by vám neodpustil. Ostatně sám jste napsal operu, a geniální, založenou na podvodu, který jste vydával za „pouhou jenom lest“. Věřil byste, že ji dnes hrají i loutkáři a činoherci? A že ji převracejí ze všech stran a ona pořád drží nádhernou fazónu? Naposledy v ní Kecalovi připsali manželku od tajných, křičela a vyhrožovala, ale Jeník ji stejně zase napálil. Ostatně i vy jste mezi sebou měli konfidenty, jenže ti naši neumí tak dobře napsat operní libreto jako ti Vaši. Věděl jste, proč opeře zasvětit celý život, měl jste jasný cíl. A ten my nemáme, proto Vám také hlavně píšu. Vy jste měl k dispozici jen malé Prozatímní divadlo, ale hlavu plnou tvůrčích činů pro blaho svého národa. Inspiroval jste se ve světě, přestože Vám to zazlívali, věděl jste o nejlepších dílech své doby a prosadil je na repertoár. Možná mi nebudete věřit, ale my dnes máme deset (!) stálých operních domů, vážně, nelžu - a jejich ředitelé a šéfové se většinou bez vizí a ideálů dobře obejdou. Nechci žalovat ani být nespravedlivý, ale většina z nich zřejmě neví, co a hlavně jak se hraje za pohraničními horami, a o tamější kraje se zajímají hlavně proto, že by si tam rádi trochu přivydělali. Víte, na konci toho, co jste s takovým entuziasmem začal, panuje chudoba nejen duchovní, ale i hmotná.
Vy jste usiloval povznést svůj národ ke hvězdám, dnes potřebujeme odehrát potřebný počet představení a zajistit dobré návštěvy. Věrní abonenti přivykli dvaceti třiceti titulům, které se jim stále dokola hrají, a to v podobě, kterou si také léty oblíbili. Hlavně aby to bylo krásné a nemuselo se přitom moc přemýšlet. Vy jste usiloval o životní pravdu, oni povětšinou jen napodobují své předchůdce. Prý tradice! Některé dnešní kulisy či gesta by Vám byly povědomé ještě z Prozatímního! Protože už se na to někteří nemohli dívat, začali to zkoušet jinak - a to bylo křiku! Že to neumějí, že nemají právo, že porušují pravidla. Je pravda, že mnohým z nich také nešlo tolik o životní pravdu jako o vlastní slávu a sebeprezentaci. To je u nás dnes uznávané! Není divu, že jim to spíš prošlo nežli těm, kteří opravdu usilovali o něco nového. Bylo jich pár, hlavně v tom velkém Národním divadle, které jste se svými druhy zvedal z prachu jako stánek múz českého umění a ještě při jeho otevření zažil triumf s Libuší. Jenže jejich inscenace byly příliš náročné, narušovaly běžný provoz a vůbec tak nějak překážely, tak z nich sešlo. Prostě vyčnívaly - a Vy důvěrně víte, že to se u nás netrpí.
Zato se teď v Kapličce hraje hodně novinek, což je dobře, ale myslím, že Vy byste si je uměl vybrat lépe. A asi byste je vybíral podle jiných kritérií. Ostatně těžko mi uvěříte, ale už dobré půlstoletí o operní novinky nikdo moc nestojí. Věrným abonentům ty jejich zamilované vydrží na celý život, tak k čemu psát nové?
Ale jsou tu přece jen skladatelé, kteří to stejně jako kdysi Vy chtějí s operou zkusit doopravdy. Je mezi nimi hodně mladých, ale i lidé středního či důstojného věku. Jenže jen nemnozí se dočkají uvedení, a zpravidla ne pro to, co napíšou, ale pro váhu své osobnosti - a opravdu nejdůležitější jsou teď peníze, jak ironicky zpíval Váš Kecal. A popularita? Jejich kolegové režiséři a výtvarníci, prostě lidé od divadla, jsou na tom ještě hůř, ti se k práci v jednom z těch deseti souborů dostanou opravdu výjimečně. To víte, se zasloužilými řemeslníky mají šéfové a ředitelé snazší život a klidnější cestu do penze.
Tak se za ty mladé, a vlastně za nás všechny nespokojené, zkuste nahoře přimluvit. A kdyby nám třeba z té horní direkce ráčili seslat nějakého nového operního mesiáše, že bychom teda moc prosili.
S úctou

Josef Herman