Causa S+H

Z HISTORIE

1
Jak vznikl Spejbl
Bylo krátce po převratu, kdy se u nás počaly v soukromém i veřejném životě propírati hlavně otázky sociální. Přešla doba politického útisku, do níž tepal nemilosrdně náš Kašpárek, nastala doba zcela jiná. Na povrch veřejných zájmů vypluly zcela jiné motivy nazírání. Počaly horečné snahy po hospodářské, politické a hlavně mravní konsolidaci. A vše to odráželo se i v nejsubtilnějších choutkách širokých vrstev veřejnosti. Věci, těšící se zájmu v dobách převratových, ztrácely přímo čtverečně na přitažlivosti, aby ustoupily chaotickému výběru nových názorů a nápadů.
Tentokráte, víc než kdy jindy, nesl jsem nelibě, že až dosud stále na loutkovém divadle byl komickou figurou malý člověk. Ať už to byl sedlák či Honza, byla to vždy postava ze sociálních, těžce se probouzejících vrstev. - Snad jest tu jakýsi zbytek nazírání ještě z dob nevolnických. - A takový chudák byl tu vždy předmětem vtipu, terčem sesměšňování, a málokdy nebyl vypráskán.
Chtěl jsem tehdy vytvořiti figurku nějak jinou, ale také komickou, byloť tehdy po smutných dnech války zapotřebí smíchu jako soli, ale chtěl jsem vymysliti typ takový, který by nebyl nikým ze společenských tříd, ale jakýmsi extraktem všech. Aby byl výtažkem všeho ze všech, aby se v něm shrnovaly všechny směšnosti a slabosti všech lidí. Měl býti postaven jako protiváha ke Kašpárkovi, šlo mi o dialogy a situace, kde by ze zdánlivě povrchních psin vylézalo cosi podvědomě nabádavého, odsuzujícího, ironisujícího a podobně.
Doufejme, že se mi podařilo zatím alespoň vymysleti onen toužený typ, soudím-li dnes dle charakteristik a bystrých postřehů kritiků zahraničních, nepředpojatých ani příznivě ani nepříznivě a často až vědecky suše charakterisujících. Je to Spejbl, souhrn slabostí a směšností lidských.
Tedy tak nějak rodil se v mých představách v roce devatenáctém, až konečně jednoho večera předložil jsem svůj výkres starému p. Noskovi, který řezával loutky pro naše divadélko. Starý pan Nosek, jeden z prvních pracovníků našeho divadélka, přislíbil pustit se do toho a tak se stalo, že na podzim roku 1920 přitáhl jsem v balíku Spejbla do zákulisí.
Valně přivítán nebyl. Nesměle vystoupil někdy v přídavku pro děti a jistě jeho dřevěné srdce bolelo, když nesměl být uložen s ostatními loutkami loutkářovými a smutně visel na lati v zákulisí jako prašivá ovce.
Prach usadil se na jeho couravém fraku a stalo se jednou, že dík odpadkům papíru od sýra, kterým mu byly vypodloženy lopatky, že se stal předmětem zvýšeného zájmu loutkářova psa.
Ejhle, napadlo komusi v zákulisí, půjde s ním na jeviště a pes půjde za ním. A stalo se, že byl Spejbl ve svých začátcích často "trhán". Ne sice kritikou, ale psem. Byl tedy ve psí v každém slova smyslu.
Pomalu tála ledová kůra v srdcích těch, kdož jim vládli. Zatím co již dávno jeviště hřálo úsměvem a sympatiemi, z rukou a srdcí loutkářů čišel chlad.
Bylo naň žárleno, byly mrzutosti, nebyl chápán, ač jeho gesto a šprým měnily se v desetitisíce korunek, z nichž se na sluníčku radovaly chudé a slabé děti na feriálních osadách.
Pochybovači utichli a Spejbl žije. Nedal se a vytrval. Vždyť má tvrdou palici. A jak by ne, vždyť je z tvrdého dřeva ...*) Josef Skupa v programové knížce, 1932

*) Článek Josefa Skupy s týmž názvem v programové knížce z roku 1941 byl na několika místech textově revidován, přestylizován a myšlenkově výrazněji vyhraněn. - Pozn. red.

