Lucie Kolouchová: Nová sezona v divadle Minor

Nová sezona v divadle Minor Umělecký šéf a režisér divadla Minor Jan Jirků zahájil sezonu 2004/2005 hned dvěma tituly, které navíc měly premiéry v rozmezí jednoho měsíce. Jde o autorskou klauniádu s písničkami Cirkus harampádím, stylově na první pohled navazující na úspěšnou inscenaci Kabaret Tlukot a bubnování, a poetickou inscenaci Andersenovy pohádky O Malence. Ačkoli mají tyto dvě inscenace stejného režiséra a obě jsou určeny dětem od čtyř let, je rozdíl mezi nimi opravdu diametrální.
Jestliže totiž byla největším problémem jinak povedeného Kabaretu Tlukot a bubnování jistá rozvolněnost struktury představení a nesoulad půvabné hudební složky, zajímavé spíše pro dospělého diváka, a jednoduchého, pohádkového děje, pak v případě Cirkusu harampádím rozpaky ještě zesílily.
Rámcový „příběh“ tří unavených vandráků-klaunů, kteří plačícímu miminu sedícímu v publiku hrají krátké skeče a písničky, není příliš čitelný, inscenaci by prospěl zásah dramaturga - něco zkrátit, něco vynechat, něco zrychlit… Tak, jak je, působí dění na jevišti sice opravdu improvizovaně, ale hluchých, nebo spíše unavených míst je v něm příliš. Klauniády a gagy pak působí lehce vyčpělým dojmem stejně jako trojice na jevišti.
Rozpačitý dojem zanechává i výprava Jakuba Zicha (který je autorem toho úžasného barevného interiéru Minoru i divadelních tiskovin). Pokud má jít o cirkus harampádím (mimochodem - chápala bych cirkus kde, čí, jaký nebo v čem, cirkus čím je mi trochu záhadou) a občas se lehce naznačí, že klauni na scéně jsou vlastně bezdomovci nebo prostě životní ztroskotanci, měla by tomuto faktu, byť jistě stylizovaně, odpovídat i výprava. Pokud je ale kára, obsahující veškerý majetek naší trojice, plná nových, barevných plyšáků a nafukovacích míčů, pak jim proklamovaný hlad a bezdomovectví uvěří málokdo. Kára coby pódium i paraván jinak funguje skvěle, na scéně není nic zbytečného, nic, s čím by se nehrálo. Jen by to možná chtělo sem tam nějakou tu záplatu...
Inscenace je uváděna s podtitulem dojemná klauniáda. Proti dojetí bych neprotestovala, spíše naopak, ale klauniáda je to dosti sporná. Jde spíše o několik nijak zvlášť původních loutkových skečů o zvířátkách, hraných se zmíněnými plyšáky. Na začátku představení se vyskytnou i dvě nebohé marionety, které vzbudí marné očekávání loutkového divadla, aby je posléze herci zbavili vahadel a na jejich dráty naopak napíchli buřty... Zvířátkové minipříběhy jinak docela fungují, zvláště ptáček navlečený na gumičce a létající nad hlavami publika. Vesměs ale okouzlují barevností či výtvarným nápadem (loutky králíků navlečené na holeni a hrající fotbal), než opravdovým vtipem. A to létající miminko ze závěru inscenace, to už bylo trochu dost z jiné inscenace - v angličtině zněl její název tuším Flying Babies... Úplně z jiného soudku je hudba Matěje Kroupy (hraje jednoho z klaunů, pana Kroupu), velice výrazně doprovázející a dotvářející inscenaci, i když i tady bych byla lehce rozpačitá. Jednotlivé songy, hrané naživo, evokují třicátá léta, tak trochu jazz, trochu blues a hodně Voskovce a Wericha. Jsou opravdu nezapomenutelným zážitkem, je v nich lehká nostalgie i smutek a strach z širého světa, ale nic z toho, zdá se mi, není sdělné pro děti. Poměrně melodicky složité songy s „dospělými“ songy pro čtyřleté děti opravdu nemají valný smysl.
Tady je nejspíš zakopaný pes, respektive problém celé inscenace. Cirkus harampádím není špatná inscenace. Jenže to není dětská inscenace (a to, že děti reagují řevem, mě o opaku nepřesvědčí). Protože ani její největší deviza - až neskutečné charisma Filipa Jeviče coby smutného, životem přejetého a unaveného klauna, prostě pro dětské publikum nefunguje. Umím si, po určitých úpravách samozřejmě, tenhle „cirkus“ představit večer, pro dospělé. Orvaná tulácká dvojice, kamarádi v nouzi důsledně naplňující rozdělení chytrý, smutný klaun, který ví a nemá iluze (Jevič), a veselý prosťáček, který si nic moc nepřipouští (Josef Vondráček nebo Josef Lopour), a jejich mlčenlivý kamarád muzikant, omšelé vtípky bez point, srdceryvně smutné i dojemné písničky - mohla by to být krása. No nic.
