Deníky Kryštofa Kolumba – další premiéra v Městském divadle Zlín
Sedm otázek Petru Štindlovi, režiséru inscenace Deníky Kryštofa Kolumba, jejíž premiéra se koná ve zlínském Městském divadle 8. března 2003 v 19 hodin ve Velkém sále.
Zvolil jste zajímavé téma, které určitě vyžadovalo hodně práce pro divadelní vyjádření. Jak jste ho pojal, koho jste přizval ke spolupráci?
Je to především příběh jednotlivce. Prostý, i když neobyčejný lidský osud v jedinečných okolnostech. Cesta z naděje a touhy do beznaděje a zapomenutí. O člověku, který věří, že svět existuje i dál, než mezi Vizovicemi a Otrokovicemi, že sahá tam, kam on chce vidět. Ne každý je si toho vědom. Ne každý je ochoten na tohle přistoupit. Česká sebestřednost je příšerná. Zaprděnost, mělo by se říct. Ta hra by měla být dojemná pro duši a krásná pro oko; to výtvarné statické stvořila Kamila Polívková, to výtvarné dynamické stvořily Halka Třešňáková a Bára Látalová.To jsou známá jména ve svých oborech. Velmi. A mnoho dalších skvělých lidí se na tom podílí. A herci naši zlínští především. Pyšná, Leicman, Daňková, Randár, Matasyo…Pětatřicet postav se tam objeví. Nemůžu všechny jmenovat, i když si to skoro všichni zaslouží.
Myslíte si, že se vám podařilo přenést své představy na jeviště?
Ne. Nikdy mé představy se na jeviště nepřenesou cele. Ale snad to, co se tam dostane, bude dostatečně zajímavé.Teď se trápíme s nedostatkem času, mnoha nemocemi typu A i B, malým či naopak velkým množstvím alkoholu v krvi, rozervanými srdci a tekoucími nervy, mezitím přemýšlíme, kdo je vlastně v divadle kapitánem… Tak to bývá.
Jak byste hru charakterizoval a kterým věkovým kategoriím je určena?
Je určena všem, kteří chodí do divadla rádi a samostatně. Kteří tam nechodí organizovaně, kteří se divadla nebojí, nemají strach z jeho chladné naleštěnosti a nechávají se rádi překvapovat. Všem, kterým se líbí tajemství a magie a jemný smích a lehký smutek. A charakterizovat ji? Inu, příběh od narození do smrti. A taky něco mezi tím se děje, takové podružnosti, jako že někdo objeví nový svět. Najde ztracený ráj. Pomůže ho zničit. A trápí se. Hra je o štěstí a o trápení. Ale nečekejte, že všechno odpovídá tomu, co se učí v dějepisu.
V inscenaci mají vystupovat Kolumbové dva – mladý a starý, má to být určitá retrospektiva. Čemu bude sloužit?
Jako každá retrospektiva. Pohledu zpět. K ničemu jinému retrospektiva sloužit nemůže.
Autor scény navrhl zajímavé prvky, jejichž realizace nebyla snadná.Nakolik se vám podařilo všechny své představy uskutečnit?
To jsem již říkal výše. Jsou tam věci obtížně vyrobitelné a věru že jsme se o to snažili, všichni ti úžasní lidé v dílnách a krejčovnách, spousta práce s tím byla, abychom diváka hýčkali a překvapili. Já to opravdu nechci vyjmenovávat, snad stojí za to přijít se podívat. Po pravdě, právě dnes jsem se dozvěděl, že jedna z těchto originalit, a to myslím bez vší pýchy, je velmi ohrožena, že chemie je silnější než lidský mozek nepřipravený. Snad to dopadne dobře.
Můžete aspoň prozradit další podrobnosti – různé technické pomůcky, druh hudby, kostýmy…
Kostýmy budou jistě nádherné. Zvláštní. Polonahé Indiánky. Zlatý plášť. Flotila lodí projede přes scénu. Nenuťte mě dělat takhle trapně reklamu. Hudba… Mně osobně se líbí. Dělal ji Karel Albrecht, vystudoval skladbu na JAMU, tak tomu rozumí. Jazzový pianista je to skvělý. Ale tahle hudba bude jiná. Pořád dokola si ji pouštím a je mi líto, že tam nemůže být všechna. I tak je jí tam hodně. Ale nezpívá se. To ne. Snad se dá někdy tiše poslouchat. Ale spíš bude sloužit celku. Jako scéna, jako ty kostýmy. Jako herci. Jako ti skrytí technici, kteří to všechno ovládají. O nichž divák nemá nic vědět. Hra je skutečně napsána podle Kolumbova deníku. A je také zpracována jako poskládaný deník, který sahá až k dnešku. Přitom je to blízce předvedený plnokrevný osud. Pět set let staré věci prožíváme i dnes. Dotýkají se nás, aniž to víme. A s tou technikou… Málokdo si už píše deník. Věci se zaznamenávají jinými medii. Tak pracujeme i my.
Má inscenace sdělit nějaké poselství k současnému lidstvu? Jaké?
Bože! Že bych si dával nárok něco sdělovat lidstvu…to fakt ne. Ježíš Kristus se něco snažil sdělit a stejně to moc nefunguje. Každá inscenace mluví přece jenom ke svým divákům, buď si to v ní najde, nebo ho aspoň pobaví, nebo otráví. Otrávit nikoho nechci. Není ani důvod. Příběh je prostý, jednoduše sledovatelný. Mělo by se hledět na to, jak je vyprávěný. Srdečně i se lehkým strachem všechny zvu. Kolumbus se plavil do Ameriky 64 dnů. My jsme na to měli 62 dnů. Je to skoro stejné. Skoro. To je poselství.
