Zemřel Zdeněk Hořínek

Pocházel z úřednické rodiny. Maturoval roku 1950 na obchodní akademii (Vyšší hospodářské škole) v Olomouci. V letech 1951–55 studoval divadelní vědu na DAMU v Praze (diplomová práce Dramatické dílo Michaila Jurjeviče Lermontova). 1955–58 pracoval jako finanční ekonom v Družstevním velkoobchodu průmyslovým zbožím v Olomouci, 1958–61 jako dělník v olomoucké Prefě, kde se také vyučil betonářem. Od roku 1961 postupně působil jako dramaturg Divadla F. X. Šaldy v Liberci, zástupce šéfredaktora časopisu Divadlo (1968–71, jako externí redaktor spolupracoval již dříve) a dramaturg pražského Divadla E. F. Buriana (1971–88). V roce1967 začala jeho dlouholetá autorská, dramaturgická i herecká spolupráce se Studiem Ypsilon (1978–92 zde byl zaměstnán ve vedlejším úvazku). V letech 1988–93 pracoval v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu. V letech 1969–75 přednášel externě na DAMU, po vynucené přestávce se k pedagogické činnosti vrátil v roce 1985: nejdříve externě působil na loutkářské katedře DAMU, od devadesátých let pak na FAMU, JAMU a herecké katedře DAMU. Od roku 1993 přednášel teorii dramatu a divadla na Katedře divadelní vědy FF UK, kde se 1995 také habilitoval.

Publikovat začal 1949 v Lidové obrodě. Divadelními recenzemi a eseji přispíval do periodik: Lidová demokracie, Divadlo, Vpřed, Průboj (Hradec Králové), Divadelní noviny (jak v šedesátých letech tak v obnovených; v roce 1996 zde publikoval vzpomínkový cyklus Moje cesta k divadlu), Slovenské divadlo (Bratislava), Host do domu, Literární noviny (též i v obnovených po roce 1990), Amatérská scéna, Čs. loutkář, Estetika, Scéna, Tvorba, Kmen, Tvar, Literární měsíčník, Svět a divadlo, Nové knihy, Dramatické umění, Divadelní revue (2008 zde publikoval dramatickou hříčku Chestertonovské variace), ROK, Iniciály, Světová literatura, Týden, v 90. letech pak především denní recenze do Lidových novin. Studiemi a esejemi se jako autor účastnil řady sborníků, publikoval i četné články v divadelních programech Divadla F. X. Šaldy, Divadla E. F. Buriana a Studia Ypsilon.

Se svou ženou Marií napsal pro Čs. rozhlas hry Gargantua (1984), Pantagruel (1985, obě podle Françoise Rabelaise), Baron Blecha (1986), Dvě rány do hlavy (1986), Zachýsek Rumělka (1989, podle E. T. A. Hoffmanna), Petr Pan (1989), Zlatý kořenáč (1992, podle E. T. A. Hoffmanna), Zlatý věk sedmé velmoci (1996). Užíval šifer: ek, Hoř, nek, ZH.

Okruh jeho odborného zájmu coby divadelního teoretika, historika, recenzenta i dramaturga a herce byl značně široký. Vyrůstal z jeho sepětí s praxí divadel studiových i repertoárových a pokrýval prakticky celou problematiku soudobého divadla: od intepretace moderní divadelní poetiky (Divadlo jako hra, Prostředky divadelní komiky, Nové cesty divadla) až po otázky žánrové (Kniha o komedii, O divadelní komedii), druhové a recepční (Drama, divadlo, divák). V souboru studií a esejů Cesty moderního dramatu se pokusil postihnout tendence vývoje dramatu a divadla za posledních sto let, klíčové a mezní fenomény, které hrály určující roli při formování podoby současné, především české dramatické a divadelní tvorby (analyzuje a interpretuje přitom dílo jak zahraničních – Henrik Ibsen, Auguste Strindberg, Luigi Pirandello, Friedrich Dürrenmatt, Bertolt Brecht aj., tak domácích autorů – Ladislav Smoček, Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Schmid), v Divadle mezi modernou a postmodernou se zabýval vlivy modernismu (zvláště odkazem meziválečné avantgardy s jejím důrazem na montáž) a postmoderních postupů na současnou divadelní praxi, analýzou divadel studiového typu (HaDivadlo, Studio Y) – a v této souvislosti mj. procesem osvobozování divadla od literárního textu, zároveň také (ponejvíce formou recenzí) mapoval oblast současné české dramaturgie a zachycoval nástup nové režijní generace (Arnošt Goldflam, Petr Lébl, Jan Antonín Pitínský, Hana Burešová, Jan Nebeský). Ústředním tématem souboru studií a statí Duchovní dimenze divadla je vztah mezi horizontální, „pozemskou“ rovinou divadla (dialogická jednání, dramatické situace) a úrovní vertikální, stojící vně divadelního aktu (symboly, šifry, archetypy apod.) a posouvající divadlo směrem k transcendenci – v rámci naší kulturní sféry šlo především o historické ovlivňování divadla křesťanskou tradicí, obohacující jej vnitřně o novou dimenzi a umožňující mu tak ze sebe vydat (nej)vyšší hodnoty.

Byl typem autora, v jehož tvorbě se spojuje odborná erudice a rozhled po evropském i světovém divadle a dramatu, uměnovědné literatuře, filozofii a estetice s živým, neakademickým podáním. Adekvátním způsobem vyjádření mu proto byl především žánr eseje. Smysl pro pointu a montážně-střihový způsob myšlení však osvěžovaly i jeho recenze knih a divadelních inscenací, které byly stejně myšlenkově podnětné jako vtipné; někdy záměrně provokovaly čtenáře (zejména odbornou veřejnost) předstíranou nevědomostí („docta ignorantia“). Dvojjedinost aktivity odborné a umělecké jej neustále pudila k novým pokusům ověřit si teoretické postuláty v umělecké praxi (a naopak). Projevovalo se to také v jeho dramatizacích, preferujících nadčasová, archetypální groteskní témata (Gargantua, Gulliver aj.). Především je však Hořínkovo dílo spojeno s poetikou Studia Y, na jehož jevišti působí jako osobitý, inzitní ne-herec.

Manželka Marie Hořínková (roz. Valertová, * 1933) je spoluautorkou jeho rozhlasových a loutkových her (samostatně vydala knihy Moje Národní galerie, 1993; Příběhy pražských zahrad, 2004), syn Tomáš Hořínek (* 1958) je výtvarník.