Činoherní klub uvádí: v dubnu 2009
Přehlídka amatérských divadelních souborů v roce 2009 se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
DIVADELNÍ KLUB JIRÁSEK ČESKÁ LÍPA
František Zborník: PENSION
Komorní komedie pro dvě dámy, dva pány a dva bicykly.
Neděle 19. dubna
Režie: František Zborník / Scéna a kostýmy: Kateřina Baranowska / Hudba: Bohumil Myslík / Vladimíra Zborníková, Karel Bělohubý, Tereza Lačná, Miki Vik.
Jan Císař / Co jsem to viděl :
Večer jsem pak viděl scénický tvar, jenž vstupoval na půdu imaginativní symboliky.
Dalo by se to nazvat ještě jinak – třeba na půdu archetypů nebo obrazného myšlení a vidění, jehož podstatou není kauzální následnost, ale simultaneita, synchronismus nebo také významová koincidence. Ale o to pojmenování tolik nejde; chci jím jenom vyjádřit to, že František Zborník se režií a textem své hry Pension pustil na pole, které se pohybuje ve zcela jiném řádu, než tom, na nějž jsme zvyklí. A tím nám všem způsobil potíže, protože sám má s dobýváním této pevnosti problémy. Pokusím se to popsat a interpretovat co nejjednodušeji. Na počátku to vypadá, že jde o běžný trojúhelník – jedna žena mezi dvěma muži, kteří se sejdou po letech v pensionu Eden. Jenže dost brzo pochopíme, že ten penzión Eden je věčnost, že ti muži jsou po smrti a že ty dvě ženy – matka s dcerou – patří sice do řádu vzpomínek, ale že jsou cosi více; v průběhu hry stále více vystupují do popředí jisté rysy, které nabízejí to, co se dá nazvat archetypem ženství a tak postupně dospíváme k tomu, že ti muži jsou zřejmě archetypem mužství. A že se to odehrává v tom posmrtném světě, abychom se odpoutali od konkrétní pozemskosti a vpluli do vod transcendentální metafyziky, v nichž fungují především symboly, které už nepoukazují k nějaké určitému, konkrétnímu jevu, ale ke světu fikce a imaginace. Jenže: ta konkrétnost, určitost, jednoznačnost pojmenování ve scénickém tvaru trvale existuje, pořád jsou tu odkazy označující něco naprosto určitého, reálného.
Většinou se tyto odkazy vztahují k příběhu onoho trojúhelníku, stále se vnucují otázky spojené s jeho průběhem. Prostě scénický tvar nám nabízí nejčitelněji a nejhmatatelněji kauzální souvislosti v časové následnosti; vypadá to jako střídání minulosti a přítomnosti, vzpomínek a právě probíhajícího děje. Jenže tak se ruší ta simultaneita, která vyžaduje syntetické obrazné vidění, souběh všech významů v symbolické rovině, jež má ten archetypální, metafyzický význam. Nemůžeme luštit, jak probíhal onen trojúhelník a např. to, kdo z obou mužů byl otcem dcery – potřebujeme uchopit celistvě a přitom ze všech stran totální smysl složitého a mnohostranného vztahu mužů a žen.
