Co bylo předtím a co potom?
Ronald Schimmelpfennig není pro pravidelné návštěvníky divadla Komedie úplně neznámý. Činoherní studio z Ústí tu předvedlo jeho hru Arabská noc.
Výběr autora je plně v souladu se specializací Komedie na středoevropský repertoár, čímž se pokouší překonávat bariéry v jazyce, čase i prostoru. Průkopnická cesta není snadná, ale divadlo už slaví v tomto směru značné úspěchy. I díky stálému hereckému zázemí se lze soustředit na specifická podání her.
Režisér Pařízek navrhl i scénu, která ve své jednoduchosti nepřebíjí statické pojetí hry a stává se pouhým pomocníkem pro herce. Pouze tušíme dřevěné bloky, které nic neilustrují, nic nepomáhají pochopit. Slouží herci. To ovšem nevadí, naopak umožňuje divákovi plně se soustředit na výjimečné dialogy, mnohdy vedené v monologickém duchu. Napsaná hra zpočátku stěží realizovatelná na jevišti si vyžádala zásadní dramaturgický zásah, Pařízek škrtal a přeskupoval, herci museli výrazně interpretovat. Z celého projektu dýchá pokora a láska k divadlu a zároveň výrazné sdělení.
Samotná inscenace se jeví mozaikou lidských osudů, jednotlivců i dvojic, které jako puzzle zapadají do sebe, aby se po vystřízlivění emocí zase přeskupily jiným překvapujícím způsobem. Hra nevypráví konkrétní příběh, spíše vyzdvihuje určité fragmenty života a ponechává na fantazii nebo zkušenosti diváka, jak s nimi naloží.
Hra nás přivádí do jakéhosi hotelu, kam se uchylují bezejmenné postavy, což umožňuje divákovi pocit ztotožnění nebo naopak nesdílení. Hodlají zde učinit zásadní krok z minulosti do budoucnosti. Přítomnosti je vyhrazena nejistota, pomsta, hledání, nenacházení, zvědavost, touha, očekávání, prázdnota, ambice .....
„Téměř třicetiletá žena“ se chystá po jedenáctiletém klasickém vztahu k první nevěře a v sie osobě vysvětluje své pohnutky. Na závěr zjišťuje, že napínavý a vzrušující okamžik ji utekl jako pára nad hrncem a zůstalo kruté a tupé vystřízlivění a prázdnota.
„Muž z jiného města“ ji uniká skrz prsty.
„Její přítel“ zrovna tuší nevěru (přece žádná žena nemůže být věrná, a konec konců, věrnost se nedá dokázat,že?) a v rámci narovnání vztahů a jisté rovnoprávnosti si nabrnkne náhodně přicházející lehkou děvu, pardon, kosmetickou poradkyni. Ale ani tato pomsta ho nevynese do nebes. Dívka též prožije zklamání, neboť touží po trvalém vztahu a její věčná otázka: „ proč to jiní mají lehčí?!“ zůstává nezodpovězena. Odpověď nepřichází.
Základem představení zůstává vyprávění, jisté obnažení myšlenek, a to i těch, které si obyčejně necháváme pro sebe. Anonymní postavy vstupují do vztahů, od kterých si mnoho slibují, ale jakoby už na počátku věděly, že z toho nic nebude, snad jen výčitky svědomí a frustrace. Po citovém výboji směřujícímu k nepoznanému, ale dobře známému nebo tušenému, opět padají na zem, do zaručeně spolehlivého života. Není úniku.
Herci předvedli standartně uspokojivý výkon, nelze nikoho vyzvednout. Hráli vyrovnaně s vědomím přednosti kvalitního kolektivního podání. Směšně sympaticky působila mrňavá a stydlivě závislá (na příteli i alkoholu) G. Míčová se svým vysokánským partnerem. Ten svou pomyslnou převahu dokázal potvrdit i fackami tomu drobečkovi. Trochu z lidské spodiny přiblížila V. Hybnerová, kouzelně kráčející ve vysokých botách, bravurně je rozepínající, aby zkrátila utrpení z nešikovnosti chtivého partnera.
Představení teče klidnými, až pomalými meandry pulsujícího života. Dává prostor divákovi, aby do děje pronikl a mohl ho sledovat společně s herci a sám si odpovídat na otázky, jak by se v předváděných situacích zachoval. Není nucen odsuzovat, hodnotit ani postavy litovat, jen se podívat do zrcadla.
Zdroj: Jindřiška Kodíčková, JindriskaKodickova@seznam.cz
