Jaroslav Blecha: Loutky, dramatika a praxe českého rodinného loutkového divadla

Stať navazuje na článek o českých stolních loutkových divadlech, publikovaný v minulém čísle Loutkáře. Chce čtenáře obeznámit s českou profesionální produkcí loutek a dramatickou tvorbou pro tato divadla a zamyslet se nad divadelním kontextem rodinného loutkového divadla. Posledně jsme zdůraznili, že fenomén českého „rodinného loutkového divadla“ první poloviny 20. století se vyznačuje významnou proměnou repertoáru, což přináší také nové směřování ve scénografii (dosud neznámé typy postav, pohádkové scenérie atd.), spojené s enormní, kvalitní výtvarnou profesionální produkcí. V ochotnickém loutkovém divadle se angažovalo mnoho kulturně vzdělaných a umělecky kvalifikovaných lidí, jimž vévodili právě výtvarníci. Tím, že byla výtvarná složka takto akcentována a logicky také zřetelně převyšovala ostatní komponenty loutkářské tvorby, dochází často ke klamným úvahám o loutkovém divadle jakožto umění výtvarném, nikoliv divadelním. Pravdou ovšem zůstává, že vysoká scénografická úroveň inscenací některých ochotnických loutkových divadel a výtvarná kvalita firemní loutkářské tvorby výrazně přispěly k reflexi loutkového divadla jakožto svébytného druhu umění.
Na počátku obšírné české průmyslové produkce tištěných stolních divadel a dekorací, provázené také zevrubnou výrobou loutek, stál Český svaz přátel loutkového divadla, který vznikl v roce 1911 z iniciativy Jindřicha Veselého. Intenzivně a všestranně usiloval o posílení pozice loutkového divadla v českém, ale i mezinárodním kulturním kontextu. S tímto cílem podněcoval nejen celé loutkářské společenství, ale i širší veřejnost k vnímání a praktikování loutkového divadla jako umění. V jeho programu se např. uvádělo: „Chceme umělecké loutkové divadlo pro mládež ve vlastní budově, chceme organisovati zakládání uměleckých loutkových divadel, chceme dáti loutkám moderní repertoir, chceme vydávati vzorné loutkové hry a všímati si problému dětské literatury.“ V Českém svazu přátel loutkového divadla se angažoval také malíř Mikoláš Aleš. Byl spjat s jihočeskými Miroticemi, rodištěm legendárního českého marionetáře Matěje Kopeckého a působištěm svého kmotra Mikoláše Sychrovského, proslulého mirotického řezbáře a tvůrce loutek pro řadu známých kočovných loutkářů. V jeho tvorbě zaujímaly loutkářské motivy důležité místo. Zákonitě se v nich objevily reminiscence na tradiční loutkové divadlo. Aleš sám také vytvořil dva soubory originálních plošných lepenkových loutek, roku 1877 pro děti jisté Antonie Bakovské, u níž za studií v Praze bydlel a v roce 1891 pro vlastní děti. Obrázky loutek vybavil sbírku her „Divadlo s loutkami“. Známé jsou jeho perokresby, inspirované loutkovými postavami Matěje Kopeckého v XIII. ročníku Palečka aj. Jeho ilustrace se právem staly předlohami, resp. inspirací prvních českých sériově vyráběných loutek, které měly na českém trhu konkurovat zahraničním výrobkům. S Alšovým souhlasem vymodeloval v roce 1912 sochař Josef Šejnost pro Svaz přátel loutkového divadla první malou kolekci prototypů loutek velikosti 36 cm, které se však důsledkem neshod s J. Veselým nedostaly do výroby. Novou kolekci předloh menších loutek (25 cm) vytvořil dle Alšových obrázků Karel Kobrle. Jeho modelace vynikaly zřetelnou výtvarnou kulturou. Sériovou výrobu zahájil Loutkářský závod Antonín Münzberg . V prosinci roku 1912 začalo prodávat první série těchto loutek, pro něž se vžil název „Alšovy loutky“, nebo též „alšovky“, České lidové knihkupectví u Springra v Praze. „Alšovy loutky“ se vyznačují zajímavým karikujícím neproporčním poměrem hlavy a těla, který jim dává specifický humorný ráz a také výraznou zkratkovitou modelací i pečlivým kostýmováním. Koncem roku 1916 existovalo již přes 80 typů těchto loutek. Některé předlohy modelovali také Rudolf Livora a sochař Viktor Pecha. Všechny loutky byly dokonce na vahadle opatřeny ochrannou značkou s neviditelným podtiskem. „Alšovy loutky“ měly mimořádně pochvalný ohlas a staly se žádaným artiklem. „Alšovky“ jsou marionety na drátu s jednoduchým vahadélkem, ruce a nohy mají pohybovány nitěmi. V nejstarší sérii byly tělo, ruce a nohy dřevěné, hlavy ze speciální pevné tzv. „massy“, z níž se posléze začaly vyrábět i končetiny. Hlavy šly vyměňovat díky ohnutému drátu, zachycenému v trupu volným hřebíčkem. S novým patentem upevnění a výměny hlav „Alšových loutek“ pak přišla ve 20. letech pražská firma Modrý & Žanda, která po roce 1920 převzala výrobu od Münzberga. Pro tuto firmu modelovali předlohy „Alšových loutek“ sochaři František Rous, Hanuš Folkman, František Uprka, Vratislav H. Brunner, Josef Šejnost, František Duchač-Vyskočil, Karel Svolinský, Václav Vokálek, Gustav Herman. Loutky také dostaly jinou ochrannou značku a liší se polychromií.
