Soumrak divadelní kritiky?

komentář

Petr Pavlovský: Soumrak divadelní kritiky?

Obávám se, že dnešní třicátníci jsou poslední generací, která se ještě může setkat se standardní divadelní kritikou. Tím myslím zveřejněné texty o divadelních představeních, napsané profesionálně, a to jak z hlediska odborného, tak i ekonomického. Autoři mají příslušné vzdělání, zkušenosti, publicistickou dovednost a odbornou způsobilost a jsou za svou práci placeni. Taková kritika u nás postupně mizí. Ne snad, že by ji neměl kdo psát, dobří kritici tu jsou, a i kdyby vymizeli, lze je vychovat podobně jako vzdělané inženýry či překladatele; jistý talent je sice nutný, ale to platí o každém řemesle. Obávám se ale, že kritici vymřou. Jako všichni, po jejichž práci není poptávka. Z divadelníků jenom část touží po skutečné kritice; ta se může spokojit odbornými časopisy, jako jsou Divadelní noviny, Loutkář, Amatérská scéna či SaD, a ty zase vystačí jen s několika málo kritiky. Která média ještě upřímně stojí o tradiční divadelní kritiku? Rozhodně ne deníky, tištěné ani elektronické. Jejich cílem je zisk a věnují se především psaní o různých způsobech generování zisku. Psát o neziskové kultuře pro ně nemá valný smysl. Zajímavé nejsou knihy, koncerty, výstavy, divadla, zajímavý je jenom „showbyz“, který vynáší peníze. V literatuře, v hudbě, ve výtvarném umění, v kinematografii, v divadle. Ano, o tom všem se „informuje“ (o knihách s vysokými náklady, masově navštěvovaných filmech, seriálech s vysokou sledovaností, megakoncertech), a tomu je věnován značný prostor. Jak ale víme, právě divadlo je, až na výjimky, nezisková aktivita. Celostátní tištěné deníky běžnou kritiku omezují čím dál tím víc: spokojují se většinou několikařádkovými „píárky“ nebo banálními rozhovory. Elektronické deníky divadelní kritiku už ani nezavedly. Nestojí o ni ani komerční týdeníky. Několik posledních nekomerčních časopisů – čtrnáctideníků nebo měsíčníků – kritice určitý prostor ponechává, ale jejich náklady už určitě nezasahují ani polovinu z těch 3–4 procent pravidelných návštěvníků divadla. Jsou tu ještě nějaké možnosti? Pokud jde o tištěná média, velice omezené. Ani ta nejbohatší si dosud nepořídila tlustou nedělní kulturní přílohu, která by byla věnována výhradně serióznímu psaní o umění. Pro divadlo bych spatřoval jistou naději v návrhu, aby jednotlivá krajská hejtmanství vydávala veřejnoprávní krajské deníky. Jakož nekomerční noviny by nejenom mohly, ale dokonce byly povinny solidně referovat o regionálním divadelním dění, tím spíš, že je to umění dotované z regionálních peněz a sloužící občanům. Můžeme-li (a musíme!) mít celostátní veřejnoprávní rozhlas a televizi, měli bychom mít veřejnoprávní noviny, alespoň ty regionální. Tím by se též vytvářel konkurenční tlak na centrální i regionální mutace soukromých novin, pokud by jejich čtenáři jevili zájem o nekomerční kulturu. Zásadní alternativu, zaměřenou především na mladší příjemce, představují média elektronická, kulturní, odborně redigované internetové časopisy. Už dnes je i u nás nepřehledná řada webů a blogů, na kterých nalezneme nejenom diletantskou, ale i odbornou divadelní kritiku hodnou toho jména. Pro laika je to ale naprosto entropická směska, ve které se sám nemůže orientovat. Mohl by však existovat celostátní elektronický seriózní veřejnoprávní časopis, zpočátku třeba jen týdeník, který by měl plně profesionální parametry. Mohl by dokonce i přejímat – se souhlasem autorů či redakcí – texty odjinud. Musel by mít ale kvalifikovanou, důvěryhodnou redakci, která by byla zárukou odborné úrovně. Jeho velikou výhodou by byla prostorová neomezenost, a tak bychom se konečně ve větší míře mohli dočkat i koření umělecké kritiky – kvalifikované polemiky.