08.02.2018 15:47

Na jeviště Národního divadla Brno se po více než padesáti letech vrací opera Piková dáma

Operní sezona nebezpečných vztahů pokračuje! Na jeviště Mahenova divadla se po více než padesáti letech vrací vrcholné dílo ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského Piková dáma v režii ředitele NdB Martina Glasera a další kapitola tak patří vztahům z kategorie spíše patologických – posedlost po bohatství a společenském postavení, která končí naprostou destrukcí hlavní postavy.

Nová inscenace mimo výrazného divadelního ztvárnění nabídne také vynikající mezinárodní pěvecké obsazení. Spolu s italským tenoristou Gianlucou Zampierim se v roli Heřmana v Brně poprvé představí ukrajinský tenorista Eduard Martynyuk, sólista Národního divadla Běloruska a Velkého divadla v Moskvě, který roli Heřmana již s úspěchem ztvárnil např. v Curychu či Budapešti. Lízu spolu s Lucií Hájkovou ztvární Natalya Romaniw, velšská sopranistka ukrajinského původu, která Wales v roce 2009 s úspěchem reprezentovala na nejprestižnější pěvecké soutěži světa – BBC Cardiff Singers of the World. Na počátku letošního roku obdržela britskou Cenu Kruhu kritiků za talent roku. Čajkovského hudba je její doménou, postavu Lízy již ztvárnila v inscenaci anglické Opera Holland Park, pro Velšskou národní operu nastudovala roli Taťány v Evženu Oněginovi. V roli Hraběnky uvítáme vzácného hosta – mezzosopranistku Soňu Červenou, která v letech 1949–1957 byla členkou našeho operního souboru. Nebude to ani její první setkání s Čajkovského Pikovou dámou na brněnském jevišti, účinkovala zde již v inscenaci z roku 1953 v roli Líziny přítelkyně Pavlíny.

Dnes jsem napsal přípitek a dokončil jsem úvod. Úplný konec opery jsem napsal před večeří, a když jsem došel k Heřmanově smrti a závěrečnému sboru, byl jsem náhle přemožen takovou intenzivní lítostí nad Heřmanem, že jsem propuknul v pláč. Pláč trval strašně dlouho a změnil se do mírné hysterie velmi příjemné povahy, tj. můj pláč byl velmi radostný. Potom jsem si uvědomil, že důvodem mých slz (protože jsem nikdy před tím nebyl tak hluboce pohnut strastí mého hrdiny, a snažil jsem si vysvětlit, proč tomu tak je nyní). Došel jsem k závěru, že Heřman pro mě nebyl pouze důvod napsat ten či onen druh hudby, ale byl po celou dobu skutečná, živoucí, sympatická lidská bytost.
P. I. Čajkovskij

Ne nadarmo se o Pikové dámě říká, že to je opera o smrti, kterou nepřekoná ani láska. Předtucha něčeho tajemného a děsivého zní v Čajkovského hudbě od prvního momentu a rozvíjí se tak, jak se stupňuje touha mladého carského důstojníka Heřmana po tajemství tří karet, které vždy vyhrávají. Trojka, sedma, eso – jim obětuje nejen milostný vztah k nevinné Líze, stane se pro ně vrahem a nakonec jej přivede až k šílenství a sebevraždě. Hudební motivy lásky, tří karet a osudu vyrůstají jeden z druhého nerozlučně spojeny. Předposlední Čajkovského opera vznikla v roce 1890 na objednávku Mariinského divadla v Petrohradě a stejně jako v případě Evžena Oněgina se skladatel pro námět obrátil k literárnímu odkazu Alexandra Sergejeviče Puškina.

Do Puškinovy povídky Čajkovskij výrazně zasáhl a spolu se svým bratrem Modestem Iljičem, který je autorem libreta, vytvořil v postavě Heřmana jeden z nejděsivějších charakterů svých oper – člověka rozpolceného mezi ideály lásky a naprostým cynismem a bezohledností. Do práce se tak ponořil, že nedokázal čekat ani na dokončené části libreta a sám napsal několik básní. Celou operu v rukopise dokončil za čtyřicet čtyři dní, přesto je zřetelně dílem zkušeného operního autora a dramatika s mistrnou psychologickou kresbou hlavních postav, které obdařil množstvím jak dramatických, tak lyrických hudebních pasáží.

www.ndb.cz

Autor článku: Tomáš Urbič