Disk uvede Plastelínu Vasilije Sigareva
Vasilij Sigarev: Plastelína
z ruštiny přeložila Tereza Krčálovárežie: Marián Amsler
osoby a obsazení:
Maxim /Spira Richard Fiala
Táňa Pavlína Štorková
žena na pohřbu /žena na stadionu /babička Anna Bubníková
malý muž ve velkém saku /Ludmila Ivanovna /kurzista Pavol Smolárik
kluk na pohřbu /nevěsta /Makarón /Šedivej /žena s nákupními taškami Václav Jiráček
holka na pohřbu /ženich /Bogatka /Nataša /žena ve frontě Martina Sľúková
druhá žena na pohřbu /Lexova matka /ředitel /Tánina matka Klára Štěpánková
Lexa /kluk na stadionu Josef Wiesner
inscenační tým:
dramaturgie: Daniel Přibyl
scéna: Hana Roubíčková
kostýmy: Martyna Dworakowska
hudba: Norbi Kovács
zvuk: Jaroslav Hudec
projekce: Julius Ševčík
produkce: Klára Doubravová a Zuzana Kulifajová pedagogické vedení:
doc. Miroslav Krobot /vedoucí absolventského ročníku/, MgA. Michaela Bendová, prof. Miloslav Klíma, prof. Pavel Kalfus, MgA. Barbara Tůmová
Česká premiéra 29. května 2004 v divadle DISK. Další reprízy 2., 14. a 17. června.
Autorská práva autora i překladatelky zastupuje agentura Aura-pont, Radlická 99, Praha 5. www.aura-pont.cz
Maxim vbíhá do domu. Rychle běží po schodech nahoru. Míjí svůj byt. Je v posledním patře. Leze na půdu. Po půdě zmateně poletují vyplašení holubi. Vylétávají ven. Krouží na nebi. Maxim leze okénkem na šedou břidlicovou střechu. Postaví se na samý okraj střechy. Dívá se dolů. Tam se, podobni mravencům, hemží lidé. Utíkají za svými starostmi, nestíhají. Zdraví se a hned se zase loučí. Házejí do košů vajgly od cigaret a netrefují se. Vyprávějí si vtipy a sami se jim smějí. Zakopávají o levou nohu a odplivávají si přes levé rameno. Zakopávají o pravou a usmívají se. Smrkají na zem a pak do toho šlapou. Nalézají kopějky a ztrácejí ruble. Dobíhají autobusy a nestíhají je. Scházejí se a rozcházejí. Radují se a pláčou. Milují se a nenávidí. Ale nikdo z nich se nepodívá nahoru. Tam, kde na nebi tancují holubi. Tam, kde se rodí déšť. Tam, kde úplně na OKRAJI stojí Maxim.
/Maxim (se zavřenýma očima): Jděte se vycpat…
Vasilij Sigarev
Vasilij Sigarev se narodil v roce 1977 ve městě Verhnjaja Salda na středním Urale. Původně studoval biochemii, později se ale přihlásil do semináře Nikolaje Koljady na Jekatěrinburském divadelním institutu. Sigarev se projevil jako jeden z nejvýraznějších absolventů Koljadovy líhně talentů.
Dnes žije Sigarev v Jekatěrinburgu a pracuje jako redaktor v literárním časopise Ural magazine. Dosud publikoval čtrnáct divadelních her, mj.: Vichřice (na motivy povídky A.S.Puškina), Detektor lži, Upírova rodina, Ruské loto, Jáma (dokumentární hra napsaná na objednávku moskevského festivalu Dokumentární divadlo), Velitel rudokožců (podle O´Henryho prózy), Kulička (dramatizace Maupassanta) nebo Berušky se vrací na zem. Největšího úspěchu dosáhl s Plastelínou: v roce 2001 byla uvedena v Moskvě v režii Kirilla Serebrennikova a už o rok později se objevila na repertoáru londýnského Royal Court Theatre a potom i v dalších evropských divadlech (mj. v Hamburku, Mnichově, Kodani). Za hru obdržel několik prestižních ocenění v Rusku i v zahraničí, včetně Ceny Charlese Wintoura pro nejslibnějšího dramatika roku.
