Divadlo Disk uvede premiéru inscenace hry Gabriely Preissové Její pastorkyňa

Divadlo Disk uvede premiéru inscenace hry
Gabriely Preissové Její pastorkyňa

režie    Lukáš Hlavica
scéna    Michal Syrový / Lukáš Hlavica
kostýmy    Jitka Kotíková
hudba    Petr Koláček
pohybová spolupráce    Marcela Benoniová
dramaturgie    Martina Kinská
produkce    Alexandra Poláková, Zuzana Kulifajová, Ondřej Polák

Poslední absolventská inscenace IV. ročníku katedry činoherního divadla DAMU.

Kostelnička    Jana Kovalčíková
Jenůfa, její pastorkyňa    Eva Leimbergerová
Števa    Jan Maléř
Laca     Václav Liška
Stárek     Jan Meduna
Jano     Vojtěch Hájek
Stařenka     Barbora Poláková*
Barena      Eva Kratochvílová*
Kolušina     Markéta Stehlíková*
Rychtář      Roman Štabrňák*
Rychtářka     Renata Visnerová
Karolka, jejich dcera      Irena Máchová
Děvčata     Zuzana Stavná*, Isabela Kapiasová*
Šohajové - rekruti     Václav Jílek, Jan Konečný*, Michal Dalecký*, Miloslav König*

*posluchači II. ročníku herectví KČD

Motto: Pánbůh neposlechne slabého člověka - a ten člověk zase by jaktěživ neuvěřil, co může snésti, co přetrvá. (citace ze hry)

Česká klasika, která pobouřila nejen Jaroslava Vrchlického... Gabriela Preissová ji napsala ve svých 28 letech ... a potom už nikdy nic lepšího ... Jak přežít, když člověk přijde o lásku, o dítě, o všechny iluze, které o světě měl ... a možná i o víru, která ho drží při životě... Jak přežít, když tohle všechno se stane během jediného roku?! Co člověka donutí ke vzpouře proti všemu?... Jak se rozhodnout v konečném okamžiku - lze ještě vůbec nalézt sílu k odpuštění?

O inscenaci

Rozhovor s režisérem inscenace Lukášem Hlavicou aneb Krutá hra od nešťastný ženský.

Její pastorkyňa je na českých jevištích uváděna poměrně často. Jde jenom o úctu ke klasice?

Určitě ne. To by mi na výběr hry nestačilo. Jde mi o situace, v nichž se postavy nacházejí. Její pastorkyňa má v sobě ohromný dramatický potenciál - a to nejen skrz ony "velké" základní situace, ale i v těch drobných detailech, které tvoří situace "malé". Možná to není patrné na první přečtení, ale jak se tím víc a víc na zkouškách prokousáváme, uvědomujeme si, že téměř na rozhranní každých replik vzniká konflikt.

Čím?

Tím, jak se postavy nejsou schopné domluvit; vůbec si nerozumí, je to jako by se vůbec neslyšely, neviděly, v jakém stavu je ten druhý. Vznikají až absurdní situace. Třeba scéna z druhého dějství mezi Kostelničkou a Lacou: ona je úplně zhroucená, protože jediná možnost, jak dle ní "vše napravit" definitivně padla, vůbec neví jak dál - a do toho přijde Laca a jediná jeho starost je, jestli mu Kostelnička dá Jenůfu; kdyby se tam "plazila po zemi", on to nevidí, jak je zaslepený svým chtěním. A tu zaslepenost mají všichni - a tak se míjejí - v dialogu, v situaci, v cítění ...Čtyři roky tu studenty učíme, aby se v dialogu poslouchali, navazovali na sebe... a teď je nutím k opaku.

Je tedy míjení jedno z hlavních témat?

Je. A z tohoto míjení, nedorozumění, nepřekonatelného nesouladu... vzniká zvláštní, krutá jímavost. Víc a víc mám pocit, že jsem Preissové křivdil, když jsem ji dříve občas podezříval z pozérství. V těch figurách je něco velmi hluboce nešťastného, a k tomu se nedá dojít přes pózu - to v sobě musela mít i Preissová. Je to taková krutá hra od nešťastný ženský... Její pohled na chlapi není moc laskavý - a zřejmě to nebude jen "emancipační vlnou"... spíš nějakou vlastní zkušeností.

A nějaké další téma?

Pro mě je tam beze sporu silná otázka "co je láska"? - co to je, co může být, co se za ní může schovat, k čemu jde tenhle "pojem" zneužít, jak snadno jde zneužít; co ještě může obhájit ... existuje jakési podvědomí "že ve jménu lásky lze všechno" - ale právě tohle hra Preissové zcela relativizuje.

