18.12.2003 00:00

Nina Malíková: Jak je daleko ze Střeleckého ostrova do Národního divadla?

Konec srpna a začátek září nebývá v pražských divadlech (a ani Národní divadlo není výjimkou) zrovna obdobím označovaném za vrcholnou divadelní sezónu. Dokonce v téhle době málokteré divadlo v Praze hraje. A přece to letos právě koncem parného léta kolem Národního hučelo jako v úle. Noviny se dokonce předháněly v atraktivních titulcích, ze kterých jste mohli vyčíst divadelní senzaci: “Bratři Formanovi míří do Národního”, “Formanové vyrábějí Zvíře”, “Formani dělají operu v Národním”. Zvědavost byla hned dvojí: jak se oblíbená dvojice popere s prostorem a tradicí Národního divadla a jak se utká s operou. Jen pár zasvěcenějších novinářů připomnělo, že se Divadlo bratří Formanů s operou setkalo již podvakráte (byla to nejen úspěšná a doposud stále hraná Barokní opera, ale i svérázná verze Prodané nevěsty) a není žádným tajemstvím, že nad spojením těchto mladých divadelníků (v obecné představě zavedených spíše jako žertéři z off divadelní scéry) a vážné opery řada lidí kroutila hlavou.
Báli jste se? Petr Báli jsme se strašně. Ten strach jsme překonali až tím, že jsme si uvědomili, jak krásný divadelní prostor to Národní je.
Některým divákům i kritikům vadí rámec akcí bodygardů a honu na Zvíře, který jste příběhu a do prostoru Národního dodali Petr : Ti, kteří hrají bodygardy jsou vesměs naši kamarádi motorkáři, skejťáci, horolezci, které jsme si přivedli sami. Svět, který tam vytvářejí (a přeli jsme se s výtvarníkem kostýmů o všechny možné detaily, které s nimi souvisely - od loga ochranky na klopách uniforem, přes design auta a bednu pro Zvíře), nám pomohl příběh trochu rozlomit. Báli jsme se, že to poplyne stále ve stejném tempu a možná, že to začne i trochu nudit. S tím přerušením a tím, že se po menší přestávce začne znovu, jsme chtěli nastartovat do větších obrátek.
Matěj Nechtěli jsme podlehnout tíze té budovy. Možná, že to není přesně dotažené, ale přese všechno si myslíme, že je dobře, že to tam je.
Já jsem to považovala za váš pokus dostat něco z pouličního divadla do váženého prostoru
Petr Asi je to něco, co k nám patří, ani ne tak vědomý úmysl a potřeba natáhnout dovnitř cirkusácký svět, který nás baví.
Je pro vás parta tolik důležitá?
Petr A pro koho není? Pro všechny je důležitá. Je to obrovský rozdíl v práci, když můžete mít 14 dnů před premiérou, kdy skoro nevycházíte ven a těžko něco stíháte, kolem sebe lidi, kteří vědí, proč tam jsou. Je to něco jiného než profesionálové, kteří tam jsou, protože je to jejich zaměstnání. Tady to bylo nakonec promíchané. Ponořili se nakonec do toho všechni, ti z vnějšku i ti, kteří hrají pravidelně v repertoáru i lidi z techniky.
Matěj Rozhodlo to, že na počátku byla možnost dělat mimo budovu Národního. Samozřejmě, že to trvalo týdny, než jsme se vyladili, ale hodně pomohl fakt, že jsme byli všichni spolu na jednom místě a že jsme se každý večer ze statku v Želkovicích nevraceli domů. Podařilo se vytvořit partu, která spolu táhla za jeden provaz.
Petr Lidi nás před Národním různě varovali a strašili a my jsme byli nejvíc překvapeni tím, jak tam má všechno svůj řád. Ze své divadelní praxe moc nevíme co je inspice, protože to třeba vůbec nepoužíváme. U nás sedí 25-30 lidí na místě a nikdo z nich nečeká, že jim někdo řekne co mají dělat a kdy jít na scénu, nebo udělat světelný či zvukový krok. Jsou od počátku do konce "při tom". Celý systém nám musel někdo vysvětlit a překvapující pro nás bylo, že když jsme přešli z Želkovic do Národního, tak samozřejmě začal jakoby sám od sebe fungovat. Sólisti zacítili najednou "svůj" domov a začali se ve "svém" divadle trochu jinak chovat než před tím při zkoušení. Vkročili zpět do svého světa, ale ten společný předchozí zážitek tu už byl.
Ten trochu nezvyklý systém zkoušení popisujete jako takový volný cirkusácký život. Je takový způsob života pro vás nutností, nebo je to názor?