Spejbl vznikl po válce. Nikdy se mi nelíbilo, že komickým živlem na jevišti bývá vždycky drobný vesnický člověk, jako by jen ten musel být hloupým. Chtěl jsem vytvořit figurku (protože komika v loutkovém divadle být musí), která by nepatřila žádné společenské třídě, ale měla chyby a chybičky všech. Spočátku snad byl Spejbl typ měšťáka, který chce vypadat ve svém fraku vznešeně, ale nezapře se svými dřeváky. Byl to přihlouplý domýšlivec, neoprávněný autoritář, směšný tím, že jediný neviděl, že je trouba, který do všeho mluví a ničemu nerozumí.
Rozhovor s Josefem Skupou, Světozor 14. 3. 1941

2
Radostná událost
V májovou neděli večer to bylo.*) Za scénou v plzeňském Loutkovém divadle Feriálních osad byl ruch, shon a hluk, však to znáte, jak to bývá před představením. A byl tentokráte ten hluk tak docela zvláštní, něco viselo ve vzduchu, ale Spejbl ještě visel na zdi. Profesor Skupa byl pojednou obklopen skupinou záhadně se tvářících spiklenců. BKu-klux-klan? Či chcete volňasy ...?
Tajemní mužové zavrtěli hlavou.
Něco velkého se stane, já se rodím, znělo vzduchem.
A hle: něco velkého se stalo, narodilo se. Abych nenapínal Vaši zvědavost; Spejbl dostal mladé. Totiž pardon: prozatím jen jedno, ale ... zkrátka: Spejbl má syna.
Sám sice, čtverák, neví - prý!!!, ale tomu věř, kdo chceš! - jak k tomu přišel, ale já vám to mohu prozradit, jak to vlastně bylo: To jednou v zimě zželelo se panu Noskovi opuštěného Spejbla, jenž nepoznal tepla rodinného krbu. A že by si nedal vnutiti dámu, ani kdyby měla mikádo jako on, nezbylo mu než vytvořiti tedy synka pro potěšení a pro radost. A to se panu Noskovi také zdařilo, považuji Spejblova synka za jednu z nejlepších řezbářských prací Noskových.
Tělesné proporce, a hlavně ty nožky jsou tak věrně odkoukány takovému neohrabanému světoobčánkovi a přece každý pohyb Spejblátka (zvou ho teď Hurvínkem, bůh ví, odkud se to jméno vzalo) je vyloženě Spejblovský. A vůbec celý jeho exterieur, pleš, nos (Spejbl se diví: Po kom je ten kluk, má takovou frkolu?), uši a oči. Ba, ty oči předčí oči starého pohyblivostí a výrazností, myslím, že spejblovský typ tu byl zdokonalen co nejčistěji.
A tak teď nastávají Spejblovi-otci vážné, velmi vážné starosti: vychovat synka, aby kráčel ve stopách svého slavného otce. A Ludva Novák? Ten teď právem bude moci říci, že má plné ruce práce: i Hurvínek jest jeho rukám svěřen. Ale půjde to, Hurvínek má všecky dispozice pro to, již jeho debut byl úspěchem, jakého snad dosud nedočkal se žádný dřevěný ani živý aktér při svém prvním vystoupení.
Došlo k tomu téhož večera, kdy autor loutky předal ji tomu, jemuž osud určil, aby teď mluvil Spejbla seniora i juniora. Obecenstvo nemělo ani potuchy o tom, co se přihodilo v zákulisí. A Spejbl hrál a zpíval jakoby nic. A najednou zase přikvačil, a že zase zazpívá. A v tom zpozoruje, že nemá své klubovky, representující se jinak jako docela obyčejná dřevěná židlička, na jevišti. A bez klubovky Spejbl nepěje, ne a ne. A tu si vzpomene (nahlas), že vlastně tento zkrátka dobře má teď ... no bude mu to pomáhati a posluhovati.
Spejbl volá do zákulisí ... a to se objevuje ...
Okamžik ticho, ohromení, potom potlesk, bouře potlesku, uragán ... Výbuch smíchu ... Obecenstvo třeští ... Po jevišti si to šněruje ... ale, ovšem, je to synek Spejblův, jakoby mu z oka vypadl ... Jde a nese klubovku ... A starý naň pyšně pohlíží, však znáte pýchu otcovskou ... Ale maličký se stydí, nedivte se, je po prvé na jevišti, po prvé, teprve nedávno ho vybalili z papíru ... Ale jak se stydí! Schovává se za otcův šos a kroutí očima ... A potlesk znovu propukává. Vyhrál to na celé čáře ...
Ale neúprosný otec hned začíná svou vychovatelskou funkci: učí kluka ukláněti se ... Smích nad smích ...
A ve středu potom už junior vystoupil se samostatným číslem. Po chlubném ohlášení otcově, že teď syn zapěje "píseň malého děcka" a po mnohých domluvách s panem popelníkem u klavíru v orchestru přihacuje Hurvínek, ukloní se a vyzvav pana kostelníka (vida, vida, už si tvoří sám nové termíny), aby zahudl, spustí, kroutě očima //: do, re, mi, fa, sol, la, si do, a zpět ://
Malé dítko ráno vstává,
lenosti se neoddává.
A ukloniv se odchází.
Tož tedy plzeňští mají o atrakci více. A to o znamenitou atrakci, jen počkejte, až se po prázdninách nahrnou do divadla zase děti, to bude teprve poprask! Ba, stěžoval si mi onehdy Kašpárek, nevytlačí-li ho ten malý z jeho posic. No, plzeňský Kašpárek se toho báti nemusí, a tak se jen můžeme těšiti, co tato trojice: Kašpárek a Spejblové, starý a mladý, natropí švand pro slezinu a člověčinu, která jest jim ze srdce vděčna za ten skvělý dar, jehož jí bohatě uštědřují: tož, smích, veselý smích, sůl a koření života.
Frank Wenig, Loutkář, č. 1./XIII. - 1926/27

