Divadlo DISK uvádí současnou ruskou hru Pocítění vousů
TISKOVÁ ZPRÁVA
Divadlo DISK uvádí současnou ruskou hru Pocítění vousů
Premiéra 22. ledna 2005 v 19.30 hodin v divadle DISK za účasti autorky.
Reprízy 23., 27. a 29. ledna 2005.
Xenie Dragunská
Pocítění vousů
úprava a režie Alžběta Tichoňová
překlad Tereza Krčálová
scéna Matěj Němeček
kostýmy Magdalena Prousková
hudba Marjan Stojilković
zvuk Štefan Kostelný
dramaturgie Martina Musilová
produkce Šárka Maršíková, Eliška Vinařová
hrají studenti IV. ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU
(Klára Štěpánková, Anna Bubníková, Martina Sľuková, Pavlína Štorková, Josef Wiesner, Richard Fiala, Pavol Smolárik, Václav Jiráček) a Matia Solce j.h.
pedagogické vedení
doc. Miroslav Krobot, MgA. Michaela Bendová, doc. Olga Češková, prof. Miloslav Klíma, doc. Pavel Kalfus
„Není třeba bát se svých bažin. Není třeba bát se šedých valounů. Je zapotřebí bránit a ochraňovat své příšery...“
Třetí inscenace IV. ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, které předcházely inscenace Plastelína (V. Sigarev) a Okamžik! (podle Mircey Eliada).
Xenie Dragunská (*1966)
Narodila se a žije v Moskvě. Studovala na Ruském státním filmovém institutu, pak pracovala jako redaktorka v Mosfilmu. Své texty publikovala od poloviny devadesátých let nejprve časopisecky, později se některé hry začaly uplatňovat i jevištně. Píše také filmové a televizní scénáře, velmi úspěšné jsou její hry pro děti. Hra Pocítění vousů měla světovou premiéru až v roce 2001, inscenaci v rámci moskevského Festivalu mladé dramatiky nastudovala autorčina vrstevnice, režisérka Olga Subbotina. Sama Dragunská hru označila jako ruské brebentění na chatě, kde se na terase popíjí čaj, tlachá, kromě jiného i o životě a smrti, houpe se v houpací síti, a to vše na pozadí ekologické katastrofy. Mezi další její hry patří: Muž, bratr ženy (1994), Poslední výstřelky pánské módy (1995), Ruskými písmeny (1996), Navždy, navždy (1997) ad.
Tereza Krčálová (*1979 v Praze)
Studovala český a ruský jazyk na Pedagogické fakultě UK, později na Filozofické fakultě UK. V roce 1999 odjela na první studijní pobyt do Ruska. Zajímá se především o současné ruské divadlo a drama. Doposud přeložila šest moderních ruských her: Plastelínu a Ruské loto Vasilije Sigareva, Terorismus Olega a Vladimíra Presňakovových, Politickou hru Laši Bugadzeho, Kyslík Ivana Vyrypajeva a Pocítění vousů Xenie Dragunské.
JAK SE V RUSKU PÍŠOU HRY
rozhovor s ruskou dramatičkou Xenií Dragunskou
Jak jste se dostala k divadlu? Vy jste přece studovala VGIK (ruská FAMU)?
Ano, studovala jsem scénáristiku. Tehdy to s filmem nebylo tak jednoduché. A protože jsem chtěla, aby lidé viděli, nebo slyšeli, co jsem napsala, zkusila jsem napsat hru. Hned ji uvedli v divadle, přeložili a otiskli. Byl to velmi dobrý debut. Proto jsem se rozhodla, že nemá smysl bouchat na dveře k filmu, které jsou zavřené, ale jít radši tam, kde se otevřely.
Jak se jmenovala ta první hra?
Země října. Je to zajímavá hra, ale hrozně divná. Je hodně krátká, dalo by se říct krátkometrážní a je postavená na tom, že se v ní objeví velké množství postav. To jsem ještě nevěděla, že ideální jsou hry určené pro jednoho herce, který je v lepším případě nahý, na jedné noze a co nejmíň mluví - ve tmě, aby se ušetřila elektrika.
Četla jsem od vás také zvláštní hru, která se odehrává na ledu...
Ano. To je hra, která se jmenuje Pít, zpívat, plakat, mám ji strašně ráda, ale myslím, že takový blázen, který by ji chtěl zrežírovat, se nenajde. Tam vystupuje kocour a muž, který se snaží utéct před soudem a vězením a jeho příbuzní na něho povolají čarodějnici, která ho promění v kocoura. Samozřejmě se tam objevilo hodně z Bulgakova a dalších autorů, ale to je všechno to, v čem jsme vyrůstali od dětství. Všichni jsme vyšli z Čechovova Višňového sadu a nic s tím neuděláme. Byla to povinná četba nejdřív na základce a pak i na vysoké škole.
Ve vašich hrách se objevuje takových narážek na ruskou literaturu hodně. Připadá mi, že v nich vzniká takový pohádkový prostor utkaný z nejrůznějších vyprávění.
