Henryk Jurkowski: Mateřinka 03

Čím víc se od svého dětství vzdalujeme, tím víc si je idealizujeme. Mateřinka, jejíž znamenitou reputaci jsem znal, měla být pro mne příležitostí znovu vstoupit do milého světa předškoláků. Češi si našli takový dobrý způsob: přehlídku představení pro nejmladší diváky. Našli a uskutečnili - kdysi! Čas ovšem běží a žádná forma nefunguje navěky. Každá se potřebuje vnitřně proměňovat. Ti, kdo Mateřinku dělají dnes, už patří pochopitelně k nové generaci, která se zbavila ideologické zátěže a těší se z demokracie a volného trhu. Banality? Bezpochyby. Jenomže ty banality bez milosti určují jak náš život, tak charakter našeho umění.
To naše umění se mění ze dne na den. Měli bychom dost co dělat, kdybychom je chtěli definovat. Protože - čím je dnes divadelní představení? Uměleckým obrazem světa? Výrazem subjektivních pocitů oduševnělého tvůrce? Manifestací individuálních nebo kolektivních obsesí? Nebo jen produktem, který má obstát na trhu? A možná ještě něčím docela jiným? Kdybychom vzali za výchozí bod pojem produktu, ocitli bychom se v případě představení pro malé děti v dost zvláštní situaci.
Produkt vytvořený dospělými profesionály kupují jiní dospělí, ale nekonzumují ho sami, dávají ho dětem. Znovu banalita. Všichni to víme. Ale stojí za to pozastavit se chvíli nad povahou kontraktu, ke kterému zde dochází. Dospělí profesionálové - umělci - se orientují na úspěch v podobě pěkné práce (reakce obecenstva), v podobě výdělku (je třeba uspokojit rodiče a vychovatele) a v podobě umělecké prestiže (chtějí být tvůrčí a originální). Rodiče a vychovatelé (druhá skupina dospělých) mají převážně hotový názor: jsou v podstatě konzervativní a v souladu s tradicí důvěřují sociálním institucím. Ať už oprávněně či ne - věří, že divadlo je dodavatelem důležitých hodnot.
Děti, které přicházejí na představení, jsou v podstatě naprosto závislé na oněch dvou skupinách dospělých. Je to bezpochyby jediný moment, kdy je umělci, rodiče a vychovatelé mohou úplně ovlivňovat. Ještě rok nebo dva, a tyto děti už si budou vybírat po svém, samostatně. Pod vlivem televize, módy sdílené s kamarády, pod vlivem nastřádaných životních zkušeností se budou domáhat uspokojení svých vlastních zájmů. Pochopitelně budou účastníky toho, čemu říkáme “kulturní život“, ale jejich preference už bude třeba brát v potaz stejně, jako se počítá s tím, co si oblíbili dospělí. Uvědomme si tedy: zůstala už jen ta představení pro předškoláky, v nichž dospělý tvůrce ještě má tak velkou šanci na dítě působit. Není přehnané tvrdit, že je to jediná a asi poslední příležitost udělat něco pro lidstvo: odvrátit ten všeobecný hon za věcmi a za společenským uplatněním, převahou. Velká šance a velká odpovědnost.
Samozřejmě mi vůbec nejde o návrat k didaktickému divadlu. Mám rád partnerské divadlo s poznávacími elementy. V představeních pro nejmenší jde však ještě o něco dalšího: jde o to zprostředkovat dětem smysl a kouzlo života a jeho krásy. V podstatě jde o koncepci nebo přímo o filosofii člověka. Jaký by měl být v budoucnosti? Měl by to být neurotik, který nevnímá nikoho jiného a všímá si jen svých emocí? Nebo hedonista, zaujatý vlastním přízemním uspokojováním, příjemnostmi života? Nebo člověk vnímavý, myslící, zvědavý na svět i na druhé lidi? Kdo nemá vizi budoucího člověka, neměl by dělat divadlo pro nejmladší. Nebude z toho mít žádnou újmu. Má k dispozici ještě celé obrovské samostatně uvažující publikum od - řekněme - deseti do osmdesáti let, ba víc. Paní a pánové, tady nejde o prostý kontrakt “prodávám – kupuji“, ale o působení v jemné psychické materii!