*) V neděli 2. května 1926. Hurvínek poprvé vystoupil ve Spejblově obvyklém přídavku večerního představení Nešverovy komedie Počestný dům. - Pozn. red.

Zpočátku ten hoch nebyl tak roztomilý, jako je dnes. Měl dlouhý, ošklivý nos a nehezký obličej. Ale pod vlivem manželů Skupových zkrátil řezbář jeho nos na normální míru a Spejblovo synstvo bylo na světě.
Rozhovor s manželi Skupovými, sborník Lidé, věci, dobrodružství, Praha 1959

Původně nebyl Hurvín v žádném příbuzenském vztahu ke Spejblovi. Měl to být jakýsi kontrast dvou měšťáckých typů: Spejbl, jak už jsem řekl, pivní mudrc, a naproti tomu Hurvín, takový velkoměstský ferina. Teprve časem se z nich vyklubovali otec a syn, ale to si vlastně vymyslelo a jaksi vynutilo obecenstvo samo.
Z rozhovoru s prof. Skupou, Kultura č. 3./1957

3
Ministerstvo školství a národní osvěty Osvobozenému divadlu
Č. j. 162.271/29-V-1930
K Vaší žádosti ze dne 3. prosince 1929, aby Vám bylo sděleno, zda ministerstvo školství a národní osvěty pokládá Skupovo loutkové divadlo za umělecký útvar, oznamuje se, že ministerstvo školství a národní osvěty pokládá loutky Skupovy za výtvory umělecké, uznané za takové od umělců samých. Jeho Hurvínek a Spejbl zvlášť jsou charaktery zcela původně pojaté a udělané tak, že jsou dobovými typy. Skupa upravil si pro ně novou soustavu pohybovací, dal jim mimiku a scénické vystupování, takže jeho loutka nabývá téměř všech schopností živého herce v zevních prostředcích. Jeho loutky, kromě obou hlavních, nejsou nic trvalého, nýbrž mění se podle dobové potřeby a přinášejí si repertoir zrcadlící dnešní národní i kulturní prostředí. Provádění samo, dialogické i zpěvní, opustilo zastaralou techniku loutkových divadel a přetvořilo se na dokonalé herectví, jež propracovává postavy podle jejich povah. Umělecká práce, kterou Skupa ve svém divadélku vykonal a vykonává, vyrovná se příslušnou poměrností každé umělecké práci divadelní.
Za ministra: Dr. Zdeněk Wirth, v. r.

Materiály převzaty z knížky Pavla Gryma Divadlo dřevěných hvězd, Merkur, Praha 1990

Právě v průběhu onoho období (pozn.: r. 1918), kdy se divadélko Feriálek tísnilo v hotelu Waldek, rodil se v řezbářské dílničce Karla Noska (1850 - 1933) v Borské ulici č. 29 podle Skupových náčrtů nový loutkový typ - Spejbl. Jméno podědil podle přezdívky, kterou rozšafný otec Karla Kovala-Šlaise štědře udílel nešikům, hňupům a tupcům, první groteskní frakovou soupravu mu ušila Skupova teta Vilemína Kubešová. Spejbl se tedy zrodil prozatím jen výtvarně a konstrukčně a k dotvoření jevištního typu zbývala ještě více či méně dlouhá cesta.
A opravdu - Spejblův nástup na scénu probíhal po etapách a se zřejmými rozpaky. Poprvé setkal se Spejbl s obecenstvem na podzim roku 1920, kdy divadélko Feriálek našlo útočiště ve známém sálku Řemeslnické besedy v Prokopově ulici. Spejblův debut byl ostatně docela skromný a v podstatě němoherní - nový typ se tu uvedl jako neobratný hrazdař a slovní náplň výstupu obstaral svým komentářem Kašpárek.
Ani soubor se nedovedl hned rozhořet pro novou loutku a zejména "starověrce" přímo provokovala jeho stylizovaná grotesknost, tak vyzývavě kontrastující s přísně realistickou řezbou Novákových loutek. Však také Spejbl dlouho visel v zákulisí v opovržené a nechráněné osamocenosti, zatímco ostatní loutky byly vždy po představení pečlivě ukládány do šaten - a byly tu dokonce dvě zvláštní garderoby, jedna pro mužské, druhá pro ženské figury.
Skupa dával sice Spejblovi hned od prvních chvil jeho jevištního působení hlas a později - po Ludvíku Novákovi - i pohyb, zpočátku však se omezoval jen na to, že přiřkl této figuře hluboký hlasový rejstřík. Původní Spejbl spíše huhňal než mluvil a tíhnul spíše k nezávaznému futuristickému monologu než k vytváření vztahů k ostatním typům divadélka Feriálek. ...