Sigarevovo rodné město Verhnjaja Salda leží asi 300 kilometrů severně od Jekatěrinburgu. Dříve to bylo privilegované průmyslové centrum s jediným titanovým dolem v Rusku. Po rozpadu Sovětského svazu místní obyvatelé pochopili, že se v tamějších dolech skrývá velké jmění. S lopatami se pustili do dobývání titanu a odprodávali ho překupníkům. „Celé město začalo dolovat. Dalo se tak vydělat až sto dolarů za den,“ vysvětluje Sigarev. „I já jsem celý den doloval a večer jsem pak šel na večeři do restaurace.“
Když byl zdroj snadno nabytého bohatství vyčerpán, stálo město Verhnjaja Salda tváří v tvář obrovskému nárůstu drogové závislosti občanů a rozmáhající se epidemii AIDS. „Lidé měli spoustu peněz a nic na práci, hodně z nich začalo brát drogy. Když utratili všechny peníze, zbyla jim jen závislost. Každý třetí obyvatel byl závislý na drogách, včetně mého bratra Jury, který si píchal heroin.“
A mělo být ještě hůř. „Můj bratr byl na nějakém večírku a jeden z jeho takzvaných přátel ho vtáhl do rvačky. Zbili pár chlápků, kteří později v nemocnici zemřeli a mého bratra zavřeli.“ Trest odnětí svobody na sedm a půl roku zlomil Sigarevovu matku, otec už dříve podlehl ruskému národnímu neduhu – alkoholismu.
Plastelína je vpodstatě příběhem Sigarevova bratra. „Celé to začalo tím, že jedna učitelka nachytala mého bratra při kouření na školním záchodě. Myslím, že vymodeloval z plastelíny penis, aby ji s ním vyděsil. Já jsem jeden také vytvořil. Výsledek byl ten, že bratra vyhodili ze školy. Začal se potulovat po ulicích a brát heroin. Při jednom ze soudních řízení se pak ukázalo, že soudce byl syn té učitelky, která nachytala mého bratra, jak kouří na školním záchodě, takže mu dal ten nejpřísnější trest.“
-dp-
O Vasiliji Sigarevovi
/Kirill SerebrennikovČasto se mě ptají, jaký vlastně je ten dramatik Vasilij Sigarev. Dlouho jsem hledal správnou odpověď. S jedním přívlastkem jsem si prostě nevystačil. První Sigarev, kterého jsem poznal, byl vysoký a vyjukaný. Tichý. Nesvůj a napjatý. Ještě nedávno ho v Žukovce kritizovali za Plastelínu. Řekli mu, že už jen držet tu hru v ruce je jim protivné.
Když hra získala na Ljubimovce první místo, Sigarev roztál a v jeho očích se zaleskly slzy. Všichni mu blahopřáli k úspěšné hře a on se rozhlížel kolem, opět nesvůj a udivený, jakoby tomu, co se kolem něj děje, nevěřil. Jak je možné, že ještě nedávno bylo protivné držet jeho hru v ruce a teď je najednou všechno naopak.
Pak byl pro mě Sigarev nějakou dobu virtuální. Když jsme zkoušeli Plastelínu, několikrát jsem mu volal. Ptal jsem se ho na nářeční slova, na přízvuk ve slově baskie, na to, co to dělají kluci v kině… Odpovídal vždycky pomalu, jako kdyby se bál, že řekne něco špatně. Možná si myslel, že se snažím o nějaký podvod. Autorovi se vždycky zdá, že režisér s herci hru ničí a režisérovi zase, že neexistují dobré současné hry, a že všichni dobří dramatici dávno vymřeli. Asi bylo dobře, že jsme spolu tehdy mluvili jen po telefonu.
Premiéru neviděl. Nemohl přiletět a možná ani nechtěl. Měl jsem pocit jakoby měl obavu z toho, co mu v té Moskvě udělají s jeho textem, nakolik ti přesycení lidé přemýšlející jen o hromadění peněz budou schopni pochopit sílu emocí ukrytých ve hře. Mě někdy na lidech z provincie děsí ta nepatřičná podezíravost typu: „My jsme sice chudý, ale zato oduševnělí, kdežto u vás je to naopak.“ Kde se to v nich bere? Že by komplexy? Přitom vypadají normálně. No, takže Sigarev nepřijel a na dlouhou dobu z něj byl Sigarev uražený. Aspoň jsem si to myslel.