Mluvím-li o scénickém tvaru, myslím tím celek tvořený textem i jevištním provedením, jež nám dovolují vstoupit do světa imaginativní symboliky, porozumět jejímu hlubinnému kódu a uchopit její obraznou archetypální podstatu, která vždycky bude obrazná nikoliv pojmová. A tohle zatím nefunguje. Ani jevištní realizace textu při vší kvalitě jednotlivých prvků a řady situací zatím nedosahuje této epifanické roviny. Epifanie, jak známo, je v náboženské oblasti zjevení, které prostě už tím, že je, vyjadřuje jakousi jinak neuchopitelnou a pojmy nevyjadřitelnou podstatu. Dnes s tímto pojmem pracuje i teorie umění – rozumí se tím estetický jev, jež právě už pouhou svou existencí vyjevuje, manifestuje svůj smysl. O tohle by mělo jít v této inscenaci; použité výrazové prostředky by neměly jako znak poukazovat k ničemu jinému než právě k sobě samým jako projevům fiktivního světa, do něhož autor a režisér Zborník uložil svou představu o mužském a ženském elementu. A to se bohužel neděje, příliš mnoho referencí, odkazů míří jinam, k reálnému světu a jeho reálným postavám a jejich příběhům. Omlouvám se za tento výklad, jenž je teoretičtější více, než je zdrávo. Ale chtěl jsem tím také – a možná hlavně – říci, že se touto inscenací pustil František
František Zborník a Divadelní klub Jirásek z České Lípy se pustili do tvorby, která přestupuje běžné konvence amatérského divadla a rozšiřuje jeho působnost na pole sice krajně obtížné a náročné, ale o to potřebnější a zajímavější.
DIVADLO BEZ STŘECHY VYŠKOV
Jean Cocteau: DVOJHLAVÝ OREL
Jedné noci se v záři blesků objeví v okně královského hradu vrah-anarchista. Jeho plán zabít královnu selže. Královna ho policii nevydá, stanoví však ďábelskou třídenní lhůtu. V té buď zabije on ji nebo ona nechá zabít jeho.
Neděle 26. dubna
Překlad: František Hrubín / Režie: Radoslav Mesarč / Dramaturgie Vladimír Golda / Scéna a kostýmy: Marie Šimková a Radoslav Mesarč / Světla: Přemysl Ševčík / Zvuk Jaroslav Štark
Hrají: Adriana Roučková, Tomáš Béza, Petra Šarhanová nebo Iveta Adámková, Lukáš Tvrďoch, Alois Kummer, David Růžička, Olga Pitelová.
V květnu 2008 se DBS s představením Dvojhlavý orel probojovalo přes Krajskou přehlídku v Hodoníně a národní přehlídku Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008 přímým postupem z 1. místa na 78. Jiráskův Hronov
Jan Císař / Co jsem to viděl:
Ten třetí den jsem dopoledne viděl režírované, režisérské vysoce stylizované divadlo. To režírované znamená, že celek té inscenace Cocteauova Dvojhlavého Orla, s niž se představilo Divadlo bez střechy z Vyškova i každý její detail je podroben důsledně režijní koncepci, roste z ni a je samozřejmě zároveň pro diváky jejím nositelem. Ten pojem režisérsky potom tento podíl režiséra ještě stupňuje. Je to až podivuhodně, jak je všechno do poslední částečky umístěno do prostoru, jak je každá akce herce od hlasu až po gesta a mimiku důsledně komponovaná, jak funguje celkově umístění a celkový pohyb herců – tedy mizanscéna – v přesnosti a promyšlenosti, za niž je vždycky cítit vůle režiséra, jenž toto chce a takto tvoří styl inscenace i její sděleni. A tím stylem je stylizovanost – tj. jista zřetelná a patrna míra umělosti, která se díky onomu režijnímu vedeni a režisérskému záměru promítá opět do všeho.
(...) Nezapírám, že tato hyperbolizovaná míra stylizace na mne občas v některých chvílích působila jako dekorativnost či ornament a vtiskovala tak představeni raz sice dobře provedeného a účinného, leč přece jen chladného a vypočítaného kalkulu. Režisérismus tenhle rub má. To však nemění nic na tom, že duch a styl, v němž je inscenace tvořena a stvořena, je na amatérském jevišti záležitosti výjimečnou a vysoce nadprůměrnou.
Vstupenky za 90 Kč lze zakoupit v pokladně divadla Ve Smečkách 26, Praha 1 nebo na www.cinoherniklub.cz.
Těšíme se na shledanou v Činoherním klubu.
Zdroj: radvan.pacl@cinoherniklub.cz
