DIK – Divadlo Pražské konzervatoře připravuje na listopad 2004 dvě premiéry

premiéra 1.listopadu 2004

Režie se ujal Michael Tarant, překlad: Ivo T.Havlů, scéna: Dana Hávová, kostýmy: Aleš Valášek

Hrají: Zuzana Štalmachová, Romana Goščíková, Jiří Krejčí (5. ročník), Anna Fixová, Marie Málková, Filip Tomsa

Americké divadlo zaznamenalo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. Století nástup nové vlny dramatiků. V ní patřilo k největším překvapením jméno mladé autorky Beth Henleyové, která sklidila mimořádnou sérii vavřínů hned za své první dílo uvedené na profesionální scéně. Zvítězila s ním ve Velké americké soutěži o nejlepší hru (Louisville 1979), získala Cenu Kruhu newyorských divadelních kritiků za nejlepší americkou hru roku 1981 a především proslulou Pulitzerovu cenu za drama. Tento úspěch byl znásoben dvojím rekordem – v historii „Pulitzera“ to bylo poprvé, co byl udělen nějaké hře dřív, než pronikla na Broadway, a Henleyová byla ve své době nejmladší dramatičkou, která ho získala.

Oním titulem, který své autorce vydobyl tolik slávy, byla hořká komedie Zločiny srdce (Crimes of the Heart). Je příběhem šesti dosud mladých lidí, poznamenaných už prvními životními šrámy. Nezapírá ovlivněnost dílem A. P. Čechova. Cítíme tu zejména ohlas jeho Tří sester. Protože dějištěm je zapadlé městečko Hazlehurst kdesi na americkém Jihu, atmosféra nám zároveň připomíná dramata Tennesee Williamse. Jde o prostředí, které Beth Henleyová

( celým jménem Elizabeth Becker-Henleyová) důvěrně znala. V jejím životopise můžeme pro Zločiny srdce vystopovat celou řadu inspiračních zdrojů. Hra je situována do státu Missossippi, jehož hlavním městem je Jackson, kde se také autorka v roce 1952 narodila. Otec byl advokát – jako Barnette Lloyd -, matka byla herečka. Henleyová měla tři sestry. Stejně jako „její“ Meg se poměrně brzy rozhodla opustit domov a věnovat se umění. V jejím případě divadlu. Vystudovala Jižní metodistickou univerzitu v Dallasu ve státě Texas a pak působila jako herečka a současně se pokoušela psát. Její prvotinou je aktovka To je mi smutek z roku 1973, prvním celovečerním titulem pak jsou právě Zločiny srdce. Vznikly pro louisvollskou společnost Actor Theatre v roce 1979, o rok později byly uvedeny ve čtyřech jiných amerických divadlech a za další rok dobyly New York. Evropská premiéra se konala záhy nato v Londýně a relativně brzy se hra dostala až k nám – poprvé ji nastudoval režisér Ladislav Vymětal na tehdejší Nové scéně Národního divadla v Praze v roce 1984. Odtud se rozběhla po mimopražských jevištích. Je ovšem zajímavé, že přes její nesporný úspěch u českého publika k nám zatím žádné další dílo Beth Henleyové neproniklo.

V USA se Zločiny srdce dočkaly v roce 1986 i filmového zpracování. Režisér Bruce Beresford obsadil do hlavních rolí Dianu Keatonovou, Jessicu Langeovou a Sissy Spacekovou.

Jaroslav Someš

Michael Tarant

Je absolventem Pražské konzervatoře, kde původně studoval jak na hudebně dramatickém, tak na pěveckém oddělení zároveň (ve třídách profesorů J.Adamové, V. Hudečka a J. Hlavsy). Studia ukončil v roce 1977, ale už předtím působil v pražském Národním divadle jako asistent režie po boku režisérů V. Hudečka, E. Sokolovského a dalších. První samostatné inscenace nastudoval na pražských studiových scénách. V roce 1981 nastoupil jako režisér do Krajského divadla v Kolíně. V letech 1986 až 1991 působil ve Východočeském divadle v Pardubicích (v poslední sezóně též jako umělecký šéf). Od roku 1993 byl šéfem činohry Státního divadla v Ostravě, poté v Klicperově divadle v Hradci Králové (1993 – 1995) a v letech 1995 až 1998 ve Středočeském divadle v Kladně, kde se stal posléze i uměleckým ředitelem. Od roku 1998 je bez stálého angažmá, hostuje v Brně, Ostravě, Olomouci, Pardubicích i v Praze (např. Měsíční běs v Divadle na Vinohradech) a také v zahraničí (Slovensko, Polsko, Litva, Švédsko). V posledních letech se kromě činoherních inscenací věnuje také operní režii, především v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a v loňské sezóně rovněž ve Státní opeře Praha (A. Dvořák – Dimitrij). Se scénami uměleckých škol přišel do styku při brněnské JAMU a v roce 1999 nastudoval velmi úspěšnou inscenaci rockové opery Juno a Avos s posluchači Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze.