V NEDĚLI 2. MÁJE 1926 objevil se na jevišti Feriálek z čista jasna klučina, který jako by Spejblovi z oka vypadl. Však se mu také zprvu říkalo Spejblátko nebo Spejblík a teprve dodatečně dostal jméno Hurvínek. Ke kmotrovství se hlásíval Karel Koval-Šlais, který už roku 1923 napsal dadaistickou pohádkovou fantazii o okatém děťátku s ploutvičkou na zadečku, které dostalo do vínku od sudiček nic víc a nic méně než trojnásobné hurrá. Zachovala se nám však - a právě v Kovalově pozůstalosti - Skupova dadaistická kresbička z roku 1923, kde vidíme už náznak Hurvínkovy okaté podoby a kde se objevuje i firemní označení "A. Hurvínek, ručně zpracovaná rochňátka".
Svou fysiognomií nezapřel sice Hurvínek pokrevní příbuzenství se Spejblem, jinak byl však cele nápadem i dílem Gustava Noska, který tehdy bydlel v Přemyslovské ulici, dílničku měl však u své sestry v Mánesově ulici č. 42. Tam se tedy narodil Hurvínek. Fistulkový hlásek dal mu hned při jeho prvních jevištních krůčcích Skupa, loutku vedl zprvu Ludvík Novák, od října 1927 převzala tu funkci na jednu sezónu Táňa Rozmarová a pak se Hurvínkova vahadla už natrvalo ujala Jiřina Skupová.
Šťastný nápad Gustava Noska, který rozřešil šestiletý problém Spejblova jevištního protihráče tím, že dvojice Spejbl-Hurvínek mohla přímo neomezeně těžit z vděčné a nestárnoucí tématiky generačního rozporu, tento nápad prospěl především Spejblovi. ...
Spejbl teprve nyní našel své nejpodstatnější charakterové i výrazové rysy ve svém - otcovství. Došlo tedy k poněkud paradoxnímu křížení vlivů - synek podědil sice po svém otci vnější rodovou podobu, zároveň však Hurvínek ne-li vytvořil, tedy zásadně dotvořil svého otce Spejbla.
Sám Skupa pokoušel se při nejrůznějších příležitostech - v novinářských článcích a interviewech, v programových brožurách svého divadla aj. - vysledovat a zachytit i vyjádřit pohnutky, které ho vedly k vytvoření Spejbla, a rekonstruovat tvůrčí záměry, které určovaly společenskou funkci tohoto karikaturního typu. Jenomže - jak už to obyčejně bývá při dodatečných analýzách - promítalo se do vzpomínek na Spejblovy začátky leccos z toho, co dozrálo teprve lety a zejména co vyplynulo teprve ze Spejblova vztahu k Hurvínkovi.
Spejbl vznikl původně jako typ převážně jen výtvarný, jako originální loutková forma prozatím bez náplně, bez vztahů, bez společenského zaměření, bez repertoární základny a dokonce bez ujasněného výrazu gestikulačního a přednesového. ...

Naproti tomu Hurvínek, zprvu jen košilatý, dostal brzo definitivní úbor, příznačný pro úpravně šacené chlapečky z "lepších rodin" - bílou halenku s krejzlíkem, krátké kalhotky se zelenými "kšandičkami" - a jedině dřeváčky tvořily pojítko s rodnou spejblovskou kostýmní tradicí. ...

