Loutky v zámeckém salonu
Loutky a loutková divadla z let 1850 – 1950 ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových
České loutky jsou fenoménem… Více než sto let jsou vnímány jako národní kulturní poklad. Tvorba loutek patřila k české tradici, z níž po roce 1950 vyrostl také úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu. Tato tradice vznikla už během devatenáctého století v dobách Matěje Kopeckého a zejména na počátku století dvacátého, kdy loutkové divadlo nesmělo chybět téměř v žádné vzdělané rodině, škole či spolku. Historické loutky a kompletní loutková divadla s mnoha proměnami dekorací, určená pro šlechtická, patricijská, později domácí, školní či spolková představení, jsou hlavním lákadlem výstavy na zámku Jánský Vrch.
Na své si zde mohou přijít zejména ctitelé krásných marionet, milovníci pohádkových bytostí a především děti, kterým se nabízí pohled na historická divadla s půvabnými loutkami různých řezbářů.
Výstava „Loutky v zámeckém salonu“ představuje ukázky řezaných loutek kočovných marionetářů, kteří putovali od vesničky k vesničce ve vozech a hrávali ve skládací scéně v sálech hostinců. Stávalo se, že byli pozváni s představením i k panstvu na zámek, kde v případě úspěchu bývali štědře odměněni. Někdy si šlechta nechala řezat loutky a malovat kulisy pro vlastní hraní divadla z libosti, jindy loutek užívali s úspěchem učitelé šlechtických dětí.
Také v podzámčí panoval čilý loutkářský ruch. Nemuselo se jen čekat, kdy do městečka zavítá některý s kočovných loutkářů. Od konce 19. století v měšťanském prostředí vznikala spolková loutková divadla často s pravidelným provozem. Nejprve využívala stejných loutek a kulis jako kočovní marionetáři, později stále častěji loutky a kulisy firem, které se na výrobu těchto potřeb specializovaly a spolupracovaly s uměleckoprůmyslovými dílnami. V téže době došlo k mohutnému rozmachu rodinného loutkového divadla a v mnoha rodinách fungovala malá stolní divadla, stále častěji s repertoárem věnovaným dětem.
Výstava představuje ukázky modelovaných loutek i loutky jedinečné, originálně vyřezávané, vytvořené umělci pro konkrétní divadla a stejně tak divadla sestavená z tištěných dekorací i divadla s originálními ručně malovanými kulisami. Špičkou mezi loutkářskou meziválečnou scénografií byla tvorba tzv. uměleckých scén z větších měst, mezi něž patřilo i Loutkové divadlo Josefa Skupy s protagonisty Spejblem a Hurvínkem. Jejich loutky vysoké zpravidla 50 –60 cmuž ve třicátých letech hrály v moderních dekoracích, byly voděny nitěmi a byly vybaveny mnoha technologickými a designovými vymoženostmi.
Jestliže si představíme, že koncem dvacátých let dvacátého století pravidelně hrálo na území tehdejší první Československé republiky přes dva a půl tisíce evidovaných souborů loutkových divadel spolkových a školních, nespočet divadel rodinných a měla li by každá ze scén pouhých dvacet loutek, pak nám počet loutek vychází nejméně na padesát tisíc, nemluvě o počtu kulis a jiných částí výpravy. To už vyžadovalo poměrně rozsáhlý a kvalitní umělecký loutkářský průmysl.
Uměleckořemeslná kvalita provázela i výtvarnou tvorbu v oblasti rodinného loutkového divadla, kde na základě proměny repertoáru po roce 1900 přibyly především nové pohádkové typy loutek, vyráběné ve velikostech 18 – 25 – 35 -55 cm. Početná sbírková kolekce pak představuje různorodé typy rodinných loutkových divadel a loutek, které byly vyráběny také několika firmami, ale i mnoha jednotlivci s větší či menší uměleckou hodnotou, od Alšova rodinného divadla po známé producenty loutek z firem Antonína Münzberga, Jana Krále či Modrého a Žandy.
Dekorace a loutky prodělaly od konce 19. století do dvacátých a třicátých let dvacátého století značný vývoj. Výprava prošla cestou od realismu až po náznakové funkční scény, nejen zcela oproštěné, ale počítající již s kruhovým horizontem, řešením pomocí světelné atmosféry či draperie. Také loutky na prahu třicátých let měly za sebou odvážný vývoj. Přestože se ještě mnohde hrálo s loutkami na drátu, častěji se používala technologie závěsů „na nitkách“, která podle způsobů a míst uchycení umožňovala rozsáhlé možnosti loutkového pohybu. Také tvarosloví loutek prošlo vývojem od realistické řezby, přes stylizované loutky až k oproštěným funkcionalistickým soustruženým náznakovým loutkám.
Loutky i divadla jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Oba jsou dnes známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českých historických loutek a loutkových divadel. Loutky a loutkářskou scénografii začali sbírat v polovině osmdesátých let a dnes po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Na rozdíl od muzeí podporovaných veřejnými financemi a dotacemi vytvořili rozsáhlou sbírku vlastními prostředky i nemalým úsilím restaurátorským. Valná většina historických loutkářských artefaktů je totiž nalezena zpravidla ve značně poškozeném stavu. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině. Jsou spoluautory prestižních publikací „Česká loutka“ a „Loutka a moderna“, Marie Jirásková je spoluautorkou nově otevřené expozice „Magický svět loutek“ v chrudimském Muzeu loutkářských kultur a loutky z jejich sbírky reprezentují v současné době české loutkářství na několika zahraničních výstavách.
www.janskyvrch.cz
www.jiraskovi.cz
