Bio OKO uvede v přímém přenosu z Londýna současnou hru Spolupracovníci
BIO OKO, 1. 12. 2011, 19:45; www.biooko.net, www.ntlive.cz
V hlavní roli Stalin a Michail Bulgakov. Jak by to vypadalo, kdyby spolupracovali? A co kdyby si vyměnili místa? Bulgakova černá můra dostává obrysy. Z kredence se vynořuje Stalin a hrozí, že ho přetáhne přes hlavu psacím strojem. Kabaretní výstupy, taneční hudba a maskované postavy potulující se po jevišti. John Hodge, dvorní scénárista režiséra Dannyho Boyla, v rámci NT Live uvádí své původní drama. Po scénářích k filmům Trainspotting, Mělký hrob či Pláž tak pod taktovkou Nicholase Hytnera, uměleckého šéfa Národního divadla v Londýně, přináší surrealistickou, chytlavou a znepokojující černou komedii.
Píše se rok 1938 a uznávaný ruský dramatik Michail Bulgakov byl právě informován, že jeho poslední hra byla zakázána. Poděšeně se ptá tajné policie, jestli mají ponětí o tom, co to pro něj znamená. „Ano,“ odpovídá policista suše, „Znamená to, že se uvolnilo místo ve vašem časovém rozvrhu.“ A to místo mu s radostí vyplní požadavkem samotného Stalina. Michail Bulgakov je tak postaven před úkol, který mu vůbec není po chuti: má napsat divadelní hru k oslavě 60. narozenin Stalina. Jenomže mu to nějak nejde. A proto se doslova upíše ďáblovi. Tak vznikne fantaskní a morbidní spolupráce Stalina a Bulgakova. Jenomže čím víc Stalin „vypomáhá“ a ťuká do psacího stroje, tím víc se Bulgakov zamotává do své nově nabyté vůdčí pozice v Sovětském svazu. Podepisuje rozsudky smrti, odepisuje na dopisy a pomalu ale jistě se propadá do své nejhorší noční můry.
Surrealistický styl hry přitakává Bulgakovu dílu Mistr a Markétka a nechává nás pohltit horečnatou myslí spisovatele bojujícího s nemocí, rozporuplnými pocity a vlastním svědomím. (Sarah Hemming, National Theatre, London)
Původní hra Johna Hodge se opírá o fakta, z pravdivých událostí však plynule přechází k absurditě a snovým představám. Realitu mění ve fantaskno, čímž umožňuje alespoň částečně překlenout krutosti a teror Stalinova režimu. Produkce Nicholase Hytnera úmyslně působí zmateně a závratně. Kruhové hlediště s rudě orámovanou klikatou stezkou designéra Boba Crowleyho se svažuje jako horská dráha v lunaparku a výborně dokresluje atmosféru neuchopitelného snového a zároveň klaustrofobicky stísněného, nábytkem přecpaného vězeňského světa Lubjanky, ve kterém se Bulgakov nachází. Energickému a grotesknímu vyznění dodává i neskutečně obsáhlý hudební repertoár George Fentona. Diváci tak uslyší náznaky Šostakoviče, či jazzové skladby Joséphine Bakerové. I v hudbě se objevuje téma rozpolcenosti: zvuky, hudební motivy a skladby dodávají celému představení filmový ráz. Hudba je neustále přítomná, podkresluje dialogy, pohání akci a dodává celé hře rytmus.
Michail Bulgakov sedí za malým pracovním stolkem a prochází hlášení krajů. „Udělejte to lépe anebo úplně jinak,“ škrábe. Naproti němu sedí u psacího stroje Stalin, chystá se napsat divadelní hru. „Tu otrockou práci,“ naléhá Stalin, „přenechej mě.“
(Susannah Clapp, His Teeth – review)
Collaborators uvede v hlavních rolích uznávané herce londýnského národního divadla. V roli Stalina vystoupí Simon Russell Beale, v roli Bulgakova Alex Jennings. Jejich herecké výkony jsou oslavovány britským tiskem i veřejností. Bealův Stalin je zpočátku srdečný, neformální a komický, postupem času ale začne ukazovat svou pravou ledově chladnou a ocelově tvrdou duši plnou pokrytectví a krutosti. Alex Jennings naproti tomu vykresluje portrét rozklepaného, nemocí a rozpolceností schváceného a úzkostného dramatika s pečlivě uvázaným motýlkem. Oproti venkovsky rozvernému Bealovi Jennings zachycuje postavu člověka, který podepsal smlouvu s ďáblem a až příliš dobře si uvědomuje, že zradil sám sebe a své zásady.