Petr První společné divadelní zkoušenosti máme ze Střeláku, kde jsme s bráchou hráli komedii Punche a Judy. A pak ne že bychom neměli možnost hrát v divadlech, ale hráli jsme předevších v divadelních klubech nebo v komorním prostoru. Jednou jsme to zkusili na stálejším stanovišti U hasičů, ale po roce jsme z toho vycouvali. Dříve jsem si myslel, že jedno je lepší než druhý, ale dnes mě fascinuje to, co je profesní, co se dělá na nějaké úrovni - ať už se to dělá v kamenném divadle, na ulici, nebo v Boudě, nebo na Střeláku či v továrně, cihelně... žádný z těch prostorů či světů neodsuzuji, není to volba.
Myslela jsem si, jestli vás nějak nepřitahují cirkusy svou poetikou a kouzlem...
Matěj To všechno začíná setkáním s Igorem a Francouzi. Barokní opera, se kterou jsme procestovali kus světa, nám pomohla k tomu, že jsme potkali jiné lidi, kteří nám pomohli. Třeba odvahou vymslet Boudu, což bylo tehdy v našich podmínkách něco docela bláznivého a těžko realizovatelného. Ve Francii postavit stan a hrát v něm není takový problém. Tady mít stan a "uživit" ho problém je - ověřuje si to třeba v projektu Stodola Divadlo Continuo. Je problém nabídnout šapitó pro 200 diváků, které má uživit 30 lidí kolem a zajistit řetěz představení. My jsme vstoupili do světa Boudy a cirkusáků s Igorem docela přirozeně - najednou jsme tím prostě žili. Nebyli jsme první, vším tím už před námi už prošel Ctibor Turba. Aniž jsme si to uvědomili, začali nás přiřazovat k tzv. "nové cirkusové vlně", ale my to neřešíme, kam patříme. Všiml jsem si, že to už má svůj název, svou dramaturgii, svůj proud... Ve Francii do podobných aktivit dávají značné prostředky a věnují se tomu mnohem mladší lidi než je Igor nebo my. V létě mají v každé malé vesnici možnost uspořádat si takový festival a lidi to mají rádi a žijí tím.
Matěj Boudou jsme se ocitli v rovině, která je pořád pro mnoho lidí nedosažitelná, ale my jsme v tom začali žít úplně přirozený život a přirozeně se nám tak začaly otevírat jiné možnosti. Najednou vám není zatěžko postavit stan, protože víte, jak to funguje. Když potřebujete kamion, tak si ho půjčíte, když pak máte svařovat tunová železa, tak si je svaříte. Kdybychom měli skočit z Barokní opery rovnou do Nachových plachet, bylo by to mnohem těžší, než když jsme do nich přestoupili přes Boudu a přes lidi, kteří tomu pomohli.
Petr Možná, že jsme se tím zbavili strachu dělat větší věci a stavby, že jsme schopni představit si, že něco budeme vyrábět měsíce a pak s tím třeba cestovat.
Matěj Zkušenost ze Střeláku tomu předcházela, ale byla to podobná zkušenost. Ona i Barokní opera byla svým způsobem kočování. Jezdili jsme s Boudou a teď se i plavíme. Máte pravdu, je to jiný způsob života jezdit za lidmi na různá místa než čekat na místě až tam lidi dojdou.
Vraťme se k Národnímu. Lidi vám vyčítají i závidí hravost, kterou ve svých představeních máte. Asi od vás čekali i v Národním nějakou recesi...
Matěj To představení je udělané tak, jak jsme si je přáli udělat. Samozřejmě, že to svádělo k tomu udělat to nějak jinak. Taky jako by se předpokládalo, že když tam někdo přijde jakoby "zvenku", takže bude just chtít to divadlo obrátit naruby, nebo tam pokořit nějaké tradice, nebo to nějakým způsobem recesí otočit a šokovat, shodit. Je pravda, že to hodně lidí od nás očekávalo, dokonce i hodně lidí, co v té budově pracují. My jsme k tomu přistupovali docela upřímně a vážně a nemá cenu se nějak obhajovat, snad to ten výsledek dokazuje. Za půl rok, co jsme v divadle pracovali, jsme ztratili strach, ale neztratili úctu k tomu divadlu. Úcta neznamená, že si člověk sedne na zadek a bude se třást, aby nepřešlápl. Chtěli jsme udělat tenhle příběh, tohle téma a v takovém prostoru. A moc nás těší, že na to přišli lidi. A jestli je v tom hravost či poezie, určitá pohádková naivita, tak tam ti lidi přišli právě proto. Pojem Národní divadlo je silnější než ten prostor sám. Byli lidi, kteří za námi chodili a ptali se: Jaké to tam je? Vůbec se neptali na práci, ale jako by se ptali na poměry, na atmosféru, a to bylo zvláštní. Jako by samotný pojem "Národní divadlo" byl silnější než to divadlo samo. My jsme tam vstoupili se stejným pocitem jako jsme vstoupili do prázdné železné vany na lodi, která nás svým prostorem a prostředím inspirovala natolik, že jsme tomu věnovali měsíce práce. To nás na tom bavilo. Pracovat s prostředím, s prostorem. Prostor Národního divadla je unikátní, fantastický. Baví nás stejně jako nás baví všechna ta prostředí - Bouda, cirkusy. Už jsme slyšeli, že jsme si to měli zahrát někde v těch Želkovicích, ale já jsem rád, že jsme tu možnost dostali - ne kvůli Národnímu, ale prostě proto (a to se zase opakuji), že ten prostor je úžasný.
