Eliane Attingerová: Zatímco vyrábím loutky, vznikají jejich hlasy

Neville Tranter, herec a loutkoherec, který se narodil v Austrálii, žije od 70.tých let v Holandsku, kde od roku 1976 vede Stuffed Puppet Theatre. V jeho naléhavých inscenacích jsou příčiny lidských emocí nahlíženy stejně krutě jako vtipně a jejich ztvárnění přechází často až ke groteskní deformaci. Ve středu Tranterova zájmu stojí často historické anebo literární postavy se svou zřetelnou tendencí k obludnosti: Macbeth, Salome, Moliére, Frankenstein, Goethe a - v jeho poslední práci - Adolf Hitler.
Eliane Attinger (původem Švýcarka, která studovala před lety na pražské loutkářské katedře DAMU) v současné době vede Ostadetheater v Amsterodamu a každoročně pořádá festival RISK.

Jak tvoříš své nové inscenace, kdy začíná práce na loutkách a jak je vytváříš?
Nová inscenace začíná s novým nápadem anebo tématem. Je-li téma zvolené, představuji si situaci, ve které se to odehraje, volím charaktery, které jsou nezbytné, aby byl příběh k vyprávění a definuji atmosféru, kterou chci vyvolat a která pak bude vytvořena svícením, scénickým obrazem a výtvarnou podobou loutek. Mám-li všechno před očima, mluvím s autorem a potom spolu vytvoříme dramatickou strukturu. V poslední fázi pak k tomu přijde režisér.
Tento způsob práce blíže vysvětlím na příkladu své nejnovější inscenaci Schickelgruber alias Adolf Hitler. K její přípravě jsem četl hodně o Hitlerových posledních dnech. Historická svědectví určily postavy hry: Hitlera, Evy Braunové a rodiny Goebbelsovy. Přitom mi ale nešlo o věrnou historickou rekonstrukci, ale v jádru o konfrontaci Hitlera a všech zúčastněných se smrtí. Rozhodnutí, že Smrt má být též jednou z postav, bylo pak více než logické. Pochopil jsem, že Smrt musí být docela jiná, než zbývající figury, musí s nimi kontrastovat, takže nakonec stojí všichni proti ní. Smrt se stala loutkou, která je mimořádně pohyblivá a barevná, takže vůbec není jako ostatní loutky – například jako Hitler, Goebbels s jejich polovičními těly v pozici ustavičného pozoru. Anebo tyčové loutky s tvrdými obličeji, jaké tvoří Goebbelsovy děti. Teprve později přišel nápad přisoudit Smrti roli komického iluzionisty.
Už od začátku mi bylo jasné, že Goebbelsovy děti musí dostat rozhodující roli, protože jsou jediným symbolem nevinnosti mezi vším tím zlem. Viděl jsem děti s jejich zamhouřenýma očima jako komiksové figury, nazvěme je archetypy. Když jsem pak později zhlédl fotografie mrtvých Goebbelsových dětí v jejich bílých nočních košilkách barvy nevinnosti, bylo mi jasné, že to určitě musí vypadat tak, jak jsem si to vymyslel. Viděl jsem před sebou obraz šesti dětí ... jedno menší, než druhé, obraz nevinné disciplíny, a tak jsem je udělal jako varhanní píšťaly. Když stály jejich loutky hotové na scéně, hned jsem pochopil, že působí jako řecký chór, a že svým způsobem mohou dění komentovat.

Téměř všechny tvé hry jsou sólistické inscenace - one man show. Neomezuje tě to příliš ve tvé inscenační práci?
Přirozeně jsem na scéně jediným loutkohercem, a tak počet charakterů, které probouzím k životu, je tím omezený. Zjistil jsem ale, že právě toto omezení mě nutí k preciznímu výběru a že to má i své dobré stránky. Tím jsou obrazy silnější a zasahují jádro problému. Bylo to nutné a já mohl dát šesti dětem pouze jeden hlas. Zvolil jsem Helmuta, jeho hlas byl hlasem všech dětí, byl to jediný hoch mezi pěti sestrami...

Navrhuješ své loutky na základě kreseb anebo návrhů, anebo si vzhled loutky tvoříš teprve při výrobě?
Když před sebou vidím obrazy, tak skicuji a teprve potom loutky vyrábím. Text přichází ještě později. Hlasy se rodí pomalu, zatímco loutky vyrábím. Příklad: četl jsem o Hitlerově obdivu k Friedrichu Velkému. Viděl jsem před sebou obraz Friedricha Velkého na koni a mou další myšlenkou byl Hitler na koni, jenomže na kolotočovém koni. A pak přišel nápad zaměnit koně za jeho psa Blondieho. Chtěl jsem na scéně pravý kolotoč, aby se Hitler točil dokola právě tak, jako jeho tirády, které končily pořád na stejném bodu. A pro detaily obličejů jsem se inspiroval v karikaturách z 30.tých let.

Od začátku pracuješ s figurami v životní velikosti...
Mé loutky jsou velké, aby je viděl každý v sále. Opravdu je pro mne důležité, že jsou jako masky ve svém pohybu a hlasy jsou jasné a srozumitelné... Chci být současně subtilní i jasný. Ukazuji právě dost, abych vyvolal představu světa, víc zapotřebí není...

Až doposud jsi loutky k svým inscenacím vyráběl sám. Dovedeš si představit, že by sis nechal pro jednu inscenaci udělat loutky od někoho jiného?
Jistěže si to dovedu představit... Ale pak se určitě budu chtít do jeho práce hodně míchat!
(Převzato z revue Figura xx/xxx. Přeložil –pu-)