Skupu-výtvarníka nám nakonec zabralo divadlo tak bezvýhradně, že od roku 1930 musíme vynakládat hodně umu i trpělivého hledání, abychom v kolektivním jevištním souhrnu objevili a průkazně určili prvky, složky a dílka pečetěná Skupovým přímým a výhradním autorstvím. Poměrně s nejmenšími potížemi se shledáváme při soupisu Skupovy scénografie, ať už máme na mysli herecké nebo loutkové divadlo, zato u loutek je už rozhodování velmi složité. Nehledě k sérii maňáskových hlav z roku 1921 a k několika marionetovým typům, které Skupa vytvořil od návrhu až po hotovou řezbu, omezoval se Skupa většinou jen na návrh, nechyběly však ani takové případy, že dával definitivní rysy už hotové loutce. Přitom však dovedl vždy plně a důsledně respektovat svérázný řezbářský rukopis loutek Trnkových a Vavříkových, i když si tu byl plně vědom toho, že tyto zcela svérázné výtvory jsou v nepopiratelném stylotvorném rozporu zejména s loutkami vzniklými v řezbárně Gustava Noska. Skupa dovedl dokonce z takového kontrastu těžit, jak to dokazovalo jevištní soužití groteskního Spejbla a Hurvínka s ostatními dřevěnými herci Skupova souboru.
(Jan Malík: Národní umělec Josef Skupa, SNKLU, Praha 1962)

INFORMACE K AKTUÁLNÍ SITUACI

SPOR DIVADLA SPEJBLA A HURVÍNKA A MĚSTSKÉHO ÚSTAVU SOCIÁLNÍCH SLUŽEB (MÚSS) V PLZNI

* Městský ústav sociálních služeb (dále jen MÚSS - příspěvková organizace města Plzně), řízený ing. G. Šlechtou, získal po příbuzné prof. Skupy jeho autorská práva k literárním dílům. Prof. J. Skupa byl především vynikajícím interpretem a je nesporným spoluautorem divadelních her, tedy děl literárních, ale není a nikdy nebyl autorem samotných loutek Spejbla a Hurvínka (výtvarných děl), ani jejich jmen. Divadlo autorská práva k literárním dílům prof. Skupy po celou dobu od jeho smrti (1957) respektovalo. Ze hry autorů Weniga a Skupy "Hurvínek mezi broučky", kterou divadlo 30 let z pietních důvodů uvádělo, byly dědicům prostřednictvím DILIE odváděny tantiemy. (V průměru šlo o částku 50 000 Kč ročně). Z důvodu nepřehledných majetkových práv jsme tuto hru od poloviny r. 1999 stáhli z repertoáru.
Z mimodivadelních projektů, jakým je třeba reedice Skupovských nahrávek u Supraphonu, nebo z vydávání knížek Skupou ilustrovaných, získává MÚSS honoráře bez toho, aby divadlo jejich vyplácení zprostředkovávalo.

* V roce 1999 je připraven k natáčení filmový projekt se Spejblem a Hurvínkem v hlavní roli. Právník o tom informuje i ředitele ústavu a za potvrzení, že ústav nebude vznášet jakékoliv námitky (byť se nejedná o dílo J. Skupy), nabízí finanční úhradu. MÚSS se s nabízenou sumou nespokojí a navíc, zřejmě inspirován vizí finančních toků, přehodnocuje dosavadní stanovisko. A jako jediný z postupné řady dědiců vznáší nárok nejen na skutečné dílo Skupy, ale prohlašuje ústav i majitelem autorských práv ke jménům Spejbl a Hurvínek, jakož i k výtvarným dílům obou loutek a nárokuje si rozhodování o jejich užívání a především na vysoké finanční odměny za udělení souhlasu s jejich užíváním. Z plánovaného projektu k velké lítosti divadla sejde.
Ústav je v pořadí třetím z řady dědiců a je pikantní, že předchozí dva dědicové, mezi nimiž byla choť Skupy, žádné podobné finanční požadavky a námitky nevznesli. Patrně proto, že jako Skupovi současníci byli dobře informováni o tom, že Skupa není autorem ani jmen S+H, ani samotných loutek. Přišel s tím až ústav, kterému toto dědictví takřka spadlo do klína bez jakýchkoliv zásluh a k odkazu Skupy nemá tu nejmenší citovou vazbu.

* Skupovo autorství. Divadlo disponuje nejen výpověďmi svědků, ale současně i úředními doklady a autentickou Skupovou korespondencí, která potvrzuje, že Skupa jména Spejblovi a Hurvínkovi nevymyslel. Domníváme se tedy, že MÚSS nemůže být majitelem něčeho, co prof. Skupa nevytvořil. Stejné je to i s postavami (čímž je míněno autorství loutkové podoby obou postav).
Hurvínek, jak je nejen historikům známo, byl vymyšlen a vytvořen řezbářem Gustavem Noskem. Ten hotovou loutku předal jako překvapení Skupovi. K vytvoření loutky Spejbla prý inspiroval Skupa autora a řezbáře Karla Noska náčrtkem, který se nedochoval. (Zde je třeba pro laiky poznamenat, že v loutkovém divadle náčrtek sám nezakládá právo k autorskému dílu dotyčné loutkové postavy.)