Já jsem v podstatě pohádkový vypravěč. Ještě než jsem začala psát hry, pracovala jsem v rádiu a psala jsem pohádky pro děti. Pocítění vousů je také pohádka, která je ale na druhou stranu zcela reálná, protože všednodenní život v Rusku je skutečně naprosto neuvěřitelný. I ta vesnice existuje, zrovna v neděli tam odjíždím. A aby té absurdity nebylo málo: já, ruský člověk, si tam pronajímám dům od Francouze, který si ho tam nechal postavit, ale nebydlí v něm, protože je v Moskvě příliš pracovně vytížený.
Někde jsem četla, že vaše postavy mají reálný prototyp. Třeba Jura Lifšic…
Ano, to je reálný člověk. Jednou jsme v té naší vesnici slavili nějaký svátek, myslím, že Den železničářů, protože tam jezdí úzkokolejka. Do té vesnice jezdí hodně herců, umělců a my vždycky spolu s obyvateli připravujeme nějaký program pro děti a pro nás. Zrovna ten den tam přijel krejčí, který s sebou přivezl nějaké avantgardní oblečení. A ten člověk, který se, myslím, ve skutečnosti jmenuje Šura a ne Jura, se navlíkl do kostýmu příšery. Ještě k němu oblíkli do kostýmů holčičku z vesnice a nějakého kluka a celé to měla být taková mystifikace, akce, která se jmenovala Mladé Rusko se zachraňuje z pařátů příšery. Ten člověk je ve skutečnosti nějaký vědec, je mu kolem šedesáti. Lítal v tom kostýmu po vesnici a byla to hrozná sranda.
My jsme mysleli, že Jura Lifšic je nějaká známá ruská osobnost a tak jsme se dívali na internet a našli jsme tam Juru Lifšice, studenta gymnázia, který vyřešil nějaký matematický úkol v olympiádě a vyhrál první místo.
To je zajímavé. Lifšic je rozšířené židovské jméno, takže takových Lifšiců, kteří řeší příklady, bude asi hodně. Ale tady je vidět, jak někdy funguje zpětná vazba - něco napíšeš a pak se ukáže, že ono to už někde sedí a čeká. Dnes jsem četla u Pasternaka příhodu s nějakým zahraničním hudebníkem, kterého přijímal ministr kultury. Bylo to někdy v padesátých letech, a hudebník se pak Pasternaka ptal, jak je možné s takovými ministry žít? Na to Pasternak řekl: "Co tu má co dělat ministr? Umělec komunikuje s Bohem a Bůh pro něj rozehrává obrazy. Někdy jsou úžasné a někdy ne." Myslím, že pro mě rozehrává samé neuvěřitelné příběhy, které je zajímavé žít, zapisovat, pozorovat. To, co člověk chce, na co je naladěný, to i vidí. Černí autoři vidí hrozné věci.. jako je to třeba v Plastelíně. I když některé další hry jsou ještě mnohem víc ponuré. Někteří lidé jsou prostě naladěni přijímat takovou informaci a ona se k nim stahuje. A ke mně se stahují méně ponuré věci.
Kdo to jsou sestry dvojčata Žeňa Grigorjevna a Lena Morozovová?
To je herečka, která se jmenuje Žeňa Grigorjevna. Ona si potom změnila jméno a začala si říkat Jelena Morozovová. To je takový žert se sebou. Pro vnitřní potěšení. Ale prostí lidé to nechápou a smějí se tomu…
To je ve vaší hře jen takový vtípek?
Ano. Mám ráda takovéhle interní vtípky.
Mysleli jsme si, že ta dvojčata mají každá jiného otce. A kdo byla Dolores Ibarruri?
To je španělská vlastenka, která bojovala proti fašistům. Já jsem si záměrně vzala takový nepochopitelný, dávno zapomenutý symbol čehosi. Najednou ty obyvatele zajímá něco úplně nepochopitelného: postava, která umřela v roce 1979.
A Potkal jsem u potoka dívku v letní poledne je skutečně nějaká španělská písnička?
Ne, to jsem si vymyslela.
A tanec varu-varu?
Podívala jsem se do učebnice tanců v divadelní knihovně a tam jsem našla tanec varu-varu, jakýsi lotyšský lidový tanec.
A co pro vás znamená pocítění vousů?
Když jsem byla malá, tak jsem vždycky chtěla být klukem. Myslím, že vousy člověka zkrášlují, dávají mu šmrnc. Líbí se mi vousatí chlapi. Vousy, to je pro mě něco mystického. Jak rostou… jako houby. Houby, když rostou, tak protlačí i asfalt. A vousy jsou něco podobného.. je to příroda..
Pocítění vousů má trochu neobvyklou formu, nejsou tam žádné repliky..