Jistou raritu v nejstarší kolekci „alšovek“ představuje sériově řezbovaný ďábel, vyráběný dle prototypu Karla Svolinského. Originál se dochoval ve sbírce Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. Svolinský jej vytvořil ještě ve svých učednických letech zřejmě na popud Jindřicha Veselého. Figura měří 34 cm, je celořezbovaná ve dřevě, mořená. Konstrukce odpovídá konvenci tradičního kočovného marionetového divadla, kde platil úzus vytvářet některé postavy, jakými byli kupříkladu čerti, kostlivci a rytíři, celořezbované, nekostýmované. Traktování řezby je poměrně jednoduché, ale výrazné, expresivní. Na rozdíl od obvyklých dobráckých přihlouplých a spíše směšných starších českých loutkových čertů je tento více démonický. Nápadně působí zejména jeho nestvůrná zvířecí hlava s velkýma „vyvalenýma“ očima. Tělo má zvláštní skřetovskou fyziognomii. Na svoji dobu je to mezi ostatními spíše realistickými loutkami figura výtvarně průkopnická.
V „Alšových loutkách“ se objevily dosud neobvyklé, hlavně pohádkové postavy. Také několik zajímavostí, např. loutky zpodobující Matěje Kopeckého a Mikoláše Alše jako měšťana, nebo loutky inspirované souborem starých marionet kočovné loutkářky Arnoštky Kopecké. „Alšovky“ zahájily novou typologii a v ní de facto vytvořily i jistý úzus pro ostatní sériovou výrobu. Po nich se už v tomto oboru neobjevilo mnoho originálního, přestože se firemní produkce loutek, ponejvíce marionet, značně rozrostla. Pouze odeznívaly některé postavy příznačné pro starší repertoár kočovného loutkového divadla. Mezi návrháři a modeléry přibyli sochaři, malíři, architekti, řezbáři - Josef Šejnost, Vratislav H. Brunner, Hanuš Folkman, Václav Vokálek, Karel Štapfer, Karel Svolinský, Alois Šroif, Josef Chochol, Karel Krob, Jan Král, Jiří Trnka, Josef Váchal, Ondřej Sekora, Ladislav Sutnar, Bohuslav Sucharda, Jan Malík, Ladislav Jan Šaloun, Václav Špála aj. Jejich přístup k loutce se lišil, mnozí měli ambice divadelní, jiní tvořili loutku „jen“ jako specifický artefakt výtvarného umění - skulpturu s potenciální pohybovou schopností.
V sériové produkci převažoval přísně typologický a zároveň realistický styl. Modernistické tendence se projevily spíše ojediněle, ponejvíce ve scénografii několika pokrokových ochotnických divadel. Praxe jednotlivých loutkářských firem byla téměř shodná. Menší loutky se většinou odlévaly nebo mačkaly do forem (hlavy, ruce, nohy) zpravidla ze sádry, nebo ze speciální hmoty, na kterou existovaly utajované firemní recepty. Na zakázku se také řezaly ze dřeva, zejména větší loutky, nebo specifické figury (např. zvířátka). Polychromie se prováděla ručně. Firmy nabízely loutky kompletní, pěkně kostýmované, nebo levnější polotovary. Typizované velikosti se pohybovaly od 18 do 50 cm.
Nejznámějším producentem průmyslových loutek byla firma Antonín Münzberg, která od původních nejstarších „alšovek“ pokročila ke standardní široké výrobě nejžádanějších typů modelovaných loutek velikostí 18, 25 a 35 cm. Vyznačují se realističtějším charakterem ve srovnání s loutkami jiných firem. V jejich vývoji je znatelný pokles kvality polychromie - zatímco ve 20. letech zachovávají ještě barvy decentní polotóny, od 30. let se objevují přehnaně zvýrazněné schematické detaily obličeje (kontrastní obočí, podlíčené oči, zarudlé tváře apod.). Münzbergovy loutky byly pečlivě kostýmovány, měly nejpropracovanější a výtvarně vyvedená vahadla, která byla opatřena firemní nálepkou a umožňovala prostřednictvím patentního spoje výměnu hlav.
