Jakub a jeho pán
Do divadla DISK jsem samozřejmě vstoupila se znalostí základních pojmů, o kterých hra měla pojednávat. Tak třeba takový fatalismus. Je to přesvědčení, že všechno lidské pachtění je určeno neúprosným osudem. Popírá svobodnou vůli i nahodilost a ani nehledá příčiny dějů. Takhle napsané jako suchá poučka je to jasné. Jeden možný směr. Ale hra přede mě pokládala další otázky, na které se snažím ještě teď najít odpověď, někdy marně, jindy alespoň tak trochu teoreticky.
Co bylo v osudu těchto postav fatálního? Ony přece jednaly, rozhodovaly se mezi více možnostmi, dokonce splétaly intriky, jak z dané situace vytěžit pro sebe co nejvíc. Pravý fatalismus dle nich asi nastává až při obhajobě svého chování. Já nic, já za nic nemůžu, to přece ten osud, ten nahoře, ten autor, ten někdo, kdo tahá za nitky mého osudu. A jako ty figurky se chováme vesměs ve svém běžném životě. Osud si určujeme sami v rámci určitého koridoru, do kterého jsme zasazeni ( Kým? Osudem?) . Pokud vše běží dle našich představ, jsme spokojeni, s někým nahoře nic nespojujeme. Problém nastane v okamžiku, kdy něco zaskřípe. To nás popíchne a začneme hledat viníka. Buď rodiče, učitel, poslanci, vláda, prezident....nebo ještě někdo vyšší? Nemá cenu, abych se snažil, už je to dané. Někoho to strhne k docela slušné letargii. Naštěstí většina lidí je zaměřena trochu jinak a fatalismus odkládá do šuplíku s označením meditace. Hra mě skutečně přinutila přemýšlet, meditovat o osudu a o sobě. A to rozhodně není málo.
Absolventské představení katedry činoherního divadla DAMU ztvárnilo hru Milana Kundery z roku 1975. Ten si jako předlohu vzal humorně filozofický román Denise Diderota ( 1773). Že dílo je dodnes živé a svěží dokazuje i to, že diváka nutí zamyslet se nad sebou a přichází na to, že jeho život se podezřele podobá jiným příběhům.
V režii Zdeňka Bartoše mladí herci ukázali, že je třeba s nimi počítat. S jemným humorem a nadsázkou na jevišti prošli kotrmelci života, které někteří nepochopili nebo pochopit nechtěli. Že by zase Ten někdo? Ľubica Melcerová realizovala scénu ve čtyřech výškových pásmech, kde se odehrávaly jednotlivé epizody spojené vyprávěním Jakuba a jeho pána ( V. Jílek a V. Hájek). Pojetí povídání přecházejícího v hrané představení bylo velmi působivé. Projev herců byl poněkud přehnaně stylizovaný, ale v tomto případě to podtrhávalo spojení humorné nadsázky s filozofickým podtextem. Přece se nesmíme brát tak vážně.
Zajímavá postava, byť trochu epizodní, ale velmi důležitá, byl autor ( zahrál ho N. Penev). Měl v moci manipulovat osudy lidí, určovat jejich chování a jednání. Když jsme viděli jeho zuboženou, roztěkanou, snad lehce dementní osobnost, nemůže nás nenapadnout otázka:
„Kdo to tedy řídí náš životaběh? Není skutečně lepší vzít ho do svých rukou?“
Zdroj: Jindřiška Kodíčková, JindriskaKodickova@seznam.cz