Pracujete spolu, pracujete s partou, ale ve vašich představeních mi přece jen chybí určitý oponent, asi dramaturg...
Petr Věchny ty věci vznikají ve spolupráci s více lidmi. Hodně nás ovlivňují výtvarníci a je to navíc ještě souhra celé řady dalších věcí. Není to dílo jednoho člověka, ale možná, že by tam měl být někdo, kdo by nám řekl, co ještě podpořit a co vyhodit. U Nachových plachet to byly spíše obrazy než příběh, ale u Krásky jsme nemohli cuknout od filmového libreta. Dramaturgie je tam zakódovaná a my jsme ji jen uprostřed roztrhli vsuvkou, jinak jsme na nic nemohli sáhnout.
Národní je pro vás čerstvým a silným zážitkem. Z vašeho povídání už vyplynulo, co vám práce v Národním divadle dala. Takže jinak: Co vám vzala?
Petr Vzala nám strach z toho, že tam nejde dělat divadlo.
Matěj Obavy, jak se potká náš svět se světem lidí z Národního.Lidi, kteří tam pracují, a které jsme si nemohli pro práci vybrat, odvedli perfektní práci.
Petr Ale ta zkušenost byla možná zajímavá i pro Národní, že takhle pracovat je možné. Asi by to nešlo pořád, měli jsme štěstí, že jsme pracovali v době, kdy divadlo nehrálo. V normálním čase by to asi nešlo.
Matěj Určitě jsme byli v rámci fungování téhle instituce několikanásobnou výjimkou. Jednou z prvních bylo to, že se hrálo seriálovým způsobem, už proto, že je samotná stavba složitá. Kdybychom dělali repertoárové představení, tak jsme to museli koncipovat jinak. Zkoušeli jsme v hale, v děsivém vedru a celý mechanismus pohybů, tahů, se dělal až v Národním. Předpokládalo se, že to bude fungovat a fungovalo.
Věci, které děláte, směřují k dospělým divákům. Dnes už to není tak neobvyklé, že loutkové divadlo směřuje i k dospělým, nicméně: Je to záměr?
Matěj Uvědomil jsem si, že nikdy neříkáme, pro koho to bude, nevymezujeme, že to bude pro děti nebo pro dospělé. Prostě čekáme, že přijdou všichni. Kromě Boudy, ale to jen proto, že se hrálo od devíti večer, mohly všechna představení vidět i děti. Vůbec je pro mne otázka co je to dětské představení? To je kapitola, kterou by stálo za to pořádně probrat. Jak se postavit k pojmu "divadlo pro děti"? Ze své vlastní zkušenosti vím, že jsem jako dítě vůbec nerozuměl Werichovým pohádkám. Dlouho třeba tomu, o čem je Lakomá Barka, nebo Líná pohádka a přitom vím, že jsem desku s Werichem poslouchal do nekonečna a že jsme ji s bráchou ojížděli znova a znova. A vím, co mne zaujalo. Byla to barva vyprávění na té desce. A podobně to bylo s Trnkovými obrázky. Nikdy jsem se nesoustředil na to, o čem byl ten obrázek, ale bál jsem se čerta a byl jsem zamilovaný do princezny. Vím, že jsem byl v Semaforu na Kytici a vůbec jsem nechápal, o čem to je, ale odcházel jsem se zážitkem, který mám v sobě dodnes. Zážitek dětského strachu, zamilování. Byl bych rád, kdyby ta představení, co děláme, aspoň tohle dětem dala. Vím, že mám dodnes před očima loutku vodníka, která visela u Suchých v předsíni. Obcházel jsem ji obloukem a bál se. Vidím ji dodnes a kdybych měl dnes udělat vodníka, asi bych se znovu právě k tomuhle vodníkovi vrátil. To, aby dítě představení či literatuře rozumělo, nebo aby si navíc něco edukativního odneslo, je asi důležité, ale není to jediná hodnota, o kterou je třeba usilovat.
