Divadlo Kampa uvede premiéru inscenace Babičky
Představení Babičky je jako cop, upletený ze vzpomínek na naše babičky, prababičky, pra a tři tečky…
Ve čtvrtek 22. října uvádí Divadlo Kampa premiéru inscenace Babičky. Jak samy uvádějí herečky, které v autorské inscenaci účinkují: „Příběhy, které uvidíte, jsou pravdivé a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi není náhodná. Na některé babičky nejde zapomenout a jiné jen probleskují naší pamětí. Byly mladé, byly krásné, nešťastné i šťastné, osamělé i milované.“
Představení není ale jen o babičkách. Je především o předcích. Skládá se ze vzpomínek. Skutečné příběhy složily herečky do leporela života a z nich dále poskládaly celou osu života ženy, kde nechybí: dětství, dospívání, zralost a stáří. Nejedná se o historii jedné rodiny, jde o rodinné linie všech třech hereček spletené dohromady v jeden příběh.
Toto téma je podle hereček důležité, protože často netušíme, co v sobě nosíme za vzpomínky, dědictví a archetypy. Žijeme, ale zcela chybí „paměti“, které by naše počínání a pocity vysvětlovaly. V dřívějších dobách, kdy se žilo pospolu, se lidé znali a také si vyprávěli příběhy. Dnes žije většina rodin vzdálena od sebe, a tak hledá každý své rodinné kořeny ve svém životě sám. A často složitě.
Představení je pro všechny dospívající a dospělé, kteří mají, nebo měli babičky.
Vlaďka Kužílková: Babičky
Premiéra: 22. října 2018, 19:30
Režie: Vlaďka Kužílková
Režijní supervize: Iveta Dušková
Hrají: Nika Nováková, Vlaďka Kužílková, Zuzana Dumková
Hudba: Zuzana Dumková Kostýmní spolupráce: Dana Heroldová
Světelný design: Marek Menšík
Pohyb: Berrak Yedek
Slovo režisérky a herečky, Vlaďka Kužílková:
“Impuls k přípravě představení mi dal můj syn. Šli jsme spolu, vyprávěli si, a najednou můj syn řekl stejnou intonací, nasazením a tónem: “Chudáčisko jedno”. Bylo to něco, co říkával můj táta. Přitom táta zemřel, když byly synovy tři roky. Přemýšlela jsem nad tím, že přece není možné, aby tříleté dítě přejalo takto kompletně něco od dědy. Ani to tolikrát nemohl slyšet. Tehdy jsem si uvědomila, že je toho asi hodně, co v sobě nosíme a ani nevíme, odkud to pochází. Někdo tomu říká minulé životy, někdo geny, někdo to luští v konstelacích a my o tom hrajeme v představení Babičky. Téma babiček mě ale zajímalo už dávno. V naší rodině jsem se já, jako nejstarší dcera, se svou babičkou starala o prababičku, které bylo 86 let a byla schopná otevřít okno, vylézt oknem ven, přelézt plot a utéct. Nosila vrstvené těžké kydle (sukně na východním Slovensku) a stejně byla schopná vylézt oknem a přelézt plot. Fascinovala mě její životní síla.“
Slovo herečky, Nika Nováková:
“Každý máme jiný životní příběh. Na určitých rovinách mohou tyto příběhy rezonovat. Nemusí být stejné, například ty naše jsou dost specifické. Ale přesto i cizí příběh může rozpohybovat něco, nebála bych se říct až archetypálního v každém z nás. Babičky představují sdílení a vyprávění našich příběhů, které mohou rezonovat s příběhy diváků nebo v nich zažehnout vzpomínku na jejich vlastní. Příběh je něco, co bylo na počátku našeho divadla, ale i společenství. V momentě, kdy žijí příběhy, žijeme i my.”