Líp se mi tak psalo. Přišlo mi hloupé psát znovu stylem "nalevo kdo mluví, napravo co mluví". Z toho jsem už vyrostla. Myslím, že je mnohem lepší napsat prozaický příběh… popsat rozpoložení člověka, napsat lyrický vstup… to přinese hercově a režisérově představivosti mnohem víc, než nějaká hloupá poznámka "dloube se v nose"…
Ptala se Tereza Krčálová v červenci 2004 v Moskvě
INSCENACE DIVADLA DISK – ROZHOVOR S REŽISÉRKOU
Učila ses ve škole rusky?
Já patřím ke generaci, která se už učila jenom anglicky. Rusky vůbec neumím.
Jakou máš představu, zkušenost nebo co si myslíš o současném Rusku?
Představu? Byla jsem v Moskvě, asi na pět dnů za maturitu. Připadala jsem si tam, protože jsem tam byla s otcem, trošičku jako princezna. Takže poměry v Rusku jsem úplně neucítila na vlastní kůži. Určitě bych potřebovala víc nasát ruskou atmosféru právě nejenom v Moskvě.
A co si myslíš o současném Rusku? Jakou máš představu?
Mlhavou, drsnou a krásnou … tím, jak je to zvláštní.
Kdo je Xenie Dragunská?
Autorka, kterou jsem si zvolila pro diskové představení.
A kdo to je?
Ruská žena. Současná autorka, která je starší než Sigarev a má na svět trošičku jiný pohled než vypjatost. Řekla bych, že pracuje víc s ironií a nadsázkou. Z té hry je cítit, že to je pohádková bytost. Nebo že píše pohádky nebo psala pohádky pro děti.
Kde je vesnice Dvorky, ve které se příběh odehrává?
275 km od Moskvy.
Kterým směrem?
To nevím, ale tušila bych, že to je tak jiho- něco, jihozápad nebo jihovýchod. Takhle dál, dál na Ural. 235 možná.
A kdo tam bydlí?
Místní, potom jsou tam samozřejmě Moskvani, co tam jezdí na chaty. Určitě to jsou spíš umělci. Pak tam bydlí určitě ještě spousty přírodních živlů, příšer.
A z těch místních? Co to je za lidi?
Já myslím, že je to normálně ruský občan. Jako Rusové. Normální lidi.
Proč se tam Marina vydala?
V prvé řadě je to určitě poblouznění chlapem. A pak kultura a nasávání nových vlivů. A určitě únik od Moskvy. Pryč z toho skleníku.
A kdo je Marina Derbarendiker?
Kolem třiceti, dvaceti osmi. Žena, která má vystudováno, je inteligentní. Moc jí to v lásce nevychází. Je do všeho… do všeho vrhá pohled, ale přitom je trošku krátkozraký. Je to racionálně vnímající žena, která chce všechno postihnout, ale možná nepostihne vůbec nic… a možná taky jo...
Text byl značně upravován, jak a proč? Nebo co se stalo s touto současnou ruskou hrou?
Důležité je, že hra má podobu filmového scénáře, který vychází spíš z popisu situací, lyrických náhledů a epiky, kdežto drama jako takové potřebuje dramatické situace, která tam nebyly úplně obsaženy. Takže jsem musela epické části zrušit nebo nějakým způsobem předělat do dramatických situací. Ale myslím, že se úpravou nic neponičilo nebo nepoškodilo, a že struktura se jenom zcelistvila. A došlo ještě ke škrtům některých postav nebo ke spojení jiných postav dohromady.
A ještě nejlepší otázka na závěr. Proč sis zvolila tuto hru?
Protože je to pohádka a přitom reálný příběh. Impuls přišel od spolužáka, studenta dramaturgie, Daniela Přibyla a pana Krobota, který mne zná víc než já sama. Myslela jsem v prvé řadě na herce z ročníku než na svou absolventskou práci.
Kolikátá je to tvoje režie?
Pátá. Pátá s tím, že tři věci byly klauzurní představení maximálně hodinové. A pak jsem dělala jeden site specific na sýpce.
Jak dlouhé bude představení Pocítění vousů?
Počítám hodinu deset.
A kdyby si měla naprostou svobodu si vybrat text? Aniž by ses musela hned rozhodovat co s ním. Prostě tak, jenom po chuti. Co by sis vybrala? Ani ne pro absolventské představení, ale vůbec pro představení? Úplně nejvíc podle chuti.
Mě nejvíc baví autorské věci, ale ty autorské potřebují čas. Spíš mě baví vycházet z povídek nebo ze skutečností, kterou člověk opravdu žije. A pak je modifikuje, převádí jinam, do obrazů, do metafor. To je pro mne asi největší výzva, protože skrze divadlo tak řeším sama sebe. To mě baví nejvíc.
Já si myslím, že Dragunská taky divadlem nebo psaním řeší sama sebe – v tom nejlepším slova smyslu. Je ti její svět, jak se objevuje v této hře, blízký?
Je. Dává člověku prostor a tím ti dává i svobodu. Inspiruje... a ty se toho můžeš chytnout, nemusíš, můžeš to udělat úplně jinak. To se mi na ní právě líbí.
Ptala se Martina Musilová v prosinci 2004 v Praze
