Parsifal (Legenda o grálu)

6. letošní premiéra v divadle Komedie ideově vychází ze známé legendy o svatém grálu. Autor a režisér David Jařab se velmi volně inspiroval románem středověkého intelektuála Wolframa von Eschenbacha Parzival. Text napsal nový, básnický, vedený v jiném duchu, než nabízí předloha. Vypráví ho současným jazykem při zachování smyslu legendy.

Většina lidí podstatu legendy zná, přinejmenším z filmového zpracování Excalibur nebo Král Rybář. Grál se zdá symbolem hledání cesty, pro křesťany symbolizuje nádobu zachycující Kristovu krev. V zásadě se jedná o zkoušky dospělosti, které se v různých odlišnostech prováděly ve všech společnostech. Dítě po dosažení jistého věku je vybráno a neuvědoměle postrkováno určitým směrem, aby se mohlo stát velkým. Musí projít peripetiemi výher i pádů, obtížných akcí, aby se z něj stal skutečný člověk.

Dlouhá cesta

Parsifalovi vdechly sudičky v kolébce předurčenost stát se rytířem. Když povyroste, opouští stařičkou matku a vydává se na nekonečnou cestu světem. Vyprovokuje konflikt s Červeným rytířem Itherem, celkem zbytečně, pouze ve snaze získat jeho zbroj. Nad mrtvým tělem soka uvidí plačící sestřenici Sigunu a poprvé pocítí lítost a ukápne mu slza. Po dalším bloudění lesem potkává krále Anfortase, živícího se rybařením, protože má těžkou nemoc zabraňující běžný život. Pozve ho na hrad. Tam se Parsifal stává svědkem evokace svatého grálu kněžkou Repanse. Přijme pohostinství, ale nepoloží králi soucitnou otázku, která by ho mohla uzdravit. Pak zase putuje cestou necestou a osud mu přistrčí poustevníka Trevrizenta, jenž mu vysvětlí jeho chyby a provinění a poradí, jak si dále počínat. Se svým druhým já, nevlastním bratrem, se vydá opět na Mont Salvage a konečně se krále poptá na zdraví, projeví empatii a účast. Tím ho uzdraví, nastoupí na jeho místo a převezme ochranu grálu.

Mýtus na jevišti

Na jevišti se před soudobou zeleně kachlíčkovou saunou odehrává celý příběh. Malé prostranství se stává svědkem putování, pádů, necitelnosti i postupného prohlédnutí. Zároveň se stalo průsečíkem lidských osudů. Hraný mýtus je očištěn od křesťanskonáboženských nánosů, které stejně byly přidány druhotně a zůstává čistý základ o zkoušce dospělosti. Nejedná se o historickou hru, na scéně se nebude třpytit brnění a zbroj, ale vidíme současný příběh s reminiscencemi do minula, ale i budoucna, jehož podstata zůstává stejná.

Prostý, až lehce zaostalý Parsifal, prochází řadou zkoušek a setkání. Má na štěstí dobré vychování, jako prosťáček hezky zdraví, říká si hodný hoch, což působí dosti komicky. Že by slušnost vybízela už jen k smíchu? Snad jen v tomto kontextu.

Inscenace je pojata jako činoherně hudební. Na malém prostoru jeviště se tísní živé dechové kvarteto a zpívá devítičlenný dětský sbor, jehož smysl je diskutabilní. Jistě originální nápad, ale výrazné vyznění nepřináší, je to spíš hledání, pokus o přímé a autentické spojení vážné hudby s činohrou. Mezosoprán beze slov více zapadá do alchymické a spirituální podstaty.

I když téma diváky osloví, protože je baví spojení magie, mystiky, rituálu a reality, přesto inscenace působí trochu temně. A to doslova a do písmene. Tmavé osoby pohybující se po jevišti zahlceným hlasitou hudbou a slabým světlem jakoby zabarvují a nastiňují další děje. Trochu jasu, záře a nevinnosti přinášejí malé dívenky v bílých župáncích, ale jejich úloha je nadbytečná. K oživení scény se dalo najít něco méně násilného a kontrastního, vzhledem k celkové ponurosti. Údery lahví do hlavy a jiné hrubosti mají asi uspokojit touhu po násilí, dřímající v nitru každého z nás. Originálně je ztvárněné druhé já, které se jako klíště přisaje k bratrovi, ukazuje sílu a moc člověka sledovat a uskutečnit to dobré v sobě.

Hra inspiruje k mnoha otázkám ohledně hledání vlastního já, může pomoci ujasnit si postavení sebe sama ve společnosti a své možnosti. Může pobavit, ale také zklamat. Záleží, s jakou představou cesty za grálem do divadla vstupujeme.

Režie a scénář: David Jařab

Hudba: Petr Haas

Scéna: Mambourg

Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková

Hrají: Parsifal: Roman Zach

Král a poustevník: Jan Novotný

Fairefis: Martin Finger

Červený: martin Pechlát

Siguna a Repanse: Karolína Berková ( mezosoprán)

Kvarteto: Matouš Křiváček/ Peter Hlucháň - fagot

Tomáš Hustoles/ Jaroslav Hustoles - basklarinet

Jan Musil – horna