Preissové vytýkali, že hledá v této hře jen "lidskou špínu"...

V těch postavách je neuvěřitelně mnoho tuposti, ubohosti, omezenosti, bezohlednosti, zbabělosti ... a takto "vybavení" jedinci se ocitají v situacích, které jsou zkouškou toho "velkého, vznešeného", co by v sobě měli mít. V situacích, které jsou tak složité, že si vynucují, velmi krutě a agresivně, aby člověk ze sebe vydal všechno ... Vzniká dost otřesný paradox - mají vydat to "nejlepší" a z většiny z nich vychází to "nejhorší" ... ani trocha tolerance, velkorysosti, pochopení ... nic ... a skrz tuhle omezenost se rozpoutá šílený kolotoč neřešitelnosti ... ale pořád v té naší jisté "české upatlanosti", žádná vznešená tragédie ... A že to není idyla … proč by měla být?

Nebylo by lepší pro mladé herce vybírat přeci jenom něco "zábavnějšího"?

Oni už v DISKu "zábavu" mají - Mandragora i Jakub a jeho pán jsou komediální tituly. A navíc - Její pastorkyňa není "tragédie", deprese od začátku do konce. Tomu se chceme rozhodně vyhnout. Pracovně si říkáme, že do "první kapky" vlastně o tolik nejde - ta malost je v podstatě komická, směšná, nijak osudově tragická ...A do první kapky krve - to je celé první dějství. Až ta krev vrhá na předešlé události jiné světlo ... Ale i pak je řada situací zoufale komických - často se člověk musí usmát, akorát je to spíš než "smích z pobavení" akýsi "úšklebek ze zoufalství, co všechno je možný"... Tragikomično - to se snažíme v detailech situací nalézat. Přes to je ta hra pro nás mnohem pochopitelnější, nám bližší. Ostatně "prolínání tragiky a komiky" je přece pro život nejpříznačnější...

Ptala se Martina Kinská

O autorce

Gabriela Preissová (narozena 23.3.1862 v Kutné Hoře) byla dcerou Anny Procházkové (dcera hostinského) a řeznického mistra Františka Sekerky (ten však zemřel v roce 1863 na zápal plic, ve svých 26 letech). První otčím - Václav Jelínek - na Gabrielu žárlil, zvláště po narození vlastní dcery Arnoštky, a tak Gabrielu vychovávali prarodiče v Opatovicích. V roce 1867 se matka (po smrti V. Jelínka) znovu vdává - za obchodního příručího Josefa Váňu. Ten mezi dětmi nečiní rozdíly, a tak se Gabriela stěhuje zpět. Postupně se rodina rozrůstá o další sourozence: Karla, Luisu, Stanislava a Kláru, a rodina kupuje dům v Plaňanech.

Po několika třídách v Plaňanech nastupuje Gabriela do školy v Praze a žije v rodině Dvorských (matčiny sestry a jejího manžela). Do jejich bytu přicházela řada významných osobností včetně Karoliny Světlé, Elišky Krásnohorské, Jakuba Arbesa ad. Závěrem roku 1873 poprvé navštěvuje Hodonín, kde bratr matky pracuje jako chemik v Stummerově cukrovaru. Hodonín je v té době značně zněmčelý a G.P. se zde má naučit německy. Poté se sem často vrací. V osmnácti se provdává za dvaačtyřicetiletého Jana Nepomuka Preisse, pokladníka cukrovaru - a začíná žít v Hodoníně. Podílí se na mnoha společenských aktivitách. Učí se francouzsky, rusky; pěstuje sport: plavání, jízda na koni, bruslení. Rozruch vzbudí její hry Gazdina roba a Její pastorkyňa. V jejím bytě se pořádají umělecké "dýchánky", debaty o umění. Během první světové války se dostává Preissová do Milovic, kde je její druhý muž - Adolf Halbaerth, plukovník rakouské armády - velitelem zajateckého tábora. Preissová je obviněna z protistátních aktivit (prý napomáhala ruských zajatcům k útěku atd.), dokonce jí hrozí vězení. Až po roce je soudní řízení zastaveno. Od dvacátých let dvacátého století žije v ústraní, společenského i politického života se účastní jen velmi sporadicky. V polovině dvacátých let je jmenována řádnou členkou Československé akademie věd. Umírá 27. března 1946, je pochována na Vyšehradě.