JS

premiéra 22.listopadu 2004

Režie: Jaroslava Šiktancová, překlad: J.Z.Novák, úprava: Jaroslav Someš,

Scéna a kostýmy: Libuše Josefyová

Hrají: Kateřina Čapková, Hana Kusnjerová, Vojtěch Štěpánek, Michal Čeliš, Jakub Chromeček, Matouš Ruml ( 3.ročník)

„Milovat Moliéra, to znamená milovat zdraví a právo a přímočarost ducha u druhých jako u sebe“, píše významný francouzský literární kritik a spisovatel z epochy romantizmu, Charles-Augustin Sainte-Beuve. Podle jeho slov tedy láska k Moliérovi znamená lásku k hodnotám, které miloval Molére sám.A které celým svým dramatickým dílem prosazoval a hájil. Ostatně – nadarmo nebyl za studentských let v Clermontské koleji pilným posluchačem přednášek velkého filozofa Gassendiho. Ať už jde o jednoaktové frašky z mládí či jiskřivé komedie charakterů a mravů anebo vrcholné práce, v nichž se pod veseloherní slupkou skrývá závažné myšlenkové jádro, všude najdeme přitakání pozitivním hodnotám života a protest proti všemu, co nějak omezuje.

Málokde je však tento postoj vyjádřen tak nepokrytě a jednoznačně jako ve veršované komedii Škola pro ženy (L´École des femmes). Cítíme z ní, že vznikla v jednom z nejstarších období dramatikova života, v roce 1662. Čtyři roky předtím se Moliérovi a jeho divadelní společnosti podařilo po dlouhých dvanácti letech kočování po francouzském venkově natrvalo usídlit v Paříži u dvora králova bratra. Brzy si však získal přízeň i samotného Ludvíka XIV. A měl právo působit přímo v Palais Royal. Jednou z prvních her určených pro toto dvorní divadlo pak byla právě Škola pro ženy. Její premiéra se stala skutečnou senzací. Část publika ji přijala s obrovským nadšením, část se prudce bouřila proti znavažování tradičních hodnot. Objevilo se dokonce několik polemických traktátů, z nichž některé hru napadaly, a jiné naopak hájily. Do diskuse se zapojil také sám Moliére a sice aktovkou Kritika Školy pro ženy, v níž odpověděl na útoky svých nepřátel. Mnohem důležitější však pro něj bylo, že král sám byl spokojen.

Škola pro ženy vyniká mimořádnou komediální lehkostí a formální vytříbeností jak dějové stavby, tak verše. Na první pohled ještě zachovává tradiční zápletkové schéma, jak je známe z antických frašek i z italských renesančních komedií. Ve skutečnosti tu však dochází v jeho pojetí k významnému posunu. Tam, kde třeba u Terentia nebo Ariosta musela lásce pomáhat z nesnází chytrost otroků či sluhů, sehraje u Moliéra rozhodující úlohu přirozený lidský cit a instinkt samotných milenců (přesně v duchu Gassendiho učení). A jejich protivník Arnulf, pán z Pařezova, je také nahony vzdálen od běžné karikatury komického starce, usilujícího o ruku mladé dívky. V jeho vztahu k Anežce se v satirické poloze zjevně odráží kus Moliérova osobního života – láska k Amandě Béjartové, kterou znal od jejího dětství a s níž se oženil ve stejném roce, kdy napsal Školu pro ženy. Arnulf je povahovou studií muže „v nejlepších letech“, měšťáka šlechticem, který má své pevné cíle a zásady a podle nich chce organizovat nejen svůj život, ale také život svého okolí. Opět v dichu gassendiovského humanismu je však takové znásilňování lidské přirozenosti odsouzeno k nezdaru a k výsměchu. Ve hře, která se jmenuje Škola pro ženy, se tak paradoxně dostává ponaučení především mužskému despotismu – a právě tento rys bychom v naší inscenaci chtěli podtrhnout.

Jaroslav Someš

Jaroslava Šiktancová

Patří do početné řady někdejších žáků slavné burianovské herečky Jiřiny Stránské z kurzů dramatického oddělení LŠU Praha 1. V roce 1974 začala studovat obor režie na pražské DAMU. Pro podpis Charty 77 byla těsně před absolventskou inscenací ze studií vyloučena. Během následujících dvanácti let vystřídala několik manuálních zaměstnání a současně potají spolupracovala s režisérem Miroslavem Macháčkem při jeho inscenacích v pražském Národním divadle. Na jaře 1989 začala připravovat nastudování Shakespearova Romea a Julie ve studiu Bouře s Janem Potměšilem v úloze Romea. Pro jeho těžké zranění v průběhu listopadových událostí však k premiéře nedošlo. V roce 1990 se Jaroslava Šiktancová oficiálně vrátila k divadlu. Režírovala v Chebu, v Liberci, na Kladně, v Praze v Divadle E. F. Buriana, v Divadle Pod Palmovkou a v Labyrintu. V současné době je kmenovou režisérkou divadelního spolku Kašpar (zde z jejích inscenací připomeňme např. Fo – Za všechno může ďábel, Williams – Sestup Orfeův, Lawrence – Lišák, Goldoni – Náměstíčko). Od roku 1993 je pedagogem na činoherní katedře pražské DAMU.

kancelar@zizkovskedivadlo-jc.cz