Miriam
Hru napsala Lenka Lagronová, která vystudovala pedagogickou fakultu, poté dramaturgii na DAMU, pracovala jako dramaturgyně s dnes již zesnulým Petrem Léblem v Divadle Na Zábradlí.
Přes docela úspěšnou kariéru složila věčné sliby poslušnosti, chudoby a čistoty a v současné době žije na faře v jihočeských Dačicích, v blízkosti karmelitánského kláštera. Duchovní podtext se vkrádá do všech jejich textů, tvořených pro rozhlas nebo divadlo. Pro televizi adaptovala knižní předlohu Písař Bartleby, divadlo Komedie a Lucie Trmíková za inscenaci Terezka, vypovídající o životě svaté Terezie z Lisieux, získaly Cenu Alfréda Radoka v roce 1997. Přestože vede skoro klášterní život, ve svých dílech přináší soudobý a zajímavý pohled na bytí člověka, s jeho dramatičností i jistou nespravedlností. Své osobní prožitky přetavuje v křehké, ale zásadní sdělení.
Děj hry se odehrává v současnosti, ale mihotající se nitka ho spojuje s historií. Tímto spojníkem je jméno Miriam, které je hebrejského původu a synonymem jména Marie, poukazujícího na postavu Panny Marie. Mariina role v církvi i v našem životě, kdy vystupuje jako odlesk vlastního bytí církve, symbol Matky i matky, vládnoucí lidstvu v nevýslovné moudrosti, velebnosti, pokoře a lásce, je navýsost soudobá. I konec našeho příběhu se pod jejím vlivem mění a ukazuje novou cestu, nový směr.
Věrka a Mirka se setkávají na starém židovském hřbitově. Bohužel z uspořádání scény není zjevné, že se jedná o hřbitov židovský. Jedna sem přišla v nejtěžší chvíli svého života, odhodlaná spáchat sebevraždu pomocí čtyř set tabletek léků. Její preciznost při počítání pilulek v poslední chvíli je značně absurdní. Druhá dívka na hřbitově bydlí, přímo v bývalé márnici a o hřbitov se stará. Právě sem přichází s kosou, aby ze vzrostlé trávy vysekala staré hroby. Černě oděná, s kosou, vypadá jako smrt sama. Tato výchozí situace je podnětem k rozehrání tragikomických až smutně groteskních obrazů.
Celé představení probíhá poněkud odlišně, než bývá tradiční divák zvyklý. Hned po příchodu si nesedáme do hlediště, ale na židle přímo na jevišti. V tomto komorním prostoru se divák dostává blíž, sleduje i věci, které by jinak zůstaly jeho oku utajeny. Průvodce hry – hudebník, doprovází děj hrou na klavír, na tom by nebylo nic zvláštního, ale z tohoto místa divák uvidí mnohem svéráznější hudební nástroj- dnes už starožitný odpadkový koš. Velmi minimalistický text hry vyžaduje značnou duševní spolupráci diváka. Zpočátku obě dívky řeší svůj problém spolu, ale zároveň samy, nenaslouchají si, vedou si svůj monolog. Později se sbližují, na základě sdělených podobných prožitků, které jsou pro obě stejné: bolest, osamělost, touha po naplnění života, podivně nesmyslné žití a ne naposledy oprávněnost života.Tehdy si porozumí a jsou schopny vést naslouchající dialog. Nenaplněný život se například zrcadlí ve velkém množství společenských šatů, které Mirka ve své márnici šije, ale nikdy je neměla na sobě. Jejím největším snem je si je obléknout a alespoň jednou jít mezi lidi, obyčejně žít, povídat si s nimi.. Obě ale naplnění života nedosáhly, a jak se zdá, nic nenasvědčuje tomu, že by se situace mohla změnit. Rozhodnou se tedy společně s tímto nanicovatým životem skoncovat. Spravedlivě se podělí o prášky, opět velmi důkladně je rozpouštějí, drtí, aby se sebevražda stala úspěšnou. Vyřeší i takový detail, aby je náhodný chodec nezachránil. Vybírají si hrob na odlehlém místě, plný vonící mateřídoušky. Před smrtí rozbalí balík, který někdo odhodil na hřbitov jako nepotřebný. Ukrývá sochu Panny Marie, čekající dítě, nový život, novou naději. Postaví si ji nad hrob, ulehnou do něj a naslouchají jejímu mystickému příběhu, příběhu lásky, utrpení, ale hlavně naplnění. Leží v hrobě, hrníček s jedem nadosah….a poslouchají a poslouchají. A pochopí ???
Představení určitě neskončí posledním potleskem, samozřejmě zaslouženým, ale divák má mnoho otázek, na které bude muset najít odpověď ve svém nitru, projde účinnou katarzí. Povznášející pocit vyvolaný prožitkem tohoto uměleckého díla ho bude provázet velmi dlouhou dobu.
Hru nastudoval režisér s příznačným příjmením Jan Nebeský, v hlavních rolích přímo excelovaly Lucie Trmíková a Gabriela Míčová. Na inscenaci se dále podílela dramaturgyně Kateřina Šavlíková a výpravu realizovala Jana Preková.
Zdroj: JindriskaKodickova@seznam.cz
