Činoherní klub uvádí: v první polovině listopadu 2010
Činoherní klub uvádí:
Divadlo Jesličky
(stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / soubor JEZLE)
SEN O P.
Na motivy divadelní hry maďarského dramatika Zoltána Egressyho Portugálie.
Neděle 7. listopadu v 19.30 hodin
Režie: Ema Zámečníková / Scéna, kostýmy: soubor Jezle / Hudba: Josef Suk / Komentáře fotbalových zápasů Radia Bohemka, Saudade Nitin Sawhney / Hrají:Magda Vokurková, Ondřej Souček, Lucie Burgrová, Vladimír Erbs, Tomáš Saidl, Tom Jirka, Anna Součková, Patrik Marek, Šárka Ziková.
Divadlo Jesličky lze považovat za velkou mimořádnost. Ne každá základní umělecká škola v Česku má tak velký literárně dramatický obor jako ZUŠ Na Střezině a ne každý LDO má svou scénu, ke všemu ještě vybavenou tak, že by ji mohl závidět leckterý profesionální soubor. Také si pedagogové a žáci této vymoženosti velmi považují, v divadle se hraje pravidelně třikrát do týdne. Divadlo Jesličky se tak zapsalo za své dvacetileté existence nastálo do podvědomí královehradeckých občanů a divadelních festivalů a přehlídek. Je i líhní talentů - jeho žáky, herce, režiséry, scénografy, dramaturgy a dal., lze potkat na všech uměleckých školách a českých jevištích po celé republice.
Soubor JEZLE se zformoval z absolventů LDO a dalších zájemců, převážně vysokoškolských studentů. Složení se neustále měnilo a mění – nejvíce právě odchodem na studia DAMU, JAMU apod., nicméně stávající sestava je již, až na pár změn, neměnná několik let. Proto se mohl soubor pustit i do inscenování náročnějších předloh. Po Portugálii sáhl (výběr probíhal kolektivně) před 2 lety. Nadšení bylo bezmezné – hra se strefila do typů a složení souboru a do stávající nálady v kolektivu.
V současné době JEZLE vyrazil se Snem o P. do českých hospod, kde je velmi vděčně přijímán nejen kulturními návštěvníky, ale i štamgasty, alkoholiky a náhodnými kolemjdoucími, kteří by do divadla nikdy nešli. Snad proto, že je tak věrným obrazem…
ČMUKAŘI / Turnov
ZA KAŽDÝM ROHEM JESKYŇKA
Umně se podařilo do jedné pohádky pro děti i dospělé spojit tři známé texty: o Smolíčkovi, o Červené Karkulce a Perníkové chaloupce.
Ve středu 10. listopadu v 10.30 hodin
Dramatizace a režie: Kolektiv souboru / Loutky: Romana Zemenová a Daniela Weissová a kolektiv / Scéna: Jaroslav Ipser a kolektiv.
Umně se podařilo do jedné pohádky pro děti i dospělé spojit tři známé texty: o Smolíčkovi, o Červené Karkulce a Perníkové chaloupce. Všechny postavy z těchto známých pohádek žiji v jednom lese, proto má děj také zajímavé rozuzlení. Jako už tradičně je představení ideální pro smíšené publikum. Děti se pobaví a dospělí si přijdou na své. Ale nebojte se přijít i bez dětí. Nebudete litovat.
Loutkářský soubor ČMUKAŘI, původně zájmová činnost mladých při Osvětové besedě v Modřišicích, se po vzájemné dohodě se zřizovatelem v roce 1997 definitivně přestěhoval do Turnova. Vůdčí postavou byl od počátku Jaroslav Ipser, po několika letech i Daniela Weissová a později Romana Zemenová - všichni setrvávají.
Za 33 let vytvořili přes šedesátku drobnějších i větších kusů sdružených do 48 inscenací. V prvých třech letech patnáct, v 80. letech průměrně dvě ročně, od roku 1990 jednu. Většinou dvou, někdy tří a výjimečně vícečlenný soubor hrává pro všechny věkové kategorie kolem 50 představení ročně. Nespecializují se na určitý, předem daný druh loutek, nýbrž hledají pro vyjádření svých záměrů optimální prostředky. Někdy jsou to marionety na drátě, maňásci, tyčové loutky či manekýni, někdy metaforicky využívané předměty.
V hlavním programu LOUTKÁŘSKÉ CHRUDIMI se poprvé objevili v roce 1982 se svou devátou inscenací, Dračími pohádkami, a hned za ni obdrželi cenu, následoval 1984 Vodník, 1985 Frejíř, 1986 Jak Kašpárek… Po létech zrání triumfovali svým vrcholným „triptychem“ Lárk íčičok (1991), Léčba neklidem (1992) a Medvídek Pú nebo tak nějak (1993).
V něm rozvinuli na látkách moderních pohádek či povídek své cítění „suchého“ humoru. V následující období, v němž D. Weissovou převážně zastoupila Romana Zemenová, vznikly inscenace využívající poznaných principů a nabytých dovedností především hereckých a loutkohereckých: Dobrá rána (1994), 7 trpaslíků a Sněhurka (1996), Kašpárek chodí pěšky (1999). Znovu si též na LCH zopakovali starší inscenace: Sadoděde, Sadoděde (1997, původně 1988) Pletené pohádky (2000, vznik 1982), Dračí pohádky (2002, vznik 1982), Kam se poděly kočičí jazýčky (2003), Zvyřátka za to nemůžou (2007), Za každým rohem Jeskyňka (2009). Hráli též na všech 6/S/hledáních, Přeletu nad loutkářským hnízdem, Faustování, Čechově Olomouci, Litvínovském festivalu loutek, FEMADu, Jiráskově Hronovu, Kopřivě, jako host na Kaplickém divadelním létě, Scénické žatvě v Martině aj. Vystupovali též v NDR, Bulharsku, Maďarsku, Portugalsku, Francii, Španělsku, Polsku, Indii a SRN.
Záhy začali Čmukaři rozvíjet své autorské divadlo – což neznamená, že byli nutně původními autory, jde o autorství inscenační, tj. takový vstup do struktury původního textu a jeho převedení na jeviště, kdy by už nebylo pravdivé, ani slušné uvádět jako autora (jen) autora předlohy. Po počátečních klasičtějších dramatických textech pohádkového rázu se brzy přeorientovali spíše na adaptace textů prozaických. Pohádek se nezříkají dodnes. V jejich rámci i mimo něj našli od začátku devadesátých let svoji „parketu“ v anglickém (mnohdy černém) humoru až hororu, absurditě, anekdotickém nonsensu, v paradoxech života. Čmukaři – především ústřední trojice Jaroslav Ipser, Daniela Weissová a Romana Zemenová – vyzráli jak ve svém herectví gagu, tak v dramaturgickém a režijním uchopení prozaických předloh, k nimž zejména v Medvídkovi Pú přidávají navíc i pozoruhodná metaforická řešení ve scénografii. Čmukaři posunuli v českém loutkovém divadle úroveň groteskního loutkoherectví a herectví.
Těšíme se na shledanou v Činoherním klubu.
Zdroj: radvan.pacl@cinoherniklub.cz