Další pražská firma Modrý & Žanda začínala jako Alois Petrus v Třebíči. Postupně několikrát změnila jméno, ale i charakter produkce. Nabízela loutky standardních velikostí z obzvláště pevné hmoty, která vzhledem k mastnější konzistenci hůře pojila polychromii. Autorem řady z nich byl zakladatel a majitel firmy Alois Petrus. Starší produkce snese srovnání s kvalitními Münzbergovými loutkami, mladší pod jménem „Marlen“ už inklinuje k pokleslejšímu hračkářskému sortimentu.
Produkci českých sériových loutek a divadel významně ovlivňovala od roku 1919 také loutkářská firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou JEKA. Vlastní typy loutek velikosti 18, 25, 35, 50, 60-65 cm, navrhoval údajně samotný Jan Král. Mezi běžnými postavami se objevilo také několik zvláštností - např. moravské typy podle Ondřeje Sekory: stréček Křópal, tetička Křópalka, Jozéfek Melhoba, Šebánek, Cvoček, Hnát, Patrčka, dále „slavná“ Pepina Rejholcová akad. malíře Františka Voborského. Se Skupovou ochrannou značkou vyráběla JEKA také postavičky Spejbla a Hurvínka. Loutky „JEKA“ se staly značně oblíbenými pro svoji jemnou stylizovanou modelaci a půvabné omalování. Původně byly odlévány z tvrzené sádry, později, po roce 1925, vyráběny ze speciální dřevité hmoty.
Zajímavé loutky vyráběli také od konce 20. let manželé Preclíkovi z Hradce Králové, žijící od roku 1929 v Josefově. Šlo o výtvarně zajímavé a vydařené typy, všechny s pohyblivými bradami. Prodával je knihkupec Večeřa v Josefově, posléze jistý Vála v Praze a nakladatelství A. Storch syn v Praze. Na výrobě loutek se podíleli pouze členové rodiny. Firma se jmenovala APAS - Anna Preclíková a synové. Po válce převzal firmu syn Jiří, který přes všechny nesnáze a nepříjemné peripetie soukromého podnikání udržel kontinuitu výroby loutek dodnes. Původní Preclíkovy loutky jsou ceněny pro svoji specifickou výtvarnou stylizaci a „loutkovost“. Jako jediné z produkce pro rodinná loutková divadla měly pohyblivou bradu se skvěle vymyšlenou technologií zvláštního kloubení čelistí a krku.
Zvláštní loutky, vymykající se výtvarně z produkce ostatních firem, nabízelo pražské nakladatelství A. Storch syn. V jeho prodeji se objevily modelované loutky velikosti 18 a 25 cm se zvláštním vahadlem a značkou prodejce, které se liší hlubší modelací, velice jemnou polychromií a velkýma zvýrazněnýma očima. Firmy, které se zabývaly výrobou loutek a divadel, většinou zároveň vydávaly podrobné katalogy svých výrobků, vybavené důkladným obrazovým materiálem. Hojné byly také různé příručky, průvodce, alba aj. s návody na sestavení atd.
O vlastním inscenačním způsobu rodinných divadel a o specifiku jeho vnímání publikem se s výjimkou memoárů dochovalo pramálo dokladů. Již jsme se zmínili, že nejčastěji fungovalo takové divadlo v rodině jako „prostředek“ k předvádění loutkového divadla rodiči dětem, nikoliv jako dětská hračka. Běžná praxe „svépomocného“ dotváření zakoupených polotovarů a entuziasmus všech aktérů zajisté podněcovaly i tvůrčí ctižádost a opravdovou divadelní kreaci. A existovala rodinná loutková divadla, jejichž autory, tvůrci a často i provozovateli byli profesionální umělci (výtvarníci, divadelníci, spisovatelé aj.), tj. taková, která měla určitě vyšší umělecké ambice. Při hodnocení rodinného loutkového divadla první poloviny 20. století uplatňujeme často současná kritéria, což zákonitě vede přinejmenším ke zkresleným závěrům. Období největšího rozmachu českého ochotnického loutkového divadla, jak rodinného, tak spolkového, charakterizuje bezpochyby velká disproporce mezi jeho výtvarnou stránkou a inscenačním způsobem, dále totální orientace na dětské publikum. Dobová osvěta, resp. propaganda loutkového divadla a průmyslová produkce znamenaly jistou fabrikaci loutkového divadla. Horlivá divadelní činnost s sebou nesla ohromné kvalitativní rozdíly, polarizované profesionalitou na jedné straně (výtvarné ambice, umělecké dekorace a loutky) a spíše diletantismem na straně druhé (loutkoherectví, reprodukční inscenační praktiky, degradace divadelní tvorby na pouhé mentorování apod.). Tato diference se zrcadlí i v přemíře loutkářské dramatické literatury, která pak zpravidla postrádá uměleckou hodnotu. Podíl profesionálních výtvarníků v rodinném a spolkovém loutkovém divadle lze hodnotit jako novum. Zdánlivě nepatrné proměny tradičního scénického prostoru loutkového divadla se ukazují důležitými, přestože se odbývaly převážně na bázi realistické malované dekorace, jejímž smyslem bylo vytvářet co nejvěrnější prostředí. Evidentně zde již objevujeme elementy scénografie „akční“.
