František Langer a jeho hry pro dvě ruce
Dramatik, prozaik, esejista, divadelní a výtvarný kritik, František Langer (1888 - 1965) patří v české literatuře k významným reprezentantům tzv. čapkovské generace. Těžiště jeho literární tvorby, především v meziválečném období, bylo v jeho dramatické tvorbě, jejíž základním leitmotivem byl jeho humanismus, projevovaný v hlubokém zájmu o základní problémy obyčejného člověka. V duchu pragmatického vidění světa ve svých dramatech, např. Obrácení Ferdyše Pištory, Periferie, Dvaasedmdesátka ad., vyjadřoval svou důvěru v člověka, v sílu lidského svědomí a citu pro spravedlnost. Zatímco dramatická tvorba Františka Langera tvořila v meziválečném období významnou a neopomenutelnou součást repertoáru českých činoherních divadel, v kontextu české loutkářské dramatiky první poloviny 20. století zaujímá jeho tvorba pro loutkové divadlo poněkud zvláštní místo.
Loutkové hry psalo v první polovině 20. století velké množství nadšených loutkářských autorů, často to byli pedagogové, rodiče či vedoucí loutkářských souborů, jejichž ambicí bylo především obohatit loutkářský repertoár o snadně hratelnou hrou, která by pobavila a také z pedagogického hlediska vhodně zapůsobila na nenáročné dětské publiku. Stačí se podívat do tehdejších soupisů vydaných loutkových her, zejména do Soupisu československých loutkových her, scén a výstupů Vaška Sojky z roku 1929 a doplňků, které později vydával V. Sojka Sokolov, aby nás více než dva tisíce zachycených titulů přesvědčilo o tom, jaká záplava loutkových her to byla. Nutno však přiznat, že většinu z nich tvořily podprůměrné výtvory různě variovaných pohádkových témat či anekdot, jakési spotřební zboží, hry, které se často uváděly bez přípravy, a číst je dnes lze pokládat téměř za trest. Ale v divadlo to už tak bývá, když to jinak nejde, dají se inscenovat i hry nepříliš povedené a v divadle pro děti se na to často hřeší a někdy se povede, že výsledek je lepší, než by se očekávalo. Určitá část autorů ovšem dokázala psát hry, které měly jistou literární úroveň a respektovaly jak specifické potřeby loutkové scény, tak potřeby dětského publika. Nicméně pouze několik z těch dvou tisícovek her, možná sotva dvě desítky, vyniklo nad úroveň této bohaté produkce a zaslouží si i dnes naši pozornost. Můžeme říci, že k ním patří některé hry Karla Maška, Eugena Stoklasa, Beneše Bedřicha Buchlovana, Václava Sojky, Jana Malíka, snad i Františka Čecha, Charlotty Habersbergerové či Jaroslava Průchy. V jejich tvorbě se prolnula básnická invence s citem pro specifické potřeby loutkové scény a právě některé z her těchto autorů posouvaly vývoj loutkářské tvorby ku předu. Když se na tím to stavem zamyslíme, zůstává otázkou, proč v této době, kdy loutkové divadlo bylo u nás tak populární, se na jedné straně mnozí významní výtvarníci výrazně angažovali v loutkových souborech, navrhovali loutky, dekorace či celá loutková divadla, dokonce stáli v čele mnoha souborů, ale na druhé straně se jen velmi málo renomovaných literátů pokusilo psát pro loutky. Je těžké na to odpovědět, a nelze přijmout ani obligátní konstatování, že inscenační úroveň českých loutkových scén je neupokojovala či odrazovala. Dokladem toho může být i skutečnost, že Josef Skupa se obrátil na přední české dramatiky s výzvou ke spolupráci právě v době největších úspěchů své scény a přesto nedostal žádnou odpověď.