Dramatická tvorba

V osmi letech se Gabriela poprvé setkává s divadlem - v Plaňanech hostuje Braunova divadelní společnost z Kutné Hory (její členkou byla např. i Tylova dcera Eliška). Svůj první dramatický pokus si odbude v deseti letech - na Vánoce připraví hru Divadlo o hodné mamince a zlé Kačce. Zároveň začíná publikovat své povídky, případně povídkové cykly. Převažují náměty z vesnického života. Zásadní přináší znamená novela Gazdina roba.

Gazdina roba

Novela Gazdina roba zaujala prvního ředitele ND Františka Adolfa Šuberta natolik, že přemluvil Gabrielu Preissovou, aby daný námět zpracovala do dramatického tvaru. S prací jí pomáhal i první dramaturg ND - Ladislav Stroupežnický. K textu měl své výhrady, ale i přesto o Preissové prohlásil: "Ta ženská má báječný dramatický talent!" Gazdina roba měla premiéru 7. listopadu 1889 v ND a vzbudila rozporuplné reakce; Preissová např. byla obviňována ze zkresleného obrazu venkova, vyhledávání jen špatných stránek lidské povahy atd. Rozruch kolem Gazdiny roby se stal součástí střetu tzv. divadla velkého stylu (pozdní romantismus) a realismu na českém divadle. Preissová kritiku snášela velmi těžce, snažila se na výtky reagovat v předmluvě knižního vydání hry, případně v tisku. A netušila, že to, co bude následovat po premiéře její druhé hry bude mnohem horší...

Její pastorkyňa

Preissová se brzy pouští znovu do práce a během sedmi až osmi měsíců vzniká další hra. Původně nese název Pastorkyňa, ale ještě v průběhu jednotlivých přepracování se název mění na Její pastorkyňa. Preissové s prací pomáhají opět Fr. A. Šubert a L. Stroupežnický. Látku autorka nalezla ve dvou skutečných událostech: "v prvé poranil hoch děvče, milenku bratrovu, při krúžlání zelí do tváře zúmyslně, že ji sám miloval, v druhé pomáhala nevlastní matka uničiti plod své pastorčiny lásky zároveň s ní (hodila pastorka do stoky)". Tento námět Preissová přepracovala (- např. na vraždě dítěte se pastorkyňa - Jenůfa vůbec nepodílí). Národní divadlo poprvé uvedlo Její pastorkyňu v neděli 9. listopadu 1890. (Kostelnička: O. Sklenářová-Malá, Jenůfa: H. Benoniová-Dumková, Laca: J. V. Slukov, Števa: A. Pštross ad.). Reakce byly mnohem prudší a útočnější než po Gazdině robě, významné osobnosti české kultury (včetně Jaroslava Vrchlického) obviňovaly mj. Preissovou z "opisování" cizích vzorů - Tolstého, Strindberga. Preissová se snažila sebe i jednání svých postav obhájit v tisku, avšak ostré útoky nemohly mladou autorku nepoznamenat. Preissová se sice ještě několikrát poté pokoušela o nejrůznější dramatické útvary, ale výsledky byly více než tristní. Svoji tvorbu soustředila na povídkovou a románovou tvorbu především z prostředí vesnic. I v nich se vytrácí základní ostrost konfliktů a nastupuje tendence k idealizaci. Ztrátu "dramatické ostrosti" lze vidět i při srovnání hry Její pastorkyně (1890) a stejnojmenného románu, který Preissová napsala v roce 1931. Děj dramatu tvoří druhou polovinu románu, první tvoří život Kostelničky - Petrony Buryjové. Značně přibylo "romantických" prvků (např. aristokratický původ Kostelničky).

Janáčkova opera

J. B. Foestera se pustil roku 1893 do práce na opeře na námět Gazdiny roby. O rok pozdějí volí Leoš Janáček za námět pro svoji operu Její pastorkyni. Pracuje na opeře devět let. Libreto je Janáčkem seškrtaná verze původního dramatu. Premiéru má Janáčkova Její pastorkyňa v Brně v roce 1904, ale žádný sukces se nekoná. Až pražské nastudování v roce 1916 a zejména uvedení této inscenace ve Vídni roku 1918 znamená vítězství - od té doby Její pastorkyňa (uváděná v zahraničí pod názvem Jenůfa) patří k vrcholům světové operní tvorby dvacátého století. Beze sporu proslulost Janáčkova díla napomohla tomu, aby byla upřena pozornost i na její původní dramatickou předlohu.

Zdroj: MgA. Alžběta Brabencová
brabencova@divadlodisk.cz