České divadlo Nejstarší hodnověrné zpracování evropských dějin loutkového divadla v úplném překladu do češtiny. Nejstarší hodnověrné zpracování evropských dějin loutkového divadla v úplném překladu do češtiny.
Nejstarší hodnověrné zpracování evropských dějin loutkového divadla v úplném překladu do češtiny.
(Charles Magnin: Dějiny loutkového divadla v Evropě/1. Akademie múzických umění v Praze, 2005. Překlad Nina Malíková.)
V české loutkářské historiografii doposud postrádáme zevrubnější práci o historii světového loutkového divadla. A to nejen z pera domácích autorů, ale ani přeloženou z produkce zahraniční.
Obecně lze poznamenat, že ovšem rovněž cizojazyčných syntetických prací o světových nebo evropských dějinách loutkového divadla, které akceptují jeho společenské funkce a vývojové tendence v širším historickém kontextu, je poskrovnu. Mnohá díla metodicky zpracovávají látku ponejvíce geograficky, často neobjektivně preferují určitou kulturní oblast nebo se jednostranně zaměřují na specifickou problematiku - technologii loutek, scénografii, repertoár, způsob interpretace atd. Univerzální metoda, která by shodně vysvětlovala dějiny loutkového divadla v jednotlivých teritoriích a rozdílných kulturách, de facto neexistuje. Mezi nejvýznačnější současné autory patří bezesporu světově uznávaný polský teoretik a historik loutkového divadla
Zmíněné vakuum prací v češtině nyní konečně alespoň zčásti vyplňuje publikace „Dějiny loutkového divadla v Evropě“ (1díl). Koncem minulého roku ji vydala Akademie múzických umění v Praze, resp. Její divadelní fakulta, katedra alternativního a loutkového divadla. Z francouzského originálu „Historie des marionnettes en Europe“ s podtitulem „Depuis l’Antiquité jusqu’à nos jours“ ji znamenitě přeložila Nina Malíková. Vydaný spis zatím představuje první část (přibližně polovinu) původního textu, v dohledné době by však měl vyjít také druhý díl se zbývajícími kapitolami.
Autorem úctyhodného díla z roku 1852 (první reedice 1862, Paříž) je Charles Magnin (1793-1862), erudovaný francouzský vědec, historik, literární a divadelní kritik „Globe“, správce tisků „Bibliothèque royale“, člen „l’Academie des inscriptions et des beles lettres”. Díky heuristickému přístupu a důsledné historiografické metodice se stal vskutku prvním dějepiscem loutkového divadla v evropském kulturním kontextu. Na svoji dobu je velmi progresivní už samotnou volbou tématu, kterou obhajuje a dokládá rozličnými konkrétními příklady odvěkého zájmu o loutky mnoha výjimečných osobností - umělců, filozofů, teologů, básníků, dramatiků aj. - dále novátorským aspektem, že loutkové divadlo má svá specifika a zákonitosti rovnocenné ostatnímu divadelnímu umění a tudíž, že jeho dějiny lze zkoumat a hodnotit dle stejných kritérií. Důsledně se držel předsevzetí pracovat historicky, tj. nezkoumat a nehodnotit současné a bezprostřední jevy (tzn. především francouzské divadlo 19. století). V duchu dobové praxe pak zpracoval látku teritoriálně. Stanovil si metodiku chápání loutek ze tří zorných úhlů - jako loutky „hieratické, aristokratické a populární(lidové)“; markantní je aspekt determinace loutky splňující již určité divadelní funkce. Dějiny loutkového divadla vymezil historickými epochami starověk, středověk a novověk. Magninova práce je mimořádně cenná četností sesbíraného pramenného materiálu a jeho svědomitým vědeckým zpracováním(chronologické uspořádání, klasifikace, výklad), na jehož základě dospěl autor fakticky k legalizaci loutkového divadla jakožto svébytného divadelního umění, resp. umělecké tvorby, kterou je žádoucí nejen provádět, ale také dokumentovat, studovat a odborně hodnotit.
Z toho důvodu představují Magninovy „Dějiny loutkového divadla v Evropě“ stále platný zdroj informací a inspirace, odvolávají se k nim všichni erudovaní autoři, kteří se loutkovým divadlem jakkoliv zabývají.