Přelomovým se jeví také úsilí o nový moderní repertoár. Začátky nové české loutkářské dramatiky s hodnotnějšími a pestřejšími náměty, která více vychází ze specifik loutkového divadla, souvisely právě s ochotnickým loutkářstvím a se vznikem divadla pro děti. Podle nepřímých pramenů vznikaly sice loutkové hry pro děti už v 50. letech 19. století, ale jejich texty se nedochovaly. Prvním autentickým pramenem je až knižnice „Divadlo s loutkami“, která začala vycházet v Praze u Antonína Storcha od roku 1887. V redakci J. Veselého přinášela „Knihovna vzorných loutkových her“ jednak původní české dramatické texty, ale také překlady z francouzštiny, němčiny aj. Celkem vyšlo asi 400 her rozličné úrovně, v nichž se projevují jak tradiční, tak i nové tendence. V letech 1916-1918 se objevila i knižnice „Vyzkoušené hry pro Alšovy loutky“, redigovaná také J. Veselým. Nabízela nové obměny starých loutkářských textů, které údajně byly získány z hodnověrnějších pramenů, než znovu vydané „Komedie a hry Matěje Kopeckého“ (nebylo ovšem uvedeno, o jaké prameny se jedná). Šlo v podstatě o tradicionalistický příspěvek do diskuse o podobě nového loutkářského repertoáru. Veselý tak hájil svoje přesvědčení o existenci „cenných hodnot“ ve starých hrách proti názorům, které požadovaly úplné popření tradice. Současná dramaturgie potvrzuje de facto jeho názor, jelikož tradiční loutkové hry se dnes stávají velmi často inspirací výborných inscenací.
Lze říct, že tzv. „amatérská etapa“ českého loutkového divadla zformovala novou „dramaturgii“, překonávající tradiční repertoár kočovných marionetářů, ovlivnila podstatně původní domácí loutkářskou dramatickou tvorbu, i když stále závislou na dramaturgii neloutkového divadla a na tradiční marionetářské technice. Loutkářská dramatika byla stále chápána více v kontextu inscenační praxe, než také jako literárně dramatická tvorba, tj. integrální součást literárního umění. Většina her v té době byla určena dětem. S tím souvisel zcela odlišný okruh progresivních témat, než jaký uvádělo kočovné marionetové divadlo. Z dramatického hlediska se ovšem tyto rané původní loutkové hry pro ochotnické loutkáře zdají primitivními. Oplývají mravoučnými tendencemi, školským mentorováním, vyznačují se značnou sentimentalitou, naivitou. Jejich formální stavba je velmi jednoduchá, jednání postav často samoúčelné atd. Texty jen zřídka akceptují specifika loutkového divadla a málokdy vykazují výraznější estetické hodnoty. Ojediněle začaly některé progresivní soubory hledat nové scénografické a technické metody, jimiž se odkláněly od realistické popisné scénografie. Tento postup si pak „vynucoval“ divadelně kvalitnější dramatické texty. Z dramatických autorů osobitých kvalit je třeba zmínit Václava Sojku, Vladimíra Vojíře, Zdeňka Schmoranze, Josefa Skupu a Jana Malíka.
Usuzujeme, že mnoho zmíněných aspektů ochotnického loutkového divadla vytvářelo podmínky opravdové tvorby, která spočívá v seberealizaci osobnosti během tvůrčího procesu, na rozdíl od mechanické a reprodukční činnosti. To vše nás vede k přesvědčení, že je třeba uvažovat a hodnotit fenomén „rodinného loutkového divadla“ v kontextu divadelní historie a nepodceňovat jeho význam pro kvalitativní přeměny podob českého loutkového divadla.
Jaroslav Blecha