Lucie Kolouchová: MÁME HO! (krátký příběh takřka beckettovský, veskrze ale činoherní.)

OSOBY A OBSAZENÍ:
Marek………………………………..Marek Bečka
Tomáš………………………………..Tomáš Procházka
Vítek…………………………………Vítek Brukner
Radek……………………………….. Radek Beran
Kristýna………………………………Kristýna Maděričová
Zuzka…………………………………Zuzana Bruknerová
Reportér………………………………PR
Režisér…………………………………Fellini? Von Triers? Allen? Beran? Bratři Coenové?

Tmavé plátno. Jen občas přelétne meteorit, zabliká osamělá hvězda. Přes plátno jedou za doprovodu bombastické hudby titulky. ”V rámci Přeletu nad loutkářským hnízdem byla už po osmé udělena cena za nejlepší loutkový počin toho kterého roku. Letos tohoto loutkářského Oscara získala nezávislá skupina Buchty a loutky za svou inscenaci Rocky IX. Cenu, dřevěnou plastiku ptáčka Erika, na jevišti divadla Minor osobně převzal režisér inscenace Radek Beran. Jak toto významné ocenění změní životy a kariéru našich oblíbených, dosud tak skromných Buchet a loutek? Kam bude směřovat jejich další vývoj? Požádali jsme Radka Berana o pár slov, o zastavení se v běhu překotného času, zamyšlení či zasnění se.“
Na plátně stále krouží rozličné hvězdokupy. Mimo obraz je slyšet hlas Radka Berana.V pozadí stále zní hudba.
Radek: …seděli jsme v klubovně, pili čaj a povídali si, jak dál a jak to vlastně bylo, než jsme dostali tu prestižní cenu. Kde jsme se vzali na samotném vrcholu českého profesionálního a neprofesionálního loutkového divadla. Zpočátku nikdo moc nemluvil, vlastně jsem seděl v klubovně sám, ale s nově příchozími debata ožívala, až to vypadalo, jak z hloupého amerického filmu…
Hvězdné nebe definitivně mizí. Ocitáme se v klubovně - zkušebně.bg Je zatuchlá, temná, smutná, v horním patře jinak čistého a útulného Švandova divadla. Za okny prší.
………………………………………………… Velký detail: Markův obličej spící, tiše odfukuje. Děj pokračuje v jeho hlavě. Vidíme polonahého boxera v mlze. Tělo se blíží, blíží, Marek se prudce vymrští. Dostali jsme to! No toho Erika máme! Všichni ostatní členové divadýlka Buchty a loutky se na něho udiveně podívají. Co to meleš?
Střih, jsme o několik minut v čase dál, polocelek na Vítka s Tomášem.bg Tomáš: To přece není možný, dyť tam byly lepší věci, ne?
Vítek: No já si taky myslim. Třeba někdo přijde a budem to muset vrátit.
Detail: Radek kouká z okna. Pohled na plynoucí mraky na nebi. Radek: To snad ne.
Ozve se nějaký zvuk, kterého si ovšem nikdo nevšímá. Chvíle trapného ticha.
Vítek si zapaluje cigaretu, Marek otvírá okno, Zuzce je zima, Kristina zavírá okno. Opět se ozve nějaký zvuk. Vchází miniaturní reportér s digitálním mikrofonem a zápisníkem.Má černé brýle a cestovní vodní dýmku v ústech. Na první pohled je znát, že je to vlastně žena středního věku. Přes okno je slyšet zvonění tramvají.
Reportér: Promiňte, asi jsem špatně zaparkovala (odbíhá).
Vítek: Co to slyším na schodech, jakoby se blížilo stádo slonů... Není to mávání dřevěných perutí? Příbuzní našeho Erika, hm, asi z Liberce.
Ne, to jen reportér se vrací. Je to stále žena, teď už o něco střednějšího věku.
Reportér: Promiňte, jen jsem špatně zaparkovala tramvaj. Zácpa je z Horní Liboce až na Václavské náměstí. Ale teď prosím k věci. Přišel, přišla, jsem se zeptat na vaše bezprostřední dojmy po udělení prestižní ceny Erika. Víte, nemá cenu zapírat, všichni už dobře vědí o vašem ocenění.
Radek: Když všichni všechno vědí, co ještě chcete vědět?
Marek: Ne, vážně. Je to pravda. Cenu Erik jsme opravdu dostali.
Tomáš: Ale o tom se přece nikdo nepře.
Zazvoní telefon, Zuzka ho zvedne, ale na druhém konci nikdo není.
Kristina: No, můj bezprostřední dojem byl krásný.
Marek: Ale tys tam přece nebyla!
Kristina: No právě, to bylo krásný.
Vodní dýmka bublá, žena středního věku bublá, Marek brblá. Zvoní mu telefon, stále brblá.
Vítek: První, co nás napadlo, bylo, že bychom teď, když už na to máme právo, když jsme ti laureáti loutkáři teda, že bychom si měli pořádně odpočinout, protože už toho všeho bylo dost. A taky nás všechny bolí nohy, hlavy, ruce, tělíčka máme celý orvaný, dušičky zubožený, takže jsme se dohodli, že všechny představení teď za nás budou hrát Markovi studenti z DAMU, aby se něco pořádného taky naučili, že.
Ticho.
Marek: Aha...
Ticho.
Reportér: Mě, potažmo nás, by ale zajímalo dozvědět se něco o vaší dramaturgii... O vašich oblíbených divadlech, a tak.
Tomáš: O čem???
Vítek: Ty buď zticha.
Zuzka: Jaj?!
Reportér: Víte, něco konstruktivních informací o tom, podle čeho si vybíráte scénáře a proč jsou potom tak úspěšné, že obdrží kdejakou cenu - to je vlastně v kostce to, co by naše posluchače, ehm, čtenáře zajímalo.
Marek: No to je tak. Já, jako šéf našeho souboru nemám moc času něco ovlivnit, ale když někdo chce něco udělat, tak to udělá a s nikým se moc nebaví. Důležité je, že tady ve zkušebně pořád někdo je, tak se to většinou povede. Máme totiž takový tajný recept, podle kterého můžete udělat z čehokoliv kultovní představení. (detail) a za ta léta jsme vymysleli index zakázaných titulů. Např. Malý princ, Proměna, Švejk, ..
Radek: Ale vážně, Marek už stejně musí za chvilku jít, naše dramaturgie je taková pevně daná. Na několik let dopředu i dozadu.
Vítek: (kouká z okna do protějších oken pojišťovny) To je pravda.
Reportér: Můžete být konkrétnější, prosím.
Tomáš: Ne.
Zuzka: Ale máme se rádi a jsme rádi, že akademici tím Erikem potvrdili, že loutkový punk ještě není mrtev.
Pomalý nájezd na reportéra/reportérku, vypadá, že je mrtev/mrtva.
Pomalý odjezd od celé skupinky úspěšných loutkářů s mrtvolou, odjezd z dekorace klubovny, jsme v pusté krajině, je vlhko a chladno, začíná mžít, fouká, občas blesk.
Režisér: Stop. Lepší už to neuděláte, berem, děkuju. Trochu nuda, ale své diváky si to najde. Nebo ne, no.