* Divadlo na tyto skutečnosti MÚSS upozorňuje. Dokonce je ochotné ke kompromisu. Ředitelka divadla H. Štáchová (dědička ochranné známky na S+H po Miloši Kirschnerovi) přichází (ne z právních, ale sociálních důvodů) s návrhem, že by jistá procenta výdělku z případných komerčních aktivit mohla připadnout i MÚSSu v Plzni. Ing. Šlechta i tuto nabídku odmítá. Nechce podíl, ale vše. Trvá na svém a zamýšlí požádat soud, aby byla ochranná známka H. Štáchové odejmuta. V takovém případě by však Divadlu S+H (kterému H. Štáchová tuto ochrannou známku postoupila k užívání) bylo znemožněno zamezit nevhodným komerčním aktivitám a hájit divadlo před možnými plagiáty, ke kterým by např. MÚSS, sledující pouze finanční zájem, mohl dát svolení. Pravým důvodem žaloby však je zjištění, zda soud přizná ústavu držbu i autorských práv ke jménům a samotným loutkám. Jedině v takovém případě by totiž ústav mohl realizovat svůj záměr rozhodovat o jejich užívání a požadovat za to odměny dle vlastního uvážení. Pro úplnost upozorňujeme, že ústav sám neposkytuje přímo sociální služby, ale jedná se o úřednický aparát realizující řídící činnost.

* Divadlo se obrací na radnici města Plzně (zřizovatele MÚSSu) - jmenovitě k primátorovi ing. Jiřímu Šnebergerovi a žádá o společné řešení, které by vedlo k urovnání sporu. Pomoc byla přislíbena, avšak radnice žádné kroky nepodnikla. Místo toho přichází vyrozumění soudu. Žalovaná je Štáchová a žalobcem MÚSS. Ředitelka divadla opět žádá radnici v Plzni o její stanovisko. Dostává se jí ujištění, že nikdo z nadřízených orgánů ústavu není o žalobě informován. Soudní řízení však nemohou zastavit, protože ústav je právním subjektem. Soudu by se však dalo předejít dohodou o narovnání a licenční listinou, na které by si obě strany dohodly oboustranně výhodné řešení. Poté by soudní pře byla bezdůvodná. Štáchová je opět ujišťována o vůli sporné strany neškodit divadlu. Dělá Plzni doma i ve světě bezplatnou reklamu.

* Před Vánočními svátky 2001 přijíždí do Prahy delegace z radnice, která se prohlašuje garantem smírného řešení. Sestává z vedoucího odboru kultury v Plzni V. Líbala, ředitele ústavů soc. služeb ing. R. Kozáka a účasten je i žalující ředitel ústavu Šlechta. Předkládají divadlu požadavky, které by znamenaly jeho likvidaci. (Jen pro příklad: Jednorázová odměna 400 000 Kč za to, že divadlo užívá ve svém názvu jmen Spejbla a Hurvínka. Pravidelná odměna 3 % z tržeb divadla, 15 % z užití děl J. Skupy, podílová odměna za užití postav kdekoliv - divadlo, televize, zvuk. nosiče, internet ... 3 % z čisté ceny prodejů a 16 % z prodejů díla Skupy. Částky se prý budou úměrně zvyšovat s růstem inflace. Za užití S+H od roku 1992, kdy ústav dědil, 300 000 Kč + 30 % ze sjednaných odměn do tohoto data.)

...

Tolik k financím. MÚSS však útočí i na uměleckou svobodu divadla. H. Štáchová se má za divadlo zavázat, že bude zachovávat typický "skupovský" charakter a podobu postaviček, jakož i Skupův hlasový projev. To je samo o sobě důvodem, proč se divadlo samo zlikviduje, neb bude nekoukatelné. Vždyť od narození Spejbla uplynulo více jak osmdesát let. Podoba jevištního projevu, podoba loutek samých i scénického řešení inscenací se změnila právě tak, jako se proměnil i humor sám. navíc hlas pana Skupy odešel i s jeho nositelem.
Dále se má Štáchová zavázat, že cokoliv s loutkami divadlo podnikne, musí konzultovat s ředitelem MÚSSu. Bude tedy v tvorbě vázáno na jeho laskavý souhlas. Bráníme se pomyslet, že vzhledem k jednoznačně pekuniárnímu zájmu ústavu bude souhlas podmíněn finanční odměnou. V konečném důsledku by se tedy Sociální ústav měl stát kulturním garantem umělecké tvorby divadla. Naplnění každého z jednotlivých požadavků by pro divadlo znamenalo jeho likvidaci.

