Nová Lucerna – probuzení ze špatného snu
S poněkud rozpačitými pocity jsem opouštěl představení české divadelní klasiky všech klasik, Morávkova nastudování Jiráskovy Lucerny v ND(1.12.2001,premiéra 15.11.2001). Jsem dalek toho být příznivcem nějakých přehnaně vlasteneckých odkazů na českou národní tradici, ani příznivcem Jiráskovy koncepce výkladu českých dějin, ale touto podobou Lucernou jsem byl šokován. Násilné vměšování symbolistických prvků, motivů z úplně odlišného kulturního okruhu (kentaur..) hru zcela posouvá někam jinam, než by měla být.
Lucerna byla a je hrou primárně českou - a tím nemyslím vůbec to, že byla vždy hrou primárně národní (v podobě oslavné hry při životních výročích našich prezidentů, skrytého vzdoru v období protektorátu, euforii po skončení války, později opět využita (zneužita) v tzv. "jiráskovské akci"). Českost Lucerny totiž nespočívá totiž v jednoduchých odkazech na ve své době vděčné národní téma (ale na druhou stranu kritizované již v prvních recenzích na ni), ale v její ryze české poetice.
Ozývají se v ní klasické motivy, ožívají tam rázovité figurky české vesnice, slovanské pohádkové bytosti jako vodníci či hejkal, ovšem ryze česky zlidštěné a neškodné (vodníci z Lucerny jsou navíc až Drdovsky lidští). Co zde potom - pomineme-li mnoho dalších násilných symbolických prvků - dělají naší tradici tak cizorodé bytosti jako kentaur či jednorožec? Jistě jde o mýtické, pohádkové, snové (a o to asi při jejich zařazení šlo) bytosti, ale primárním rysem Lucerny je právě její českost - a česká venkovská kultura rozhodně takový umělý symbolismus nezná, natož kentaura - ten patří do úplně jiné kultury, možná tak do světa dvořanů od Kněžny.. Jeho umístění zde nechápu, natolik je cizorodé. Vždyť i samotný Jirásek při psaní Lucerny čerpal z etnografických pramenů při popisu vodníků a dalších motivů ve hře a dobře věděl, co si může dovolit a co ne.
Toto provedení Lucerny má být, alespoň podle podtitulu, SNEM. Ano, Lucerna snem skutečně JE - snem o jistě trochu idealizované, jistě nerealistické, ale každému z nás přeci tak milé krajině našeho dětství, světa osídleného vodníky, lesními muži, světa Alšových a Ladových obrázků a Drdových pohádek. Taková by měla být Lucerna a v tomto je právě její síla - a všechny její nastudování se tohoto stylu vždy, přes veškeré režijní zásahy, pevně držely.
Může vyvstat oprávněná námitka, že v tomto nastudování jde primárně o sen kněžny, cizinky, která může spatřit kentaura vedle vodníka a nijak se nad tím nepozastavit - oba jsou pro ní mýtickými, neznámými bytostmi. Ale ne pro diváka. Přes veškeré, často povrchní a laciné distancování se od Jiráska, národních mýtů, idealizaci českého venkova, atd. jsou nové a nové generace neustále okouzlovány Lucernou klasickou - tedy snem jedné kulturní a historické tradice, která, ač může být jakkoliv předefinovávána a měněna, přeci jen představuje poetičnost specifického druhu. Jistě i toto nové nastudování v sobě obsahuje jisté prvky apelující na tuto poetickou českou notu (např.písňové vložky) ale působí falešně, bez opravdového porozumění původnímu duchu hry.
Tato specifická poetičnost, kterou pro nedostatek vhodnějšího pojmenování nazvěme "českou" je pro Lucernu naprosto vitální a jakékoliv její nabourávání vždy působilo a působí cizorode.
Petr Janeček,
student UK