Představení viděl poprvé až na bienále v Bonnu. Rozneslo se, že přijel autor, že Sigareva viděli ve městě kousek od divadelního centra. Já i herci jsme propadli depresi. Všichni si hned začali představovat samé nepříjemnosti, nějaký nejapný veřejný skandál s vyjasňováním vztahů, přerušení představení. Živě jsem si představoval, jak Sigarev - bílý jako stěna - vstává ze sedadla a křičí: „Skončete s tou hrůzou! Tohle jsem vůbec nenapsal! To je ostuda!“ Ještě jsem si představoval, že se bude prát a bude sprostej. Tak se prý chovají všichni významní ruští dramatici. Šel jsem se s ním přivítat. Pozdravili jsme se. Mlčeli. Po trapné pauze jsem se ho zeptal, co bude dělat, když se mu představení nebude líbit. Slíbil mi, že způsobí mezinárodní skandál. Řekl jsem mu, že v tom případě mu dám přes hubu. On se na mě vážně podíval a ujistil mě, že mi to vrátí. Jsem o něco vyšší než on, ale zdálo se mi, že jako chuligán je zkušenější. Chvíli jsme ještě mlčeli a pak jsme šli spát. Hercům jsem o svém rozhovoru se Sigarevem nic neřekl. Na celou noc před představením se pro mě stal nepřítelem. A příští den ohromný úspěch, dvacetiminutové ovace, vysílání na kanálu ARTE. A plačící Sigarev. Šťastný jako dítě. Vyšel na scénu, bylo mu jedno, že má v očích slzy, klekl si před herci na kolena a v tu chvíli celé německé hlediště pochopilo, jak podivná a nepochopitelná je ruská duše. Zvlášť, když je to duše znamenitého dramatika. Sám jsem v divadle nezažil šťastnější den. Protože přes všechno přesvědčování sama sebe, jako že na nějakého Sigareva se můžu vykašlat, není to přece žádnej Gogol, jsem strašně chtěl, aby se představení líbilo právě jemu. Ne těm vstřícným Němcům, ale jemu – autorovi, tomu katastroficky talentovanému čtyřiadvacetiletému klukovi z neznámo kde se nacházejícího městečka Verhnjaja Salda. Je dobře, že dramatik Vasilij Sigarev napsal Plastelínu. Je dobře, že ta hra je stejně dobrá jako on sám. Je dobře, že na otázku, jaký je ten Vasilij Sigarev, není zatím jednoduchá odpověď. Protože jednoduchá odpověď je jako tečka na konci řádku. A pojmy jako cesta, růst, pohyb potřebují úplně jinou interpunkci…
/překlad: Tereza Krčálová
Marián Amsler
Režisér Marián Amsler (*1979 v Bratislavě) je žákem prof. Ľubomíra Vajdičky na bratislavské VŠMU. Původně studoval dramaturgii – přeložil a dramaturgoval Schnitzlerova Zeleného papouška, dramaturgicky i herecky se podílel na inscenaci Martina Huby Incident (2001) a účinkuje i v jiné Hubově inscenaci Tančírna ve Slovenském národním divadle. Od roku 2001 se věnuje především režii. Má za sebou několik školních projektů, ale i inscenace pro profesionální divadla. Jeho první režií byla inscenace hry Olji Muchinové Táňa, Táňa (2001) v bratislavském Štúdiu 12. Inscenace byla nominována na cenu DOS-ky za objev sezóny. Z dalších režií: inscenace Čechovova Platonova (premiéra v lednu 2003 v bratislavské Redutě) získala cenu DOS-ky za objev sezóny, cenu diváků na festivalech Setkání-Encounter v Brně a Zlomvaz 2003 v Praze a také Grand Prix poroty a speciální cenu poroty za režii na Mezinárodním festivale vysokých divadelních škol ve Varšavě; Olja Muchinová You (premiéra v dubnu 2003 v nově otevřeném bratislavském divadle Aréna); David Gieselmann Pán Kolpert (premiéra v prosinci 2003 v divadle Aréna); Ivan Vyrypajev Sny (premiéra v únoru 2004 ve Štúdiu 12) a zatím poslední inscenací je divadelní adaptace románu Patricie Highsmithové Talentovaný pán Ripley v Slovenském komorním divadle v Martině (premiéra v dubnu 2004).Hana Roubíčková
Hana Roubíčková (*1978 v Roudnici nad Labem) vystudovala Výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UK. Nyní studuje 3.ročník scénografie na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Zajímají ji mezioborové přesahy uměleckých i mimouměleckých disciplín do divadelní vizuality. V roce 2002 se podílela pod vedením MgA. I. Marečkové na společném školním představení studentů HAMU a DAMU Mjůuzik - hudební klauniáda a v roce 2003 pracovala s Arnoštem Goldflamem na autorské inscenaci Svátečky.Martyna Anna Dworakowska
Martyna Anna Dworakowska (*1980 v polském Bialystoku) studovala grafiku na Univerzitě Marie Curie Skłodowské v Lublinu, od roku 2001 studuje scénografii na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Doposud pracovala na několika školních inscenacích (Schnitzlerův Udatný Kasián, Márinka podle Máchy ad.); na posledním Pražském quadriennale vystavovala ve školní sekci své loutky inspirované Králem Learem.
Podrobnější informace o inscenaci jsou ke stažení v rámečku vpravo.
e-mail: brabencova@divadlodisk.cz