Pochopitelně vím, že se hned najdou oponenti. Prohlásí, že děti mají v divadle poznat rozpory a konflikty lidského života, že mají poznat absurditu světa, ve kterém žijeme; jako by ti malí čtyř a pětiletí diváci neměli dost času, jako by je nečekala dlouhá řada let objevování příslušných skutečností. Měli by tedy ti virtuální oponenti zbrzdit a souhlasit s alespoň tříletým nebo čtyřletým obdobím hájení těch nejmladších.
Nemyslím teď jen na účastníky poslední Mateřinky, ale na umělce z nejrůznějších zemí. Liberecká přehlídka je jen nejčerstvějším příkladem existujících tendencí. Nejsmutnější z nich je ta, která vyjadřuje přesvědčení divadla, že vyprodukovalo universální představení pro všechny. V důsledku toho hraje předškolákům plnometrážní fabulární představení s ohlušující muzikou a spoustou dupání, které přitom nemá žádnou myšlenku, jakou by bylo možné s dětmi smysluplně sdílet.
Samozřejmě ne každá “ohlušující“ muzika je stejná. Dobrý rockový koncert živého orchestru jako pozadí pro zajímavé akce herců “na cestě“ do říše fantasie se dá i odůvodnit, když v něm shledáme pokus vytváření divadelní konvence. Horší je, když hlučnost plyne jen z nedomyšlenosti.
Hledat významy a určitou harmonii výrazových prostředků samozřejmě neznamená ani v nejmenším, že zde není místo pro dynamickou divadelní akci. Vyznamenaná inscenace Volpino byla neobyčejně dynamická, dokonce občas i zbytečně ostrá - v souladu s přijatým stylem jarmarečního divadla, ale jeho energie a prostota loutkářských prostředků nemohla zastínit neobyčejnou citlivost, obsaženou ve vztazích vystupujících postav. Děti samozřejmě vědí, že lišák s králíkem nebudou vedle sebe žít v plné harmonii nikdy, ale radovaly se, že právě tenhle lišáček a tenhle králík byli - navzdory odvěkým zákonitostem světa - báječní kamarádi.
Citlivost, to je klíčové slovo. Neuplatňovat vůči dětem ochranitelské citlivůstkářství, ale být jemný ke slabšímu partnerovi. Tu jemnost festivalu přinesla především Margrit Gysin ze Švýcarska. V nevelkém sále mluvila tichým, výrazným hlasem a skvěle tak přitahovala poroznost dětí, které jí byly partnery v pohádce o každodenních příhodách myšky Mimi a medvěda Bruma. Děti se představení účastnily, někdy podávaly miniaturní rekvizity, jindy postavám odpovídaly. Margrit se rychle naučila jejich jména a skvěle si poradila s německo-českým vyjadřováním.
Autoři mnoha představení se o bezprostřední kontakt s dětmi, dokonce je i zvali na scénu. Dělo se to jak ve fabulárních představeních, tak při divadelní hře s dětmi. Takové divadelní hry, ve kterých herci hrají sebe (to znamená vystupují v roli herců), mají také mnoho odrůd. Někteří autoři se soustřeďovali na vytváření komických situací a na ponoukání dětí k smíchu, jiní si kladli náročnější úkoly: chtěli probouzet dětskou fantasii a povzbudit je ke společné tvorbě. Nevyhýbali se komice, ale nevyvolávali ani tak smích, jako spíš úsměv porozumění, v němž už klíčí výhonek myšlenky.
Takové divadelní hry (představení?) potvrzovaly potřebu nového promýšlení role a povahy (struktury?) divadelního umění pro nejmladší. Uvažuji, jestli se tu ukazuje úkol pro kritika. Možná umělci - v dnešní situaci rozpouštění pojmů a rozpadu druhových uměleckých hranic - takovou potřebu necítí. Ale možná by se jim některé pojmy přece jen hodily. Aby bylo jasnější, o co jde. Například: o dobré divadlo pro nejmenší.
Henryk Jurkowski
Překlad Jana Pilátová