To pohádka O Malence, to je trošku jiná káva. Druhá premiéra letošní sezony je uváděna v novém, malém sále v horním patře Divadla Minor. Jde o malý sálek pro cca 70 diváků, minorsky barevný a příjemný. Vypravěčka a dospělá varianta Malenky Lenka Volfová prochází už před začátkem mezi dětmi, mezi diváky jsou i světýlka - žárovky na dlouhých tyčkách, maskované jako květiny. Nálada sálku vůbec evokuje džungli, exotiku - teplé barvy, tichá, nevtíravá hudba, bzučení hmyzu, ptáci, velká zelená květina jako ústřední objekt, to vše přenáší diváka do snové, lenivé atmosféry pohádky O Malence, malinké holčičce, která se ztratí ve velkém světě, ale dobře to s ní dopadne, jak taky jinak, v tomhle světě květin a nicnedělání.
Dramaturgyně Minoru Petra Zámečníková příběh o Malence přepsala jako poetickou one woman show, Lenka Wolfová o strastiplném, do značné míry nedobrovolném putování malé holčičky chvíli divákům vypráví, chvíli hraje jak Malenku, tak ostatní figury. Text je jednoduchý, ale přitom silný, básnický i vtipný. Jen trochu málo akční, což je ale spíše problém knižní předlohy - nebohou Malenku vlastně celou dobu někdo někam unáší, aby si ji vzal za ženu, a ona nechce, až potká prince, kterého chce, a tak si ho vezme. Kouzlo téhle klasické putovací pohádky je ale v neobyčejných setkáních, které Malenka zažije.
Malenka je představení hodně holčičí, něžné. Lenka Volfová vypráví pohádku o lásce a sobeckosti, oblečená v odstínech růžové, s nezbytnou květinou ve vlasech, ale naštěstí na děti nijak nešišlá, nepitvoří se. Jen je důvěrnice a opatrovnice droboučké dřevěné panenky-manekýna. Sama odehraje i většinu ostatních postav - zlá a hloupá žába je bachratý maňásek, myška s krtkem zase hadroví panáčci, zlí chrousti dřevění manekýni. Kde už herečka víc postav neuhraje nebo tam, kde je potřeba výraznější mužský element, nastupuje dvojice muzikantů (Jan Matásek, Robert Vergner), která nejen živě hraje, ale vyrábí i potřebné zvukové efekty. Jan Matásek se svou najazzle sladkou trumpetou zastupuje i romantický prvek - právě on je Princem, kterého si Malenka po všech strastech nakonec vezme. Malenka není inscenací nijak precizně loutkářsky zahranou, ale barevné a vtipné loutky Josefíny a Petra Bakošových ani moc čarování neumožňují, jejich animace je vesměs velmi jednoduchá, což ale nemění nic na tom, že fungují stejně jako celá inscenace. A i Malenku si stejně jako děti užijí i rodiče, je to představení vpravdě rodinné. Děti zaujmou zvířátka a panenka, rodiče (spíš maminky) se mohou nostalgicky dojmout.
Stejně jako u předchozí inscenace Janka Jirků tu nejvíc funguje a hraje atmosféra, jen tentokrát byla volba šťastnější a adekvátnější dětskému divákovi. Nad oběma inscenacemi se vznáší opar nostalgie či melancholie, obraz ztraceného dětství, plného tajemství, kterým dospělý už neporozumí. A obě to jsou inscenace vlastně smutné nebo alespoň posmutnělé, byť se jedna z nich tváří jako klauniáda… Možná je to podzimem, možná ne.
Lucie Kolouchová
Jan Jirků a Filip Jevič: Cirkus harampádím. Režie: Jan Jirků, výprava: Jakub Zich, hudba: Matěj Kroupa, dramaturgie: Petra Zámečníková. Premiéra 24. 10. 2004, divadlo Minor, Praha.
Hans Christian Andersen: O Malence. Režie: Jan Jirků, výprava: Josefína a Petr Bakošovi, hudba: Jan Matásek, scénář a dramaturgie: Petra Zámečníková. Premiéra 14. 11. 2004 , divadlo Minor, Praha.