Českým čtenářům přiblížil Magninovu práci jako první Jindřich Veselý(1885-1939), historik, teoretik, pedagog, organizátor amatérského loutkářství, zakladatel a redaktor periodika Český loutkář, předseda Loutkářského soustředění, prezident UNIMA, autor mnoha průkopnických publikací, studií a článků o loutkovém divadle, vydavatel edic loutkových her atd). Učinil tak jednak zčásti překládanými a zčásti parafrázovanými pasážemi Magninova textu otiskovanými v Českém loutkáři, dále publikací „Z historie loutek evropských“ (České lidové knihkupectví Josef Springer, Praha 1913); Veselého knížku v poněkud kuriózní podobě s původní typografií, leč s jinou obálkou a tiráží v azbuce, znovu vydalo v roce 1989 přičiněním slovenského sběratele a loutkáře Antona Anderleho ruské nakladatelství „Tipografija CHOZU“ koncernu „Rosněftěgaz“). V některých částech své brožury, začínající vlastně až Magninovou „Knihou třetí“, se Veselý originálem pouze inspiroval a téma rozvedl či aktualizoval, jiné pasáže převzal celé, další naopak vypustil. Zcela však pominul citace pramenů, čímž Magninovu práci vskutku devalorizoval, neboť k těm odkazují ve svých dílech hojní autoři, kteří z Magnina vycházeli.
Odpovídající, leč zkrácený český překlad 1.části Magninovy knihy - o loutkách ve starověku (Egypt, Řecko, Řím) a středověku (o loutkovém divadle v Itálii, Španělsku, Portugalsku a ve Francii) vytvořila Nina Malíková. Pod názvem „Dějiny loutkového divadla v Evropě“ jej vydala jako skripta v nákladu 200 výtisků Akademie múzických umění v Praze ve spolupráci s nakladatelstvím H&H roku 1992. Malíková na rozdíl od Veselého zohlednila v textu řadu původních ukázek z pramenů a hlavně jejich citace. Plánovaná druhá část však již vydána nebyla. Lze tudíž s povděkem kvitovat současné přepracované a rozšířené vydání úplného překladu Magninova díla, v němž autorka tentokrát (díky citlivé redakci) ponechala všechny autentické ukázky z citovaných materiálů v původních jazycích a navíc i v češtině, a také důsledně dodržela veškeré citace. Tudíž zde již nechybí např. Trimalchionovo canticum (s.30), popis „hříček“ jako „Cassandrio se učí malovat“ aj. v divadle paláce Fiano, včetně oblíbené Pulcinellovy melodie (s.51-53), originální texty satir na Mazarina (s.68), Sedainova píseň vysvětlující loutkovou hru Pokušení sv. Antonína (s.70-72), Polichinellův kuplet „Já jsem slavný Mignolet …“ (s.75-76), ani ukázka „libreta“ baletu představující typ matky Gigogne (s.78-79), Scarronovy, Lemièrovy a Arnaultovy verše o loutkách (s.91-94) atd.
Nutno ocenit především Malíkové dramaturgický počin, tedy výběr díla a uvědomění si nadčasových kvalit zdánlivě archaického textu a jeho prosazení v současné ediční produkci, a také s tím související pokorné redakční zpracování. Přínosné i když skromné je též vybavení knížky obrazovým materiálem převzatým z jiných publikací. Knížka tohoto významu by si určitě zasloužila velkorysejší grafickou úpravu, kvalitnější tisk i vazbu (vyšla brožovaná s měkkou papírovou obálkou) - zde bezpochyby nezbývá než žehrat na limitující finanční možnosti vydavatele. Současný čtenář by jistě přivítal krátkou úvodní kapitolu osvětlující historický a teatrologický kontext Magninova díla a jeho význam pro historiografii, teorii i praxi loutkového divadla, s případným odkazem na další důležité autory, kteří z Magnina vycházejí a jeho práci umocňují. Za citelný handicap knihy považuji absenci jmenného rejstříku, i když ten v originále nejspíš dle dobové praxe rovněž není. S vydáním překladu druhé části knihy se však ještě nabízí možnost oba zmíněné nedostatky napravit.
Závěrem vyslovme přání, aby se česká loutkářská literatura, ať již domácí či překladová, rozrůstala o podobné tituly co nejhojněji.