* Celá situace doznává jisté absurdnosti, uvědomíme-li si, že město Plzeň, které dovolilo, aby existence divadla, které Skupa založil, byla ohrožena, vyhlásilo současně rok 2002 rokem J. Skupy a pozvalo Divadlo S+H, jemuž je upírána právní subjektivita, aby tuto akci slavnostně zahájilo.
Musíme se ptát: Co by chtělo město, kde Skupa začínal, slavit a z čeho by MÚSS chtěl profitovat, kdyby se divadlo nepostaralo o to, že se Spejbl s Hurvínkem po smrti prof. Skupy neocitli zapomenuti ve vitríně muzea?
Z piety k panu prof. J. Skupovi, jehož památku ctíme, jsme plzeňskou slavnost zahájili. Tímto však naše účast na veškerých dalších aktivitách, plynoucích z oslav, končí.

* * *

P. S. Poslední aktuální novinkou je skutečnost, že ředitel Šlechta zažádal Městský soud o předběžné opatření, důsledkem kterého by bylo zakázáno divadlu používat jeho ochranné známky až do vyřešení soudního sporu (ten by mohl trvat i několik let). Protože náplní ochranné známky je i umělecká činnost, znamenalo by to zastavení divadelního provozu. Městský soud tuto žádost zamítl jako bezpředmětnou. Ředitel Šlechta se však s touto skutečností nespokojil a podal si žádost k Vrchnímu soudu.

(Materiál redakci poskytlo Divadlo S+H)

GUSTAV ŠLECHTA, ŘEDITEL MĚSTSKÉHO ÚSTAVU SOCIÁLNÍCH SLUŽEB: "VŠECHNA PRÁVA PATŘÍ NÁM!"

Co je důvodem vaší žaloby?
Náš ústav je dědicem absolutních autorských práv po profesoru Skupovi a jeho manželce Jiřině Skupové. Tak zní notářské rozhodnutí z roku 1989. Paní Skupová, která se po manželově smrti v roce 1957 stala ředitelkou divadla a majitelkou autorských práv, koncem šedesátých let prohlásila, že tato práva odkáže Domovu důchodců v Plzni, tedy plzeňským seniorům pro zlepšení péče o ně. Její odkaz se naplnil až po smrti Skupovy sestřenice Marie, která zemřela v červnu 1988 a Jiřinu Skupovou tak přežila o osmnáct let. Tím přešla autorská práva definitivně na ústav, který jako organizace s právní subjektivitou spravuje a řídí domovy důchodců a zařízení pro seniory v Plzni. Přesto si ochrannou známku k divadlu nechal v roce 1994 zaregistrovat bez našeho vědomí a souhlasu tehdejší šéf Divadla S+H pan Kirschner, dnes je její držitelkou paní Štáchová. Na ni jsme proto loni po předchozích pokusech o dohodu podali žalobu a žádáme výmaz této ochranné známky. Dosavadní stav totiž hrubě zasahuje do našich vlastnických práv.

Podle Heleny Štáchové ale divadlo vaše autorská práva respektovalo a honorovalo...
Jsme vlastníky veškerých autorských práv. To se netýká jen produkcí Divadla Spejbla a Hurvínka, ale i vedlejších komerčních aktivit, které s těmito loutkami souvisejí - například jejich další výroby za účelem prodeje, tiskovin, knih, audio a videomateriálů, desek, kazet, propagační, vzdělávací i zábavní činnosti a dalších. Z těchto finančních zdrojů žádáme oprávněný díl, stejně jako právo rozhodovat, jak bude s loutkami nakládáno. Paní Štáchová přitom zúžila naše práva jen na jedinou divadelní hru "Hurvínek mezi broučky", za jejíž uvádění nám nechodily honoráře 50 tisíc korun ročně, jak ona říká, ale nejvýše deset až dvacet tisíc. Tedy almužna. A poslední roky nám neplatila už vůbec nic.

Co říkáte argumentu druhé strany, že Skupa nebyl autorem Spejbla a Hurvínka, a proto se na ně vaše autorská práva nevztahují?
To je opovážlivost, autorství profesora Skupy je nezpochybnitelné...

Divadlo se podle slov ředitelky cítí vašimi nároky ohroženo. Prý jste dokonce požádali soud o předběžné opatření, aby nemohlo ochranné známky do vyřešení sporu používat?
My nikoho neohrožujeme, do uměleckého provozu divadla zasahovat nechceme. To je nesmysl. Žádost o předběžné opatření je věcí našich právníků. Podle nich prý s provozem divadla nesouvisí.

Helena Štáchová tvrdí, že v řadě dědiců jste první, kdo vznáší finanční požadavky.
Že se moji předchůdci ve vedení ústavu o dědictví příliš nezajímali, byla chyba. Já jsem po nástupu do funkce ředitele v roce 1996 cítil naopak povinnost tuto kauzu otevřít. Využitím autorských práv chceme získat prostředky pro zlepšení života starých lidí, jen v Plzni se staráme o téměř dva tisíce seniorů. Pokud jde o toto licenční smlouvy z loňského prosince, vypracovali ho nezávislí odborníci a my jsme byli připraveni jít na kompromis. Očekávali jsme od paní Štáchové protinávrh. Ten nepřišel. Proto musí spor vyřešit soud.

