Muzikál CATS v českých luzích a hájích
Myslím, že jako úvod tohoto článku by bylo záhodno podotknout, že autor je velký skeptik ohledně české muzikálové tvorby a to včetně remaků zahraničních děl. Česká muzikálová, nebo konečně i celá populárně hudební scéna totiž už mnohokrát dokázala, že svým konzervativismem a téměř betonovou neprostupností je schopná více jak dobře konkurovat i Viktoriánské Anglii. Proto jsem i přes slibný titul, autora a kvality originálu očekával zážitek spíše slabšího kalibru a to také proto, že je v poslední době přece jen na hudební scéně trošku přemuzikálováno.
Celá odyssea muzikálu Cats začal kdysi dávno v hlubinách Londýna v lebce jistého A. L. Webbera, který v té době už nebyl žádným nováčkem. Podstatou celého úspěchu však byla stejně jako u dalších Webberových děl zásadní odlišnost od běžné produkce. Jiní autoři začínají tuctovými milostnými příběhy a snaží se z nich u činit potěchu pro oko i srdce prostřednictvím hudby. Webber z vrozené skromnosti sáhl hned napoprvé po Písmu Svatém (Josef a jeho Barevný plášť). Zdálo se mu však, že Starý zákon je příliš bezzubý a neškodný, dodal si odvahy a rovnýma nohama vkročil do Zákona Nového a rovnou do evangelia. Jesus Christ Superstar byl jakousi časovanou bombou, která jak díky úžasné hudbě, tak díky perfektnímu libretu a námětu pobořila zdi romantických sladkobolných muzikálů americké Broadwaye. Útok byl veden přímo a bez uzardění ani ne tak na srdce a city, jako spíš na hlavu a zejména oko, svědomí a uši.
Kočky - The Cats se za Jesusem opozdily o 11 let, ale rozhodně jsou důstojnou konkurencí, kterou autor překonal sám sebe. I když jde vůbec příběh Knihy Knih překonat? Dějem asi těžko. Přece jen srovnávat dětské říkačky byť z pera mistrovského s učením mnoha generací před námi uznávaným by bylo nanejvýš ješitné. Opravdu, to co činí z Koček mistrovský kus není předloha, texty a ani dětinský námět. Tím kouzlem je úžasná kombinace scénických, hudebních a choreografických prvků. Každý jeden z nich je nadprůměrný až skvělý, ale teprve ve své harmonické kombinaci dosahují opravdového vrcholu.
Konec chvalozpěvů a zpět k realitě. Prostředí pražského divadla Milénium vás ohromí už originálním řešením vstupu, který vás po schodech uvede do prostoru, který bude za nedlouho a po drobných úpravách sloužit jako jeviště celého muzikálu. Zde by bylo místo pro první, byť naprosto zanedbatelnou výtku. Sedadla jsou opravdu velmi nepohodlná a to i přes měkké polštářky. Připouštím, že nejsem žádné pírko, ale problémy s tvrdou sedačkou měla i moje přítelkyně, která váží sotva polovinu co já! Tato nedokonalost však těžko zkazí celkový zážitek z večer, protože ten stojí i za ten pár otlačených půlek.
Děj se začne odehrávat po krátké technické proluce doplněné perfektní hudbou a světelnými efekty. Autoři koncipovali celý muzikál tak, aby tvořil konzistentní dílo, ale aby zároveň co nejvíce držel krok s originálem. Děj, sice jakýs takýs existuje, ale je krajně jednoduchý a podružný, takže stačí se v rámci možností maximálně pohodlně usadit a nechat se unášet na vlnách hudby a tance do fantastické říše kočičího národa.
Texty jsou do češtiny přeloženy velmi dobře a dokonce je i velmi dobře zachována zvukomalebná a dvojsmyslná komika jmen hlavních představitelů a textu. Taneční výkony jsou více jak úctyhodné stejně tak pěvecké, ale skalní milovníky opery a statický českých muzikálů přecpaných hvězdami, rovnou upozorňuji, že filozofií bylo zkombinovat tanečníky, kteří umí zpívat, se zpěváky, kteří umí tančit. Tato drobná úlitba, kterou se dá omluvit snad veškerá zdánlivá nedokonalost výkonů je nezbytná, protože s výjimkou čtyř postav, z nichž dvě jsou dvojrolí jednoho protagonisty jsou všichni nestále v pohybu. Navíc tento pohyb je značně dynamický, nehledě k tomu, že se mimo relativně skromné jeviště odehrává na přední stěně, mezi trámy na stropě a dokonce i v uličkách mezi sedadly a pod pódiem.
Scéna je samozřejmě přizpůsobena tomu, že se jedná o tak progresivně řešené dílo. Kulisy jsou tedy většinou předměty, které normálně okupují naše půdy a zastrčená zákoutí pod střechou. Totéž platí i o rekvizitách, i když těch je až na několik vystoupení poskrovnu. Aby však byla iluze dokonalá, jsou vyvedeny v takříkajíc kočičím měřítku a tak se do boty u zdi vejde snadno menší teenager.
Osvětlení nejde vytknout snad nic a stejně tak speciálním efektům, na kterých se někdo opravdu luxusně vyřádil.
Po zvukové stránce je alespoň z předních řad určitě radost být tam a při tom. Připouštím, že sice step na začátku je slyšet opravdu prachmizerně a zadní řady asi kromě poskakování nemají šanci identifikovat tuto vložku, ale pokud nejste hnidopich, následující čísla vaše zklamání rozeženou jako hurikán kupičku sena.
Podstatné jsou na kočkách zejména kostýmy. Ty mají totiž spolu s dokonalou choreografickou prací a tanečníkovou improvizací vytvořit iluzi chlupatých stvoření obývajících naše příbytky. A opravdu se to více než daří. Líčení je velmi povedené, i když z fotek v programu je poznat, že i ono prodělalo jisté porodní bolesti během svých příprav a uvedení do praxe. Choreografie a vůbec další herecké a jaksi nadstandartní nebo improvizační výkony ansámblu jsou úžasné. Iluze přítulných chlupatých čtvernožců dostupuje vrcholu o hodně dřív než si k vám po čtyřech docupkají a začnou se vám hlavou v paruce otírat o lýtka (bohužel kočky nerady schody, takže jen v prvních řadách, ale je to bomba i tak).
Co říci závěrem? Budete litovat až kočky zapějí závěrečnou píseň a začne děkovačka. Budete se chtít vratit na začátek a znova a znova poslouchat ty úžasné písně a sledovat výkony herců. Budete chtít znovu zpátky do světa bezstarostných, pohybově dokonalých, scénicky zvládnutých, hudebně nenáročných a zároveň dokonalých a v neposlední řadě opravdovějších než opravdových Koček, s kterými jste strávili krásně chvíle v potemnělém amfiteátru.
Zdroj: Ondřej VÁCLAVÍK, ondrej.vaclavik@quick.cz
