Klára S. : Můžu si za to?
Divadelní hra podle díla Elfriede Jelinekové, nositelky Nobelovy ceny a Ceny Franze Kafky za literaturu pro rok 2004.
Strefuje se někdy více, jindy méně vybíravým způsobem do nešvarů, se kterými se setkává. Asi nejvíce ji leží v žaludku postavení žen úpících pod mužskou kuratelou, německý národ, kterému také nemůže přijít na jméno. Nevybíravými prostředky haní i katolickou církev a Rakousko, jemuž vyčítá nevýraznou politickou zainteresovanost a konzervatismus, bojuje proti rasismu, seká proti matce i ženám, které si mužskou dominanci dají líbit. Tedy boj proti všemu i všem, dohnaný ad absurdum, musí být vysilující a jaksi marný. Vypadá to však, že s tím si autorka hlavu neláme a vyráží do dalších šarvátek s větrnými mlýny. Lze jen polemizovat, zda tato urputná nenávist má reálné kořeny v životě, nebo je to póza, kterou ale mnoho zneuznaných sufražetek bere za svou, většina lidí jí nerozumí a upřímně ji za to nenávidí.
Už v dětském věku se formovala její nespoutaná povaha. Na jedné straně vzorná holčička z klášterní školy, hrající na spoustu hudebních nástrojů, na druhé straně nezvladatelný ďáblík. Narodila se postarším rodičům, otec původem jihomoravský Žid po útrapách z války už v době jejího narození trpěl rozvíjející se Alzheimrovou chorobou, zapomínal, pletl se a bloudil a malé dítě bylo svědkem beznadějného úpadku. Oproti tomu, sice také věkem poznamenaná matka, velmi energicky řídila rodinu, od finančního zabezpečení až po výchovu geniální dcery. K tomuto cíli napjala všechny síly. A holčička se snažila... Dospěla až k maturitě, přijetí na vysokou školu, ale pak se zhroutila, uzavřela se doma a začala psát. V jisté izolaci, s ubíhajícím světem za dveřmi bytu, se pouští do boje. Jakkoli témata jsou kontroverzní, nedá se upřít literární unikátnost, různé triky s jazykem, což způsobuje nerozlousknutelný oříšek pro překladatele. I proto se z jejich mnoha knih do češtiny podařilo přeložit jen dvě.
Velký rozruch a zároveň vplynutí do podvědomí diváků způsobil film Pianistka.
Hlavní hrdinka žije tak „ zvláštním“ způsobem, že nepochybně zobrazuje autobiografický pohled na samotnou Elfriede. Bydlí s matkou, ale nenávidí ji, duševně chorého otce předala zdravotnickému zařízení. Přestože je vdaná, nenásleduje manžela, jelikož matka ji potřebuje víc. Šmíruje milenecké dvojice, samotnou uspokojuje jen masochistický sex. Pevný propletenec osudu Eriky a Elfriedy.
Ve své hře Klára S., kterou uvádí divadlo Komedie v rámci programu současné světové tvorby, sleduje osud Kláry Schumannové, manželky geniálního, ale duševně nemocného skladatele. Má ve své nemohoucnosti ubíjející vliv na svou ženu, jinak nadanou pianistku, která zkomírá ve stínu jeho slávy, ale zároveň svoji podřízeností k ní přispívá.
Představení začíná hemžením herců u kadeřnicko- kosmetických stolků, kde se upravují, líčí a oblékají. Uprostřed šikmá plocha, která má svůj zrcadlový protějšek na stropě, se stane hlavním prostorem boje ženy proti mužům, kteří ji podceňují, neuznávají, ale zároveň využívají a zneužívají. Třetí prostor symbolizuje temný, neproniknutelný a chorý svět, snad blázinec, kde tráví čas Robert (M. Finger). Jeho mániodepresivní stavy čas od času oživí výbuchy uměleckého zapálení střídané s pády do beznaděje. Neustále však vyžaduje pozornost manželky, pomoc a soucítění. Péče o něho a spoustu dětí ji neumožňuje rozvíjet svůj talent a je pouhým stínem Roberta. Na druhou sternu ho neustále hájí a vyzvedá jeho velikost, hlavně v souboji s fašistickým, bohatým pozérem, básníkem d´Annunziem ( ten je sice z jiné historické doby, ale autorka jim dala možnost setkání, jako dvou nesnesitelných mužských typů. Pro Jelinekovou asi jediných, buď šílenec, nebo sexuální maniak).
Klára od tohoto podivného mecenáše žádá peníze, ale jedinou jeho podmínku nedokáže splnit. Je upjatá, skrývá se za prostý šat chovanky penzionu, a nechce se z principu přizpůsobit běžným praktikám odalisek, které toporně božského básníka ( J. Štrébl) obklopují. Ty dokáží za jeho „nezištné“ pomoci své sny realizovat. Zatímco Klára bojuje za čest svou i své dcery, peníze se nenávratně vzdalují a padají do kapes mnohem ochotnějších a „rozumnějších“ kočiček.
Hybnerová strhává pozornost schopností stylizace a náznaku vyjádřit mnohotvárnou bytost vlečenou povinnou láskou a pokorou k muži, se záblesky seberealizace, ale s konečným umdlením a přenechání slávy tradičně pánu tvorstva. Manžela nenávidí, ale i miluje, má z jeho velikosti komplexy, zakoktává se, neumí se uvolnit v jeho přítomnosti, slepě mu pomáhá a slouží, tuší však, že něco není v pořádku. Ale krok, jak se vymanit, nedokáže udělat. Zůstává nadále druhořadou bytostí, prázdnou nádobou, která může být plněna jen a pouze z rozhodnutí muže. A to i tehdy, když žádným mužem už není. Ženě zůstává jediná záliba v rození dětí, ale i tyto načasované a časté porody ji vyřazují ze společenského a karierního života.
Celým představením zní hra klavíru. Jemňounce a tiše doplňuje lkaní bezmocné ženy, nebo hlasitě a násilně přehlušuje. Příznačně slyšíme schumannovy motivy.
Přestože hra se díky věhlasu autorky může jevit mírně nebezpečná, režisér David Jařab ji přetavil do stravitelné polohy i pro konzervativního diváka. Tím ale hra neztrácí nic ze svého feministického náboje, díky vynikajícímu, strhujícímu výkonu V. Hybnerové nastavuje zrcadlo nejednomu problému v nás. Námět je živý a asi dlouho bude, protože změny v myšlení se uskutečňují velmi pomalu a stojí za to jim pomoci.
Zdroj: Jindřiška Kodíčková, JindriskaKodickova@seznam.cz
