Lucie Kolouchová: Romance z královéhradecké ulice
Romance z královéhradecké ulice Oxfordský profesor matematiky Charles Lutwidge Dodgson napsal v roce 1865 pod pseudonymem Lewis Carroll knížku Alenka v kraji divů, nesmrtelný, bláznivý příběh o tom, co se jedné holčičce jménem Alenka stalo, když běžela za bílým králíkem … O výkladu jednoho ze základních textů dětské a nonsensové literatury se vedou dlouhé diskuse, interpretace se mění s časem, jinak viděla Alenku generace psychedelických šedesátých let, kdy vznikl slavný animovaný film Walta Disneyho, jinak například současní psychologové. Nové a nové generace čtenářů ale znovu překvapuje nejen gejzír slovních hříček, ale i nesmrtelný příběh o dětském vidění světa a o dospívání, které nás o něj připravuje...
A právě jako příběh o dospívání, o křehké hranici dělící holčičku a dívku, pojali svou Alenku Jakub Krofta a Zora Vondráčková v královéhradeckém Draku. Jejich inscenace, ačkoliv se k Alence a Carrollowi hlásí, má s knižní předlohou na první pohled opravdu velmi málo společného. A přece je to Alenka, Alenka moderní tak, až to místy zaráží. Alence je třináct, právě slaví narozeniny, definitivně odkládá svého plyšového medvěda a zamilovává se. Její cesta tedy nevede kamsi do fantazijního světa za zrcadlo, ale do stejně prapodivného a nelogického světa dospělých, místo karetní královny a králíka tu hraje roli exotický prodavač, dvojice policistů nebo vlastní, poněkud směšný tatínek. A ještě jeden rozdíl tu je - Kroftova Alenka se na konci nevzbudí, není z ní znovu holčička s plyšákem, zůstala uvězněná dospělým světem, jehož pravidla se bude muset naučit respektovat.
Autorská dvojice Krofta - Vondráčková napsala text, který se na první pohled nezná být nějak výjimečným - jde o příběh poprvé zamilované třináctileté holky Alenky, jejího taktéž zamilovaného tatínka, Zuzi, která je tak trochu rebelka a její unavené maminky - postavy stejně jako dialogy jsou jakoby odkoukané ze života. Tato teze platí hlavně u dialogů, které na první poslech připomínají filmy ze života, jaké se točily řekněme v šedesátých letech minulého století, i v nich se skrývají nenápadné perly, vtípky a bodající jehličky. Alenka je navíc tak trochu muzikál, postavy přecházejí z běžné řeči do zpěvu, a záměrně banální fráze zní ještě hloupěji či strašidelněji, jsou-li zpívány na popové melodie. A navíc, mnoho původních (Alenka je rozhodně původním textem, inspirace Carrollem je hodně volná) divadelních textů určených mládeži u nás bohužel nevzniká, teenageři jsou asi nejopomíjenější věkovou kategorií vůbec, pokud si odmyslíme všechny ty vychovávající, fantazieprosté inscenace o heroinu a jiných hrůzách. Právě Drak se ale v této oblasti poslední dobou snaží - jeho shakespearovské inscenace jako Mor na ty vaše rody a nedávný Hamlet jsou určeny stejné věkové kategorii, u Alenky ovšem nejde o adaptaci, o přizpůsobení si existujícího textu potřebám doby, ale přímo o text, který z oné doby vyrůstá, byť se jeho kvalita samozřejmě se Shakespearem měřit nemůže a ani nechce. Alenka je ryze současný příběh, promlouvající obyčejnými slovy, předvádějící obyčejné situace, jeho kouzlo a síla tkví ale v přesnosti pojmenování, vykreslení žánrového obrázku i v jeho nadsazení.
Sebezajímavější text se samozřejmě dá naprosto zahodit inscenací - ale v osobě Jakuba Krofty se tu naštěstí potkal autor s režisérem. A právě na inscenaci jde nejlépe poukázat na to, co má Alenka zamilovaná společného s Carrollem, totiž smysl pro nonsens a nadsázku, která je tak blízká dětskému vidění. Dialogy hry totiž zní realisticky, odposlouchaně ze života, ale jejich jevištní ztvárnění je posouvá dál, ke grotesce či frašce. Všechny postavy, které obyčejná holka Alenka, spíše Alena, potkává, jsou barevné jak papoušci a jako papoušci se také natřásají, předvádějí své směšné nedokonalosti na odiv světu. A do této lidské tragikomedie, maskované jako hradecká ulice, přichází Alenka hledat svého ztraceného Karlíka, dojemně šedivého kluka o berlích. Jejím věrným Virgilem je plyšový medvěd, posmutnělý a cynický glosátor dění kolem, který by se tak rád vrátil k dětským hrám, které Aleně vytrvale vnucuje. Do dětského pokojíku ale není návratu, zbývá dospělost, život v panoptiku. Alenka ale dospělý svět objevuje ppstupně, má pro ni stále kouzlo oněch muzikálových vsuvek, kdy sladkobolně zpívá každý včetně policajtů a život ještě vypadá jako dobrodružství.
Inscenace hýří barvami, kostýmy i masky jsou navíc výrazně stylizované, ačkoliv vycházejí z běžné městské nebo snad pouliční módy. Všechny postavy kromě Alenky a Karlíka mají nápadné barevné paruky či alespoň jako unavený tatínek klaunsky veliké džínsy, všechny jsou tak trochu panenkami, se kterými si Alenka na začátku hry hrála.