Jedním z mála našich významných dramatiků, kteří v této době psali i loutkové hry byl právě František Langer. Musíme však hned konstatovat, že je psal pouze příležitostně, především pro potěšení, které pociťoval, když pro svou malou dceru postavil doma loutkové divadlo a tyto hry pro ni sám hrál. V článku Jak jsem psal loutkové hry (Čsl. loutkář, 1965) se vyznával z těchto svých loutkářských zážitků:
„Když jsem divadlo poprvé sestavil, portál s oponou a za ním scénu, královský zámek, byl jsem ne ně tak hrdý, že ani architekt Zítek nemohl být víc hrdým, když postavil Národní divadlo.“ O problémech s repertoárem, které ho přivedly k psaní her, dále píše „Obvyklé loutkové hry už napsané a tištěné byly poněkud složité a museli alespoň dva lidé hýbat loutkami a mluvit za ně. Kdežto já na to byl jen jeden, měl jsem jenom dvě ruce a jedna ústa. Avšak protože jsem už zatím napsal několik her pro opravdová divadla a opravdové herce, mohl jsem si troufat napsat nějakou hru i pro tyhle herce na nitkách. A jen pro jedna ústa a jen pro dvě ruce. A že jsem propadl té divadelnické vášni, šlo mi to dobře a já takových her vymyslil několik desítek.“ František Langer v tomto úryvku jasně definuje svoje požadavky a svůj přístup k psaní loutkových her, který v zásadě ovlivnil jejich podobu. Samozřejmě i jiní autoři psali pro malá rodinná loutková divadla, tady je zajímavé připomenout, že také většina her Karla Maška měla premiéru na rodinném loutkovém divadle. Jenomže právě u Maška je zřejmý rozdíl ambicí i záměrů, které měl autor při psaní na zřeteli. Mašek již předvídavě počítal s dalším rozvojem loutkářského hnutí, psal pro děti, ale zároveň i pro jejich doprovod a počítal i s náročnějším provedením na větších amatérských scénách. Naproti tomu František Langer, i když sám vzpomíná na představení, která viděl v Umělecké výchově i v Říši loutek, zůstal zcela věrný tomu omezení, které si uložil. Neusiloval o umělecký výboj, ale v rámci toho, co si stanovil, dosáhl znamenitého výsledku: jeho hry, s výjimkou hry Pivoda, vodník pod vyšehradskou skálou, kterou napsal až po válce (premiéru měla v brněnské Radosti v roce 1960), zcela respektují nenáročnou formu malého rodinného divadélka i možnosti „tatíků“, kteří na něm hráli pro své děti. Jsou to loutkové hříčky krátké svým rozsahem, jejich děj je velmi jednoduchý a jejich řeč je kultivovaná. Vystupuje v nich jen omezený počet postav, většinou mezi nimi nechybí veselý, přátelský a vždy pohotový Kašpárek, nechybí jím ani laskavý vtip, ani chápající morální apel. Pokud by současný režisér našel správný inscenační klíč, můžeme si je dobře představit i na dnešní loutkové scéně, např. jako mateřinkové představení. Jsem však přesvědčena, že Langrovy hry jsou především inspirujícím dokladem možností rodinného loutkového divadla, formy, která ve dvacátých letech, kdy Langer psal své hry, prožívala u nás své zlaté období. Bohužel dnes, kdy různá media nabízejí dětem neskonale větší možnosti v oblasti audiovizuálních prožitků a zábavy, jsme již na tuto formu téměř rezignovali. Ale je to velká škoda. Možná, když posadíme dítě před televizi, uvidí něco lepšího, dokonalejšího, než co dokáže s malými loutkami předvést jeho nezkušený táta, máma, dědeček či babička. Ale začteme se do Langerových úvah a člověk pochopí, co radosti může i tato neumělá hra působit těm před oponou i těm skrytým za oponou, jaký jedinečný pocit rodinné sounáležitosti může dítě pociťovat, když po ně hrají s láskou ti jeho nejbližší. A právě toto Langerovo poselství o radosti z rodinného loutkového divadla, kterým je prodchnutý celý svazek jeho loutkových her a úvah o loutkovém divadle, by nemělo zapadnout.
Alice Dubská
