V budově planetária se odehraje premiéra představení The Tip of the Tongue
Vlámský spisovatel a dramatik Pieter De Buysser, který je v současnosti rezidenčním umělcem divadla Archa, vytvořil divadelní inscenaci pro budovu planetária. Premiéra představení The Tip of the Tongue se konala vloni v rámci mezinárodního festivalu Kunstenfestivaldesarts v Bruselu. Divadlo Archa jej uvede 18. a 19. dubna v pražském planetáriu v Královské oboře v Praze 7.
Výjimečný divadelní zážitek slibuje premiérové uvedení inscenace The Tip of the Tongue (Mám to na jazyku). Vlámský spisovatel a dramatik Pieter De Buysser vytvořil show pro budovu planetária. Na pozvání Divadla Archa se v atraktivním prostředí pražského planetária v Bubenči odehraje kosmologický příběh o přenosných zrcadlech částic, kosmických vírech, černých dírách a hvězdných systémech, stejně jako o Raymondu a Grace. Unikátní spojení divadelního představení a 360° projekce v kopuli Pražského planetária v Královské oboře v Praze 7 nabídne zážitek mimo dosah zemské gravitace.
Příběh sám překonává výraznou časoprostorovou křivku. Tou prochází třeba holčička, kterou už mesiáš unavuje nebo ztracený detektiv, jehož už nikdo nehledá. Napětí postupně narůstá díky přenosnému urychlovači částic, vírům v Jihočínském moři, tuctu mlhovinových spirál a majestátní černé díře. Všechny prvky téhle planetární show – ač zcela vybájené – totiž přesto odrážejí současnou politickou a vědeckou realitu.
Představení je uváděno v angličtině s českými titulky.
„Hravé prolínání faktů a fikce, fascinace protestem a revolucí, osahávání fyzických i mentálních hranic.“ Etcetera
„V představení se snoubí poezie s nejmodernějšími vědeckými výzkumy i s kritikou lidstva a vytěžování planety, kterou obýváme.“ Rhinocéros
„Opouštíme zde nejen Sluneční soustavu, ale i svůj předem daný světonázor a současnou perspektivu, a vydáváme se hledat nové, nečekané úhly pohledu. De Buysser neubírá na ambicích; už dávno ví, jak svoje diváky vystřelit mimo dosah zemské gravitace.“
„Úchvatný let kolem Zeměkoule, kde můžeme jasně zaslechnout hudbu sfér.“ Bruzz
Text, režie & performance: Pieter De Buysser | scénografie: Herman Sorgeloos | video: Elias Heuninck | zvuk: Kwinten Van Laethem | vědecký poradce: Kurt Vanhoutte (Universiteit Antwerpen) | dramaturgie: Esther Severi (Kaaitheater) | produkce: ROBIN (Brusel) | koprodukce: Kunstenfestivaldesarts, Kaaitheater (Brusel), Stiftung Deutsches Technikmuseum Berlin, Théâtre Nanterre-Amandiers (Paříž), Divadlo Archa (Praha), House on Fire | podpořili: Vlaamse Overheid, VGC, PARS (Performing Astronomy Research Society), Ministère de la Culture et Communication (France)
Tři otázky pro Pietera De Buyssera
V představení The Tip of the Tongue kombinujete vědu a fikci. To je riskantní čin. Kde podle Vás leží pravda?
Riskantní to jistě je, ale o nic víc, než každý den opakovat: „Dobré ráno, slunce už vyšlo.“ Přísně vzato je to lež, fikce, báchorka, a zároveň je to stoprocentní pravda. Z pohledu nás pozemšťanů a našeho narativu je naprostá pravda, že slunce každý den vychází. Z pohledu jiné planety nebo třeba vesmírné lodi je ale úplný nesmysl, že by slunce vycházelo, protože jeho pomalé pohyby se žádnému vycházení ani zapadání nepodobají. Tak to vypadá jen tady u nás. Budujeme si příběhy a celé vnímání světa kolem naší vlastní perspektivy, ale v absolutním smyslu to pravda není.