Z rozhovoru s ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka Helenou Štáchovou Za Spejblem a Hurvínkem si stojím a budu stát!

Věc má být řešena soudně. Co by pro divadlo znamenal rozsudek ve prospěch Městského úřadu sociálních služeb v Plzni? Co budete dělat v případě, že soud přiřkne vlastnická práva úřadu, který se o ně hlásí? Pokusíte se domluvit na podmínkách jeho dalšího provozování nebo byste uvažovala o například založení jiného divadla?
Abych pravdu řekla, vůbec o tom nechci přemýšlet. Věřím, že soud rozhodne dle předložených dokumentů, které mluví jednoznačně v náš prospěch. Ale chcete-li ode mne kalkulaci, co by nastalo v případě hororové vize; odvolali bychom se a žádali si přešetření. Kdyby všechny pokusy zklamaly, musel by se do sporu zapojit náš zřizovatel - hl. město Praha, případně i ministerstvo kultury, a to by bylo nuceno se zřizovatelem MÚSS - Plzeň dohodnout pravidla tak, aby divadlo nebylo poškozeno finančně a současně aby mohlo obhájit svou tvůrčí svobodu. Jinak by totiž pracovat nemohlo.

Umíte si představit, že byste "dělala" divadlo například s jinými loutkami?
Tato otázka souvisí s těmi předchozími. Kdyby se mělo stát divadlo svojí tvorbou, možností svobodného rozhodování i financemi závislé na jakémkoli ústavu, pak by nikdo z nás v divadle nebyl ochoten na takovéto podmínky přistoupit a museli bychom uvažovat o jiném řešení. Jsem přesvědčena, že máme dostatek tvůrčí potence, abychom mohli založit zcela jiné divadlo nebo divadlo na stejném principu. Využili bychom hranice, kterou dává autorské právo, a naše hrdiny bychom poněkud pozměnili ve jménu a jejich exteriéry by zaznamenaly jistý výtvarný posun a hrálo by se dál.
Myslím, že to, co dělá kupříkladu Hurvínka Hurvínkem není velikost dřeváků nebo barva kšandiček, ale jeho charakter a příběhy, kterými oslovuje naše velké i malé diváky nejen u nás, ale i ve světě. Mánička by se svého kamaráda rozhodně nevzdala a nepřišla o něj, ale díky dědicům, o kterých nebohý Skupa neměl ani tušení, by skončila svoji existenci světově ojedinělá rarita, která okouzluje svět svou takřka románovou historií a i tím, že prokázala svou životaschopnost po dlouhých 76 let (od té doby jsou Spejbl s Hurvínkem spolu).

Co má divadlo v nejbližší budoucnosti v plánu? Může být případným soudním sporem či nesouhlasem ze strany městského ústavu divadelní činnost bezprostředně ohrožena?
Velmi podstatně. Bylo nám sděleno, že ředitel Šlechta zažádal u městského soudu o předběžné opatření, v důsledku kterého by divadlo nesmělo užívat své ochranné známky až do soudního rozhodnutí (což může trvat i několik let). Vzhledem k tomu, že jednou z náplní těchto známek jsou i umělecká vystoupení Spejbla s Hurvínkem, je zřejmé, že by divadlo muselo zastavit i svůj provoz. Soudkyně tuto žádost odmítla jako bezpředmětnou. To však panu ing. Šlechtovi nestačilo a podal odvolání k vrchnímu soudu. Čekáme na jeho rozhodnutí a klademe si otázku, o co vlastně panu řediteli doopravdy jde. O peníze pro úřad, který spravuje, či o snahu poškodit divadlo jakýmkoliv způsobem? Odpověď ponechám na čtenářích.
Divadlo plánuje v květnu premiéru pro dospělé diváky "O myších a loutkách". V nejbližší době natočíme již šesté CD z "historické řady" s názvem "Hurvínek a Marie Terezie". Poté, 16. a 17. 2. divadlo odjíždí na své pravidelné hostování v Berlíně s pohádkou "Hurvínkova kouzelná flétna" a s představením pro dospělé, které jsem napsala, "Hurvínkův výlet do 21. století". Museli jsme odříct lákavé pozvání do Brazílie a Itálie, protože v době konání - v letních měsících, natáčí divadlo třináctidílný seriál Večerníčků "Hurvínkův rok".

-col-
(ŠESTKA, ÚNOR 2002)