Petr Viděl jsem nedávno v televizi rozhovor s Josefem Kroftou a ten to podle mne vyjádřil přesně: "Když někdo říká, teď udělám představení pro děti, nebo teď udělám představení pro dospělé a snaží se to rozdělit, tak je to vždycky podezřelé." U loutkového divadla se mi líbí, že je pro všechny a myslím si, že by to tak mělo být i jinde.
Čím vás loutkové divadlo tak dlouho okouzluje?
Petr Je to krásnej svět. Mrzí mě, že lidi o naší Krásce říkají, že je tam jasně vidět vazba na loutkové divadlo a říkají to tak nějak pohrdlivě, jako by to bylo něco, co je tam na obtíž. A přitom tenhle svět loutkového divadla do kultury patří a to, že je tam někdy vnímán jen tak okrajově a pro děti, to nás netrápí. My to neděláme proto, abychom na něco upozorňovali, já to mám prostě rád. Brácha třeba - kromě toho, co děláme spolu - nemá žádnou zkušenost s loutkovým divadlem - a přizval si k práci na Krásce (mimo Jana Pištěka) výtvarníky, kteří byli všichni původem z "loutkárny". Byli strašně šikovní a škoda je, že by je asi těžko někdo nikdo jiný pro práci na opeře oslovil.
Matěj Výtvarník Ondra Mašek mě na téhle práci třeba dokázal, že jistota musí vycházet z nejistoty. Odtud taky tolikrát probírané nápady.
Petr Největší rvačka byla o podobu Zvířete. Všichni čtyři zúčastnění výtvarníci se o ni pokoušeli. Doma máme úplné skladiště Zvířat.
Necítíte teď po skončení tak intenzivní práce trochu prázdno?
Petr Je to tak. Poprvé v životě pro mne skončilo představení, ve kterém nemám žádnou roli.
Matěj Začalo to, když mu z hlediště uklidili režisérský pult a nechtěli ho ani ve zvukařské kabině ani u osvětlovačů.
Petr Chtěl jsem tam taky někde být, tak jsem si vymohl, že mi milostivě dovolí aspoň ve scéně zámku Zvířete animovat tajemné ovoce. A ještě je tam něco, co jsem zažil poprvé. Šílená propast mezi okamžikem, kdy se všichni děkují na jevišti, dívají se do narvaného hlediště, tleskajícího divadla. Opona se párkrát otevře a zavře a najedou zůstane všechno tam venku. Lidi odcházejí domů a vy zůstáváte za oponou sám na jevišti, sám v tom obrovském prostoru. Herci se potulují po jevišti a zůstávají v zákulisí už vlastně bez příčiny, ale nechce se jim odtamtud. Nějak se nemohou po představení rozloučit - s prostorem, s představením, s publikem. Na lodi je to jiný. Dohrajem, loď jede a lidi z publika ještě potkáváme. Je to podobné jako v malých divadlech. V Národním je to o to horší, že dvě vteřiny před tím pocitem smutku a samoty máte pocity největší slávy. Je to výjimečný, ale z mého pohledu také výjimečně smutný divadelní zážitek.
Matěj A pak - my jsme zvyklí vybalovat i balit a i na to jsou v Národním lidi.
Co budete dělat teď? Matěj Musím si doma uklidit. Byly to tři měsíce, kdy se mi tam nakupily hromady, které musím probrat. Úplně jsem se do té práce propadl. Ještě v polospánku mi ráno naskakovaly melodie z Krásky jedna přes druhou a do toho se mísily povely ochranky. A přitom člověk ví, že takhle žít je nezdravý, ale nemůže si pomoci a musí doufat, že to přežije.
Petr Brácha vymyslel takový příměr, který se netýká divadla, ale tohohle projektu. Jako by někdo postrčil slona, který si jde svým tempem. Přemlouváte ho a on se nakonec přece jen dá do pohybu. Říkáte si, že by mohl ještě trochu zrychlit, a tak ho popoženete. Chvíli si ještě jde svým tempem, vy se radujete, ale najednou - jako když mu někdo nastřelí do zadku štětiny - začne pádit a na konci se už zběsile řítí.
Když jsem si o pár dnů později přehrávala celý rozhovor, napadlo mě, že to nebyl slon, který se řítil, ale něco jako utržený komediantský medvěd rodiny Váňových ze Střeleckého ostrova. A jak je to vlastně ze Střeláku do Národního daleko?
Pár kroků, nebo kus života?
Petra a Matěje Formanových se ptala Nina Malíková

Autor článku: Loutkář