To nebezpečí, na které svojí otázkou zřejmě narážíš, spočívá v hrozícím vymizení jasné demarkační linie mezi fikcí a pravdou. Žijeme v době, která na pravdu neúnavně útočí, političtí lídři používají svoje vlastní média a za pravdu prohlašují to, co se jim nejvíc hodí do krámu. Pravdu je proto třeba ochraňovat. Nejlepší způsob, jak bránit pravdu, je osvětlit, zdůraznit její rámec, tedy právě tu zmíněnou perspektivu, v níž každé pravdivé tvrzení vzniká. Věta „slunce vychází“ je pro nás tady na zemi den za dnem vždy pravdivá. Spřádáme společně tuhle fikci: na základě něčeho, co denně vídáme, si vytváříme příběh o vycházejícím slunci. Naše vnoučata, která budou v roce 3500 žít ve vesmírných lodích, se ale téhle roztomilé fikci nás pozemšťánků budou srdečně smát. Podstatné je vnímat prvek fikce v pravdivých narativech, které sdílíme. A to i v politice. Žádná lidská bytost nemá a nikdy neměla přístup k absolutní pravdě, můžeme se k ní pouze snažit přiblížit, poznávat svoje vlastní předsudky a narativní rámec. V tom našem krásném, filosofickém snažení o pokrok směrem k poznání pravdy tedy musíme rozpoznat roli fikce, která nás pravdě přibližuje.
Proč jste si místo divadla tentokrát zvolil planetárium?
Protože planetária jsou ve skutečnosti úchvatná, často zapomenutá a zanedbávaná divadla. Odehrává se v nich úžas, příběhy i věda zároveň, a proto není lepšího divadla pro důkladnou revizi našeho světonázoru. Bertolt Brecht mimochodem právě z toho důvodu považoval planetárium za vrcholné divadlo.
Planetária začala vznikat v modernitě 19. století, v době masového nárůstu zájmu o vědu. Představení v planetáriích promlouvala o pozemských i nebeských problémech, nabízela kosmologické narativy pojednávající mimo jiné o postavení člověka, pokroku a technologií ve světě, který se závratnou rychlostí proměňoval. Diváci těchto představení, která z vědeckých objevů a technologií vytvářela spektakulární show, často popisovali prožitek intelektuálního a emocionálního stavu zvaného úžas. V planetáriích se modernita srovnávala s rozpory své doby.
Právě v planetáriích už od 19. století lidstvo mapuje svůj vztah ke hvězdám a galaxiím. I architektonická struktura planetária byla vyvinuta s jasným cílem: poskytnout přístřeší pro sňatek vědeckých poznatků a magických fabulací. Planetárium je jedno z mála míst, kde spolu fakta a fikce nejsou na nože, ale naopak se vzájemně podporují. V planetáriu se hledí na umělá nebesa, nebe na zemi vytvořené na vnitřní straně kopule. Tahle stará divadelní dispozice návštěvníka pobízí, aby si převyprávěl a přeformuloval svůj vztah ke kosmu, který je až skandálně skutečný. Způsob, jakým popisujeme souhvězdí, odráží naše materiální vztahy na zemi. Funguje to ale i na opak – taková je moc dávných mýtů a bajek: překreslením a převyprávěním svých kosmologických vztahů můžeme najít cestu k přeskupení svých materiálních poměrů. Z toho vychází i toto kosmologické mluvní cvičení na téma „the tip of the tongue“ – „na jazyku“.
Rčení „mám to na jazyku“ vyjadřuje situaci, kterou všichni dobře známe, tedy když si nemůžeme vzpomenout na nějaké slovo. Na které slovo jste si nemohl vzpomenout a vyslovit ho, když jste pracoval na tomhle představení?
I kdybychom předpokládali, že se skutečně jedná o jediné slovo, které mám na jazyku – nebylo by fantastické, kdybych si ho dokázal vybavit právě během tohohle rozhovoru? Možná že skutečně existuje jedno slovo, které povolává všechna slova, slovo, které je tím, čím je, slovo, které spojuje pravdu, krásu a dobro bez nejmenší poskvrnky. Možná, že to jediné a jedinečné slovo existuje, ale nemáme pro to žádný důkaz. Nikdo ho nikdy nedokázal vyslovit, protože je příliš vzdálené, zcela mimo náš dosah. Představuji si ho takové, že by nás svojí prostou, absolutní pravdou a krásou všechny spálilo na troud, jako kdybychom se příliš přiblížili nějakému neviděnému slunci. Proto k tomu slovu promlouvám a prosím ho, aby zůstalo vzdálené. Nesmíme se mu přiblížit tak, aby sklouzlo ze špičky jazyka.
Rozhovor vedl Ondřej Hrab