Marek Zákostelecký tu, hodně podobně jako v inscenaci Jana Borny Malá vánoční povídka v Divadle v Dlouhé stvořil svět dospělých tak bizarní, jaký se jeví dětským očím. Sama scéna je na rozdíl od zářivých kostýmů velmi jednoduchá, tvoří ji štendr s holčičími šaty a starodávný kočárek pro panenky, to vše v pastelových barvách, do růžova. Růžová,holčičí, je ostatně i Alenčina šatovka. Z pohádkového světa dětských pokojíků je i medvěd, plyšový kostým upomínající na všechny ty médi, kteří jednou skončí u popelnice, protože jejich děti už vyrostly.
Dětský pokojíček si zahraje jen v úvodních scénách, v průběhu inscenace je nejvýraznější součástí scénografie filmová projekce, plátno, kterým se dá procházet do zadního hracího prostoru, vyhrazenému lehce snovým výjevům z diskoték a ulic, do tohoto prostoru Alenka zatím ještě nepatří. Projekce je to velmi prostá, zachycuje vlastně jen hradecké ulice, kterými hlavní hrdinka prchá před rozličnými nástrahami. Ale zase - stejně jako je povědomě obyčejný příběh hry, obdobně funguje i projekce - postavy běhají po Malém náměstí, v ulicích kolem Klicperáku, prostě na místech, které je Hradečák schopný okamžitě identifikovat a přijmout tak hru na Alenku více za svou. Plátno se používá nejen na projekci, ale při,patřičném nasvícení se na něm zjevují hrozivě zvětšené stíny - obzvláště už tak dist vlký medvěd působí opravdu velkolepě.
Stejně funkční a přitom nápaditá jako scéna Marka Zákosteleckého je hudba Jiřího Vyšohlída, i ona posouvá příběh , činí z milé historky o první lásce pohádku, archetyp, tím spíš, jak moc povědomě působí. Vyšohlíd se tu evidentně shlédl v současné české populární hudbě s jejími líbivými melodiemi, které sjiu si všechny tak podobné a s prvky rapování či recitativů. Zpívá-li se navíc song o lásce (a takových je většina), dění na scéně na pohled i poslech připomíná klip Lucie Bílé Láska je láska.
Alenka zamilovaná je podobně jako většina posledních inscenací Draku v podstatě činohra, loutky, drobné figurky podobné těm z výtvarnických potřeb , se objeví jen na začátku a na koci, většinu ostatní doby se do hry neberou a působí spíše rozpačitě, jako by si tvůrci chtěli jen splnit povinné penzum. Herecké výkony jsou ale naprosto brilantní, takže pachuť z nijakých , nesmyslných panáčků rychle vyprchá. Krofta vede své herce k maximální, groteskní zkratce, naznačené i kostýmech, na malé ploše jsou tak herci nuceni v ostrých obrysech načrtnout své komické , hodně zjednodušené a schematické figurky.
Jen dvě postavy mají prostoru víc - Alenka Petry Cicákové a Medvěd Václava Poula. Křehká, na první pohled dětsky křehká Cicáková hraje Alenku pubertálně zarputilou a umanutou, legrační holku, co se umí poprat, ale když má dostat pusu, neví, jak na to. Alenka je přesně veprostřed skoku z jednoho břehu na druhý, ještě se ohlíží přes rameno, holčičku už nechala za sebou, ale ženská ještě není. Tahle Alenka je zatím ošklivé kačátko, Alena samá ruka samá noha. A Poul, velký dobrácký Medvěd s nabručeným hlasem, je figurkou málem tragickou, přítelem z dětství, který se okoukal. A aby nebyl přespříliš dojemný, umí být pěkně protivný a občas i potměšile podlý. Ostatní postavy jsou, jak bylo řečeno výše, redukovány ny pouhé figurky - jako tatínek, co chytil druhou mízu a neví, co s tím v unaveně usměvavém podání Jiřího Vyšohlída. Anebo náctiletá rebelka Zuzi Pavli Lustykové, která je jakýmsi Alenčiným starším alter egem, její průvodkyní po světě dospělých, kde se nedějí jen hezké věci. Ale i protřelá Zuzi ještě umí být dětsky naivní, je prostě jakousi Aleninou starší sestrou.
Profesor Dodgson alias Carroll by nejspíš svou hrdinku nepoznal, malá Alice Liddelová, dcera jeho přítele, asi podobné starosti ještě neměla. Jeho Alenka tak králičí norou sestupuje do snové dětské krajiny mluvících zvířat a hracích karet. Ale také lahviček, které když se neuváženě vypijí, dají poznat svět z perspektivy obra. Jenže naše Alenka na rozdíl od dávné Alice nemá čím kouzlo zlomit, jen tak si zkusit jaké to je, být dospělá, prostě nejde. S určitými zkušenostmi nelze být dítětem, to je ta špatná zpráva, kterou pro nás Jakub Krofta má. Ale je tu i ta dobrá - být dospělý není až tak špatná věc, obzvlášť když jste zamilovaní.
Alenka mluví řečí současných puberťáků, aniž by se jim snažila podlézat, svou ztajenou nostalgií je lae vhodná i pro starší ročníky. A rozhodně je cestou, jakou by se dětské divadlo či divadlo pro dospívající mohlo vydat. Nepodceňuje své diváky, nevypráví schematické, hloupé příběhy, o každodenní zkušenosti mluví s poetickou nadsázkou, jakoby přece jen ještě existovaly tajemné světy za králičími norami, které můžete navštívit jen v zrčitém věku. Na hranici mezi dětstvím a dospělostí.
Lucie Kolouchová
Divadlo Drak – Hradec Králové: Alenka zamilovaná. Režie: Jakub Krofta, výprava: Marek Zákostelecký, hudba:Jiří Vyšohlíd, dramaturgie: Zora Vondráčková. Premiéra 26.11.2004.
